Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Jestliže drtivá většina tanků měla a dosud má otáčivé věže, v případě stíhačů tanků se obvykle volilo jiné, jednodušší řešení. Konstruktéři použili podvozek již vyvinutého obrněnce, na který usadili pevnou (nejdříve u některých typů dokonce i shora otevřenou) nástavbu. Do ní pak umístili kanon, jenž svým výkonem překonával výzbroj původního tanku. Výsledné vozidlo tak bylo levnější, což umožňovalo masovější výrobu, a současně mělo zpravidla nižší siluetu, takže mohlo skrytě vyčkávat jako součást protitankové léčky. 

Samohybka s 85mm kanonem

Standardním sovětským středním tankem druhé světové války se postupně stal slavný T-34 se zbraní, která měla v základní podobě kalibr 76,2 mm. Ačkoliv šlo o velmi kvalitní kanon s jednoznačně lepšími parametry, než měla německá krátká 75mm děla ze začátku války, nestačil na účinný boj s novými typy nepřátelských obrněnců, které na frontu přišly v letech 1942 a 1943. Mohl sice jejich pancíř probít, ale jen z takřka sebevražedně krátké vzdálenosti, a proto reálně hrozilo, že se ztráty „čtyřiatřicítek“ dostanou na úroveň, jakou by si nemohla dlouhodobě dovolit zřejmě ani Rudá armáda.

Zrod nových těžkých tanků se silnější výzbrojí se protahoval, takže padlo rozhodnutí zavést do výroby provizorní řešení v podobě stíhače tanků, který ponese nové dělo ráže 85 mm. Jako podvozek byl vybrán T-34, který již posloužil coby základ pro samohybné dělo SU-122 s houfnicí M-30S ráže 122 mm. Také ta se příležitostně uplatňovala i jako protitanková zbraň, vadila však její nízká rychlost palby.

Pod ochranou pěchoty

Vozidlo nazvané SU-85 bylo naproti tomu určeno primárně k ničení německých tanků. Na vývoji nového kanonu již pracovaly dva týmy, které řídili konstruktéři Fjodor Petrov a Vasilij Grabin. Ačkoliv nejdříve „vítězilo“ Grabinovo dělo S-18, ukázalo se jako příliš rozměrné, a tudíž obrněnec nakonec obdržel zbraň D-5S od Petrovovy skupiny. Šlo o velice výkonný kanon, který na vzdálenost 500 m dokázal probít až 145 mm oceli. V

e vozidle SU-85 byl umístěn do čela nástavby, jejíž tloušťka činila 45 mm, takže obrněnec poskytoval osádce dobrou ochranu. Měl také nízkou siluetu a slušnou pohyblivost, mezi nedostatky ale patřila absence jakékoli sekundární výzbroje, zejména kulometu pro obranu vozidla proti pěchotě. Čtyřčlenná osádka tedy musela spoléhat na osobní zbraně, respektive na spolupráci s vlastní pěchotou. Vzhledem k povaze operací Rudé armády to ale nepředstavovalo závažnější problém.

Přechod na větší ráži

Samohybky (nebo samochodky, jak jim říkali Sověti), které se sériově vyráběly od srpna 1943, obvykle mířily do akce spolu s tanky a pěchotou, takže jejich blízká ochrana měla být (alespoň teoreticky) zajištěna. V praxi to skutečně mnohdy fungovalo a SU-85 si získaly značnou oblibu, i když jejich hlavní výzbroj záhy přestávala postačovat. Pracovalo se navíc na nové verzi tanku T-34, která již nesla 85mm kanon, a proto se jevilo nelogické vyrábět stíhač tanků se stejnou výzbrojí.

Už od prosince 1943 se tak rodila nová samohybka s kanonem ráže 100 mm. Ten měl být reakcí na německá 88mm děla, ale podobně jako v případě 85mm kanonu nastaly komplikace, neboť původně vybraný 100mm kanon S-34 se ukázal jako příliš rozměrný. Znovu tak dostal šanci Petrovův tým, který za velmi krátkou dobu vytvořil kanon D-10, jenž vznikl na základě původně námořního děla B-34. Díky tomu mohl v březnu 1944 absolvovat zkoušky prototyp vozidla, které neslo název SU-100.

Poválečná kariéra

Kromě výkonnějšího děla obdrželo též silnější pancíř, který na čele dosahoval tloušťky 75 mm. Přibyla také velitelská kopule pro lepší rozhled, ale obrněnec stále postrádal jakoukoli sekundární výzbroj. Jenže problémy s kanonem způsobily zpoždění začátku sériové výroby, takže vznikl ještě „přechodový“ typ SU-85M, což byla fakticky kombinace podvozku a odolnější korby SU-100 s 85mm kanonem D-5S. Sériové SU-100 se vyráběly od konce roku 1944 a do konce války vzniklo něco přes 3 000 kusů.

Produkce nicméně pokračovala i po roce 1945 a neomezovala se jen na SSSR, protože se přidala i licenční výroba v pražské továrně ČKD. Samohybky proto zamířily i do mnoha dalších zemí a účastnily se řady konfliktů ve třetím světě. Ačkoli to může působit neuvěřitelně, v několika státech (například ve Vietnamu) dosud figurují ve výbavě záložních jednotek. Během současné války v Jemenu dostaly SU-100 šanci opět promluvit do boje a ukázalo se, že dělo D-10 stále nabízí překvapivě velkou sílu. S moderními tanky si neporadí, avšak pro lehčí obrněnce představuje fatální hrozbu.

