Najdi, udeř, znič! Jak se osvědčily americké stíhače tanků v boji s německou Panzerwaffe?
Americká armáda měla na vybudování jednotek stíhačů tanků několik let, než konečně dostaly šanci ukázat své kvality v boji. Po nasazení s německými obrněnci se ale ukázalo, že lovci tanků vyrazili proti nepříteli s chybnými předpoklady a realita války je poněkud jiná.
Dvojice stíhačů tanků M10 postupuje Belgií. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Army, PDM 1.0)
Americká doktrína stíhačů tanků vznikla jako přímá reakce na šokující úspěchy německé bleskové války v roce 1940, které odhalily slabiny statické obrany a tradičních protitankových prostředků. Pod vedením generálů Lesleyho McNaira a George Marshalla proto začala US Army budovat specializované, vysoce mobilní jednotky vybavené samohybnými děly, schopné rychle reagovat na průlomy obrněných svazků a ničit je koncentrovanou palbou.
Nová koncepce, shrnutá v doktríně „Seek, Strike, Destroy“ (Najdi, udeř, znič!), kladla důraz na aktivní vyhledávání nepřítele, manévr a koordinované nasazení větších celků. Současně probíhal vývoj vhodné techniky – od provizorních konstrukcí až po specializované stroje jako M10, M18 či M36 – a formování organizační struktury i výcviku těchto jednotek, které měly představovat klíčový nástroj americké protitankové obrany.
Bolavý střet s realitou
Na křest ohněm čekaly stíhače tanků až do listopadu 1942, kdy byl 601. prapor nasazen v severní Africe. Útvar šel do boje ještě ve staré sestavě kombinující vozidla M3 GMC a M6 GMC. Mezi prosincem 1942 a lednem 1943 následně do Afriky dorazilo dalších šest praporů, z nichž dva (776. a 805.) již disponovaly vozidly M10. Hned při prvních střetech s německými obrněnci se ale ukázalo, že doktrína Seek, Strike, Destroy se prakticky nedodržuje. Důvodů bylo několik v čele s faktem, že v dané fázi bojů se vojska Osy nacházela převážně v defenzivě.
Místo hromadných obrněných útoků tak Američané čelili menším formacím tanků podporovaných dělostřelectvem a pěchotou. Pozice stíhačů tanků se často stávaly cílem silné nepřátelské palby, proti níž kvůli slabému pancíři či shora otevřeným nástavbám nemohly obstát. Problém tkvěl i v přístupu polních velitelů, kteří stíhače tanků rozmělňovali na jednotlivé roty či čety a ty následně přidělovali pěším útvarům trpícím nedostatkem protitankové výzbroje.
V kombinaci s nezkušenými osádkami tak americké stíhače tanků při střetech s Afrikakorpsem tahaly za kratší konec provazu. Příkladem může být nešťastná bitva v průsmyku Kasserine v únoru 1942, kdy úvodní úder dvou německých tankových divizí smetl jak americkou 1. obrněnou divizi, tak i k ní přidělenou rotu ze stavu 701. praporu stíhačů tanků. Úvodní úspěch přišel až na přelomu března a dubna 1943 u El Guettaru, kde mohl 601. prapor vůbec poprvé operovat jako celistvá jednotka a využít svou plnou palebnou sílu.
Když tam 23. března na pozice americké 1. pěší divize udeřila německá 10. tanková divize, dokázal prapor zničit 30 z 57 nasazených panzerů. Osádky se držely doktríny, manévrovaly do výhodných pozic, maximálně využívaly terénních nerovností a po každých několika ranách měnily palposty. I přes veškerou snahu a úctyhodné skóre nicméně útvar v boji přišel o 24 z celkových 36 polopásů. Jak se navíc později ukázalo, představoval El Guettar jedinou bitvu celého afrického tažení, kde byl manuál FM 18-5 dodržen.
Udělat cestu tankům
Stejné problémy na americké stíhače tanků čekaly i v Itálii, kde hornatý terén zamezoval hromadnému nasazení obrněné techniky a lovci panzerů se tak ocitli prakticky bez práce. O to častěji vozidla sloužila v rolích, na které původní taktické manuály nemyslely. Nejčastěji stíhače tanků působily jako útočná děla, kde jejich vysoká přesnost a účinná munice přišla vhod při ničení německých bunkrů a palpostů. Tím čistily cestu tankovým formacím, které díky tomu mohly podporovat postupující pěchotu. Tento způsob využití se nakonec natolik rozmohl, že některé prapory stíhačů působily výlučně jako přímá palebná podpora.
