Lovec proti lovci (1): Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

04.08.2020 - Lukáš Visingr

Stíhače tanků neboli samohybné nosiče protitankových kanonů se zrodily až v průběhu války coby reakce na intenzitu tankových bitev. Většina států pro ně volila kombinaci už existujících podvozků a zbraní, což je také případ sovětských „samohybek“ nebo německého obrněnce Jagdpanzer IV

<p>Samohybka SU-100 během tankového biatlonu v roce 2013.</p>

Samohybka SU-100 během tankového biatlonu v roce 2013.


Reklama

Jestliže drtivá většina tanků měla a dosud má otáčivé věže, v případě stíhačů tanků se obvykle volilo jiné, jednodušší řešení. Konstruktéři použili podvozek již vyvinutého obrněnce, na který usadili pevnou (nejdříve u některých typů dokonce i shora otevřenou) nástavbu. Do ní pak umístili kanon, jenž svým výkonem překonával výzbroj původního tanku. Výsledné vozidlo tak bylo levnější, což umožňovalo masovější výrobu, a současně mělo zpravidla nižší siluetu, takže mohlo skrytě vyčkávat jako součást protitankové léčky. 

Samohybka s 85mm kanonem

Standardním sovětským středním tankem druhé světové války se postupně stal slavný T-34 se zbraní, která měla v základní podobě kalibr 76,2 mm. Ačkoliv šlo o velmi kvalitní kanon s jednoznačně lepšími parametry, než měla německá krátká 75mm děla ze začátku války, nestačil na účinný boj s novými typy nepřátelských obrněnců, které na frontu přišly v letech 1942 a 1943. Mohl sice jejich pancíř probít, ale jen z takřka sebevražedně krátké vzdálenosti, a proto reálně hrozilo, že se ztráty „čtyřiatřicítek“ dostanou na úroveň, jakou by si nemohla dlouhodobě dovolit zřejmě ani Rudá armáda.

Zrod nových těžkých tanků se silnější výzbrojí se protahoval, takže padlo rozhodnutí zavést do výroby provizorní řešení v podobě stíhače tanků, který ponese nové dělo ráže 85 mm. Jako podvozek byl vybrán T-34, který již posloužil coby základ pro samohybné dělo SU-122 s houfnicí M-30S ráže 122 mm. Také ta se příležitostně uplatňovala i jako protitanková zbraň, vadila však její nízká rychlost palby.

Pod ochranou pěchoty

Vozidlo nazvané SU-85 bylo naproti tomu určeno primárně k ničení německých tanků. Na vývoji nového kanonu již pracovaly dva týmy, které řídili konstruktéři Fjodor Petrov a Vasilij Grabin. Ačkoliv nejdříve „vítězilo“ Grabinovo dělo S-18, ukázalo se jako příliš rozměrné, a tudíž obrněnec nakonec obdržel zbraň D-5S od Petrovovy skupiny. Šlo o velice výkonný kanon, který na vzdálenost 500 m dokázal probít až 145 mm oceli. V

e vozidle SU-85 byl umístěn do čela nástavby, jejíž tloušťka činila 45 mm, takže obrněnec poskytoval osádce dobrou ochranu. Měl také nízkou siluetu a slušnou pohyblivost, mezi nedostatky ale patřila absence jakékoli sekundární výzbroje, zejména kulometu pro obranu vozidla proti pěchotě. Čtyřčlenná osádka tedy musela spoléhat na osobní zbraně, respektive na spolupráci s vlastní pěchotou. Vzhledem k povaze operací Rudé armády to ale nepředstavovalo závažnější problém.