Panther měl přednost

Při invazi do SSSR v létě 1941 nesly střední německé tanky PzKpfw IV krátké kanony ráže 75 mm, které leckdy nestačily na prorážení pancířů sovětských obrněnců. Urychleně byl zahájen vývoj nových variant, jež měly kanony s dlouhou hlavní, a vzniklo též provizorní řešení v podobě stíhačů tanků řady Marder.

Poněkud nečekaně se ale objevil i další faktor. Jako velmi účinná protitanková zbraň se totiž projevilo i samohybné útočné dělo StuG III, které původně také neslo 75mm kanon, ale později bylo přezbrojeno delší zbraní. Každopádně ale vznikla myšlenka vytvořit útočné dělo, které bude od začátku vybaveno 75mm kanonem s hlavní o délce 70 násobků ráže.

Vedle toho se žádalo silnější pancéřování, které by na čele vozidla dosahovalo tloušťky až 100 mm. Kanon měl vycházet ze 75mm děla KwK 42, které se připravovalo pro nový tank PzKpfw V Panther, vývoj však nabíral zpoždění a navíc měla přednost výroba zbraní právě pro panthery. Firma Vomag, která na novém útočném děle pracovala, tedy dostala pokyn vyvinout dočasnou variantu s kanonem PaK 39 o délce 48 násobků ráže. V květnu 1943 byl armádě předveden model nového vozidla, po němž v říjnu 1943 přišel první prototyp postavený na šasi tanku PzKpfw IV Ausf. F.

Ještě jednou je třeba zdůraznit, že vozidlo bylo zpočátku vyvíjeno coby útočné dělo a teprve změny situace na frontě vedly k jeho novému zařazení mezi stíhače tanků, a proto sériová verze nesla označení Jagdpanzer IV Ausf. F. Paradoxní však je, že sériové obrněnce, které se dodávaly od ledna 1944, užívaly šasi tanků PzKpfw IV Ausf. H a později Ausf J. Kanon PaK 39 představoval zajisté kvalitní zbraň, která na vzdálenost 500 m prorážela 96 mm oceli a při použití granátů s wolframovým jádrem dokonce 120 mm. Jako pomocnou výzbroj neslo vozidlo kulomet MG 42 ráže 7,92 mm a navíc obdrželo takzvaný Nahverteidigungswaff e, vlastně jednoduchý stropní 26mm minomet, který sloužil pro střelbu dýmovnic, světlic a tříštivých granátů.

Přetížená příď

Čelo chránil pancíř o kolmé tloušťce 60 mm, byť díky velkému sklonu byla efektivní tloušťka výrazně vyšší. V květnu 1944 navíc došlo k jeho zesílení na 80 mm, což ale přineslo též zhoršení jednoho už tak celkem vážného nedostatku Jagdpanzeru IV. Kvůli montáži děla a odolnému pancéřování totiž bylo vozidlo vpředu přetížené, což značně snižovalo průchodivost terénem a životnost podvozku. Určité zlepšení přinesla demontáž masivní úsťové brzdy, problém se však opět vynořil, když se ve výrobě přešlo na onu od počátku žádanou verzi s kanonem o délce 70 násobků ráže.

Jednalo se o 75mm dělo StuK 42 a nová varianta obrněnce, o kterou opakovaně žádal i sám Adolf Hitler, obdržela poněkud matoucí oficiální označení Panzer IV/70 (V), kde poslední písmeno sdělovalo, že jde o výrobek firmy Vomag. Běžně se ale užívá i jméno Jagdpanzer IV/70, přestože formálně se tak stroj nikdy nenazýval. Výroba začala v srpnu 1944, nicméně nejprve z produkce vycházely obě verze současně a až od listopadu sjížděly z linek jen „sedmdesátky“.

Postrach Spojenců

Do výzbroje Wehrmachtu se navíc dostal i obrněnec Panzer IV/70 (A) pocházející od značky Alkett. Tento stíhač byl postaven na pouze minimálně upraveném podvozku tanku PzKpfw IV a vlastně odrážel Hitlerův zájem omezit a nakonec zcela zastavit sériové dodávky těchto strojů ve prospěch pantherů a stíhačů tanků. „Áčková“ varianta dovolila, aby se tanky dodávaly dále s tím, že se část podvozků použila pro Panzer IV/70 (A), avšak nešlo o příliš podařený design, jelikož vysoká nástavba eliminovala jednu z velkých výhod původní konstrukce stíhače, a sice nízkou siluetu.

Kanon StuK 42 s hlavní dlouhou asi 5,2 m ale byl v každém případě vynikající zbraní, která na 1 000 m prorážela 111 mm oceli, s granáty s wolframovým jádrem dokonce až 149 mm. Vozidla Panzer IV/70 tedy až do samého konce války patřila mezi největší postrach Spojenců, jelikož (s výjimkou nejtěžších sovětských tanků IS-2) dokázala efektivně likvidovat prakticky vše, co nepřátelé třetí říše poslali na bojiště.