Bitva v údolí Ia Drang ukázala sílu amerických vrtulníkových výsadků i odhodlání severovietnamských vojáků

Na podzim roku 1965 již byla válka ve Vietnamu v plném proudu. Intenzivní boje mezi vojáky jižního a severního Vietnamu (kteří podporovali komunistické povstalce z Vietkongu) probíhaly hlavně v oblasti Centrální vrchoviny severovýchodně od Saigonu. Vedlo tudy pouze několik sjízdných cest, což vyhovovalo komunistickým jednotkám, protože jihovietnamská armáda potřebovala cesty pro vedení regulérního stylu boje více než protivník.

Severovietnamci chtěli v tomto prostoru zahájit hlavní ofenzivu s cílem rozpůlit jižní Vietnam a ve stejné době také velení americké armády začalo uvažovat o vyzkoušení své nové aeromobilní taktiky.

Šlo o to, aby se za pomoci velkého množství vrtulníků přepravilo na vhodné místo – třeba i hluboko v nepřátelském týlu – několik set vojáků. Ti zde měli svést bitvu s výhodou okamžiku překvapení a za vydatné pomoci vlastního letectva, jež mělo nahradit těžké zbraně, které se nedaly vrtulníky přepravit. K tomuto účelu drželi Američané v oblasti 1. jízdní aeromobilní divizi, jež disponovala 440 vrtulníky, které dokázaly přemístit až 2 500 plně vyzbrojených pěšáků.

Součástí divize byla i jednotka s dlouhou tradicí – 7. jízdní pluk. Tomu kdysi velel slavný George Custer, který se roku 1876 utkal u Little Bighornu s indiány. Původní obyvatelé Ameriky tehdy jeho muže do posledního pobili a nyní Američanům hrozilo totéž.

Vrtulníky přistávají

V neděli 14. listopadu po svítání bylo na 450 mužů 7. jízdního pluku pod velením podplukovníka Hala Moora připraveno k akci. V 10.48 se první vrtulníky dotkly země na vyhlédnuté ploše (označované jako X-Ray) v údolí Ia Drang. Boční střelci spustili preventivní palbu na stromy a do vysoké trávy. Výsadek nemohl uniknout pozornosti nedaleko působícím jednotkám Severovietnamců. Šlo o 33. a 66. pluk pod velením generála Chu Huy Mana, které okamžitě vyrazily na pěší pochod k místu přistání.

Krátce po výsadku Američané, kteří měli v tu chvíli na pláni 75 mužů, zajali dezertéra, který jim prozradil, že se asi dva kilometry odsud nachází na 1 600 nepřátel. Postupně však dorazilo všech 450 amerických vojáků a pár minut po dvanácté na ně nepřítel zahájil palbu. Muži ppplk. Moora zaujali obranná postavení okolo přistávací zóny a snažili se ochránit na zemi takřka bezbranné vrtulníky. Pokud by se je podařilo nepříteli zničit či přerušit jejich přistávání, byl by asi osud Američanů na X-Ray zpečetěn.

První padlí

Krátce po dvanácté začala vpřed postupovat 2. četa poručíka Henry Herricka o 27 mužích. Po několika minutách narazila na skupinu nepřátel, kteří se otočili a dali se na útěk. Herrickova četa se při pronásledování vzdálila od zbytku praporu zhruba 90 metrů. Vojáci doběhli na mýtinu, kde u obřího mraveniště stálo kolem 20 Severovietnamců. Propukla zuřivá přestřelka a Herrick za chvíli vysílačkou ohlásil, že se nepřítel přibližuje už i zprava a zleva. 

Dostal rozkaz stáhnout se, houstnoucí palba ho však přibila k zemi. Proto jeho četa začala na malém vršku na mýtině budovat asi pětadvacetimetrový obranný perimetr. Několik vojáků však zůstalo mimo něj včetně seržanta Clyde Savageho, který se ale k němu posléze probil s granátometem v jedné ruce a s doruda rozpálenou pistolí v druhé. Tento přesun se však nepodařil ani jednomu ze čtyř kulometčíků jeho čety – všichni padli. 