Nové způsoby nasazení ale těžko mohly vyvážit nespokojenost v řadách velení US Army. Analýza zkušeností z Afriky a Itálie ukázala, že původní doktrína víceméně pozbyla smysl a je třeba přijít s důkladnou reformou. Generál McNair proto navrhl snížit počet formovaných praporů z plánovaných 220 na 106. Z tohoto počtu 35 nemělo nikdy opustit USA a později je čekalo buď rozpuštění, nebo reorganizace na tankové či dělostřelecké útvary. Téměř polovina zbylých praporů pak měla stíhače tanků nahradit polopásovými transportéry a taženými protitankovými kanony.
Přichází změny
Ruku v ruce s reformami šla i změna doktríny a organizace. Podle nových řádů schválených v lednu 1943 přišly prapory stíhačů o protileteckou sekci a část podpůrných odřadů, zatímco bezpečnostní sekce se sloučila s velitelskou četou. Po této „odtučňovací kúře“ prapor čítal 673 mužů, tedy o více než 200 méně než původně. Počet strojů nicméně zůstal beze změny.
Po dlouhých diskusích a téměř rok trvajících sporech mezi ministerstvem války, Střediskem stíhačů tanků a velením amerických ozbrojených sil pak v červenci 1944 přišly na řadu i změny v doktríně stíhačů tanků. Místo mobility měly nově osádky klást důraz na kamufláž a ochranu před nepřátelskou palbou, což mělo kompenzovat horší balistickou ochranu obrněnců. Zcela zmizely instrukce ohledně častých změn střeleckých pozic – nově měla vozidla co možná nejdéle vést palbu z jednoho místa.
Manuál rovněž vůbec poprvé připouštěl nasazení stíhačů tanků v sekundárních úlohách a umožňoval rozdělení praporů na menší jednotky, pokud si to žádala situace na bojišti – třeba pokud nepřítel nasazoval tanky v menších formacích rozprostřených napříč frontou).
Ve službách pěchoty
Mezitím se spojenecká vojska vylodila v Normandii. Invaze se účastnilo 30 praporů stíhačů tanků, celkem jich pak mělo v Evropě do konce války sloužit 56. Americké velení věřilo, že palebná síla vozidel M10 a M18 bude stačit proti všem německým typům tanků, z taktického hlediska se očekávaly hromadné nepřátelské tankové protiútoky. Jak se však rychle ukázalo, ani jedna úvaha nebyla správná.
Proti čelním pancířům obávaných pantherů a tigerů byly 76mm kanony překvapivě málo účinné a americké osádky tak musely spoléhat na palbu z boku či zezadu. Právě tato nevýhoda v palebné síle vedla k zavádění M36 s 90mm kanonem.
Rozsáhlé protiútoky panzerů se také ve větší míře neuskutečnily, takže stíhače tanků se v terénu lemovaném hustými živými ploty stále častěji vracely k roli útočných děl přidělovaných pěším útvarům. Vozidla obvykle postupovala společně s pěchotou a následně přímou palbou likvidovala polní opevnění. V řadě případů stíhače tanků spolupracovaly i s návodčími, kteří působili v řadách pěchoty a rádiem řídili palbu. Tato činnost ale přivedla vozidla na dostřel protitankových prostředků německé pěchoty, přičemž stíhače nevyhnutelně utrpěly vyšší ztráty než lépe chráněné tanky. Daný způsob nasazení rovněž tříštil síly praporů až do té míry, že nad nimi velitelé ztráceli kontrolu.
Úspěch v Ardenách
Výše uvedené ale neznamená, že by snad stíhače v Evropě nebojovaly proti tankům. V letech 1944–1945 došlo hned k několika střetnutím, kde lovci panzerů čelili úderům svého originálního nepřítele. Jedním z nejzářnějších příkladů je bitva u Arracourtu v září 1944, kde elementy americké 4. obrněné divize čelily protiútoku dvou německých tankových brigád.