Stíhač tanků SU-100
  • OSÁDKA: 4 muži
  • BOJOVÁ HMOTNOST: 31,6 t
  • DÉLKA: 9,45 m
  • DÉLKA KORBY: 6,10 m
  • ŠÍŘKA: 3,00 m
  • VÝŠKA: 2,45 m
  • MOTOR: dieselový V-2-34 o výkonu 385 kW (520 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 50 km/h
  • MAX. DOJEZD: 310 km
  • MAX. TLOUŠŤKA PANCÍŘE: 75 mm
  • HLAVNÍ VÝZBROJ: 100mm kanon D-10S ZÁSOBA
  • MUNICE: 33 nábojů
  • POMOCNÁ VÝZBROJ: žádná

Přechod na větší ráži

Samohybky (nebo samochodky, jak jim říkali Sověti), které se sériově vyráběly od srpna 1943, obvykle mířily do akce spolu s tanky a pěchotou, takže jejich blízká ochrana měla být (alespoň teoreticky) zajištěna. V praxi to skutečně mnohdy fungovalo a SU-85 si získaly značnou oblibu, i když jejich hlavní výzbroj záhy přestávala postačovat. Pracovalo se navíc na nové verzi tanku T-34, která již nesla 85mm kanon, a proto se jevilo nelogické vyrábět stíhač tanků se stejnou výzbrojí.

Už od prosince 1943 se tak rodila nová samohybka s kanonem ráže 100 mm. Ten měl být reakcí na německá 88mm děla, ale podobně jako v případě 85mm kanonu nastaly komplikace, neboť původně vybraný 100mm kanon S-34 se ukázal jako příliš rozměrný. Znovu tak dostal šanci Petrovův tým, který za velmi krátkou dobu vytvořil kanon D-10, jenž vznikl na základě původně námořního děla B-34. Díky tomu mohl v březnu 1944 absolvovat zkoušky prototyp vozidla, které neslo název SU-100.

Poválečná kariéra

Kromě výkonnějšího děla obdrželo též silnější pancíř, který na čele dosahoval tloušťky 75 mm. Přibyla také velitelská kopule pro lepší rozhled, ale obrněnec stále postrádal jakoukoli sekundární výzbroj. Jenže problémy s kanonem způsobily zpoždění začátku sériové výroby, takže vznikl ještě „přechodový“ typ SU-85M, což byla fakticky kombinace podvozku a odolnější korby SU-100 s 85mm kanonem D-5S. Sériové SU-100 se vyráběly od konce roku 1944 a do konce války vzniklo něco přes 3 000 kusů.

TIP: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (1): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Produkce nicméně pokračovala i po roce 1945 a neomezovala se jen na SSSR, protože se přidala i licenční výroba v pražské továrně ČKD. Samohybky proto zamířily i do mnoha dalších zemí a účastnily se řady konfliktů ve třetím světě. Ačkoli to může působit neuvěřitelně, v několika státech (například ve Vietnamu) dosud figurují ve výbavě záložních jednotek. Během současné války v Jemenu dostaly SU-100 šanci opět promluvit do boje a ukázalo se, že dělo D-10 stále nabízí překvapivě velkou sílu. S moderními tanky si neporadí, avšak pro lehčí obrněnce představuje fatální hrozbu.

Dokončení: Lovec proti lovci (2): Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV (vychází v úterý 11. srpna)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Hackeři ovládají mnoho důmyslných způsobů, jak se dostat k vašim citlivým údajům.

Zajímavosti

Do největší floridské zoo zavítala tento týden veterinární zubařka Jamie Berningová. Do jejího zubařského křesla zde během tří dnů usedla (či spíše ulehla) pestrá směsice zvířecích obyvatel. Doktorka Berningová se zde v rámci „týdne zubů“ podívala na zoubek gorilímu samci, lvici, šimpanzovi, tapírovi, vydře nebo třeba hrabáči kapskému.

Revue

S velkými pelagornitidy se další ptáci Antarktidy období eocénu nemohli vůbec měřit

Věda

Tato kreveta harlekýn by podle některý zoologové měla být samostatným druhem Hymenocera elegans, který je jasně rozlišitelný podle modrých okrajů skvrn.

Příroda

Cesta mezihvězdného poutníka Sluneční soustavou.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907