Ve stavu divize působila i rota čtyř stíhačů M18 GMC ze stavu 704. praporu, která využila husté ranní mlhy a u vesnice Réchicourt-la-Petite zaujala výhodné pozice za terénní vlnou ležící na křídle postupujících německých tanků. Když se pak z mlhy vynořila masa pantherů, zahájily hellcaty palbu na krátkou vzdálenost. Následovala zběsilá přestřelka, při níž americké osádky zlikvidovaly nejméně 15 panzerů při vlastní ztrátě tří hellcatů.
Další příležitost „zastřílet si“ dostaly stíhače tanků v prosinci 1944 během Hitlerovy protiofenzivy v Ardenách. V jejím čele stály klíny Panzerwaffe a paradoxně tak nastaly podmínky nejbližší původní doktríně stíhačů. Ty ovšem v té době působily rozprostřené mezi jednotlivé frontové útvary a nemohly Němcům čelit v dostatečných počtech.
I přes tuto nevýhodu si však připsaly několik důležitých úspěchů. Známé jsou v tomto ohledu boje o Elsenborský hřeben na severním křídle ofenzivy, kde průlomu čelily dvě americké pěší divize podporované elementy několika praporů stíhačů tanků.
Tamní terén pokrývaly husté lesy a řada roztroušených vesniček. To americkým obráncům nabízelo přehršel míst pro palebné přepady na krátkou vzdálenost. Jedna rota stíhačů M10 GMC ze stavu 644. praporu si u Elsenbornu během deseti dní připsala 17 vyřazených tanků nepřítele za cenu ztráty dvou strojů.
U Saint-Vith a Bastogne pak dílčí jednotky tří dalších praporů výrazně přispěly k odražení německého náporu. U druhého zmíněného města na sebe upozornil 705. prapor, jehož vozidla M18 zpevňovala linie slavné 101. výsadkové divize. Celkem si američtí lovci panzerů během ardenské ofenzivy nárokovali nejméně 306 zničených nepřátelských tanků.
Skládání účtů
Tyto dílčí úspěchy ovšem nemohly zakrýt fakt, že stíhače stále více ztrácely smysl existence. V posledních měsících války již byla střetnutí s německými obrněnci spíše vzácností a stíhače proto plnily hlavně roli útočných děl. K tomu se ovšem výrazně lépe hodily klasické tanky se svou lepší pancéřovou ochranou. Novější verze M4 Sherman navíc nesly stejný 76mm kanon jako stíhače M10 a M18, které tím přišly o výhodu palebné síly. Tu si udržela jen vozidla M36 a stala se tak hlavním „šelmobijcem“ schopným na dlouhou vzdálenost ničit i obávané tigery a panthery. V únoru 1945 však na frontu dorazily první tanky M26 Pershing, jež kombinovaly stejnou 90mm zbraň s nesrovnatelně lepší pancéřovou ochranou.
V této situaci již stíhače tanků neměly co nabídnout. Přesně k tomuto závěru došla po konci bojů v Evropě i speciální komise US Army, která měla vyhodnotit působení stíhačů během celého světového konfliktu. Celkem 49 zkoumaných praporů si podle statistik v průměru připsalo zničení 34 obrněných vozidel, 17 děl a 16 bunkrů, jeden z praporů si dokonce nárokoval 105 vyřazených německých tanků. Poměr k vlastním ztrátám se tak udává zhruba 2,5:1. Zároveň ale komise uznala, že doktrínu Seek, Strike, Destroy se až na světlé výjimky nepodařilo uvést v realitu a největších úspěchů stíhače dosáhly v situaci, kdy se manuálu FM 18-5 vůbec nedržely.
Na základě těchto poznatků posléze padlo rozhodnutí prapory stíhačů tanků rozpustit. Samohybná děla měla do budoucna působit v řadách pěších divizí, zatímco tankové divize měly přejmout část taktických postupů. Pomyslným posledním mohykánem se stal 656. prapor deaktivovaný v listopadu 1946. Již o rok dříve se také definitivně uzavřely brány Střediska stíhačů tanků. Ačkoliv se řada praporů později dočkala reaktivace a reorganizace na tankové formace, koncepci stíhačů tanků definitivně odzvonilo.