Četa v obklíčení 

Velitel operace pplk. Moore si uvědomoval, v jak obtížné situaci se odříznutí vojáci nacházejí, a tak z X-Ray zorganizoval záchrannou výpravu. Zde však již také propuklo opravdové peklo, a i když vojáci vyrazili po zvuku palby a snažili se, postoupili k Herrickově četě jen na vzdálenost 75 metrů, dál to prostě nešlo. Obklíčená četa zatím ztratila dalších pět padlých a zahynul i její statečný velitel, který dostal zásah do boku – kulka jím prošla skrz. Než vydechl naposledy, předal velení seržantovi Carlu Palmerovi, ale i jej si bohužel brzy našla nepřátelská střela a velení přebral velitel 2. družstva. Toho však zabil zásah do hlavy a velení převzal velitel 3. družstva seržant Savage. Ten pomocí vysílačky upřesnil jejich polohu a zařídil dělostřeleckou podporu.

Dopady granátů vytvořily kruhový perimetr, místy vzdálený pouhých 20 metrů od pozic odříznuté čety! Ta sice do té doby měla osm mužů mrtvých a 13 zraněných, přesto však dál odhodlaně držela své pozice.

V 16.20 vyrazila na pomoc další skupina amerických vojáků, ale ani ta nedošla moc daleko, protože ji zastavila těžká kulometná palba. Právě tehdy si poručík Marm vysloužil Kongresovou medaili cti, když pomocí granátometu zničil postavení Severovietnamců. Zastřelil jich prý 12, ale sám utržil těžké zranění krku a čelisti. I tento pokus o vyproštění byl ale nakonec neúspěšný.

S příchodem soumraku se podařilo z X-Ray za pomoci vrtulníků evakuovat všechny raněné a Moore provedl obhlídku celého obranného perimetru. Boje se na chvíli utišily a velitel plánoval na ráno další pokus probít se k četě poručíka Herricka. Té se podařilo na místě přečkat noc, přestože nepřítel na její postavení podnikl tři zteče. Než ale jednotky z X-Ray mohly ráno vyrazit na pomoc, Severovietnamci na ně udeřili.

Na vzletovou oblast začaly pršet střely z raketometů a minometů a nepřítel zaútočil ze všech stran. Někde pronikl i přímo do perimetru a došlo na boj muže proti muži. Kulometčík Willard Parish po vystřílení munice svého kulometu M60 musel tasit pistoli a pálil na Severovietnamce z několika metrů.

Po odražení útoku kolem něj leželo 12 mrtvých nepřátel a on později obdržel Stříbrnou hvězdu (Silver Star Medal). Pod palbu se dostalo i velitelské stanoviště velitele operace pplk. Moora a zranění utrpěl i radista přímo vedle něj. Moore musel nechat odvysílat kód Zlomený šíp, který znamená, že americké jednotce bezprostředně hrozí porážka. 

Letectvo zasahuje 

Kolem osmé hodiny nařídil Moore odpálit barevné dýmovnice, aby mohlo letectvo a dělostřelectvo lépe rozeznat pozice obranného perimetru. Rakety a granáty začaly dopadat jen 50 až 100 metrů od vlastních pozic. Jeden stíhací bombardér F-105 ale omylem svrhl dvě napalmové bomby na americké pozice. Několik mužů utrpělo popáleniny a byla zničena i část pracně dopravené munice.

Teprve po deváté hodině útoky nepřátel ustaly a na X-Ray začaly přistávat vrtulníky s posilami. Nejhorší nebezpečí pominulo, zahynulo však 42 amerických vojáků a dalších 20 utržilo zranění.

Nově příchozím se naskytl obraz naprosté zkázy a jeden z nich výjev později popsal: ,,Všude byla těla Američanů a Severovietnamců. Mnoho mrtvých nepřátel obklopovalo velitelskou pozici čety. Jeden mrtvý voják byl zakleslý s mrtvým vojákem severovietnamské armády, měl ruce kolem jeho krku. Mrtvoly nepřátel, části jejich těl a jejich zbraně se válely všude kolem perimetru. Všude se nacházely krvavé stopy a důkazy toho, že mnoho těl bylo odtaženo.“

Další pokus

Pplk. Moore zkonsolidoval své síly a rozhodl se provést další pokus o vyproštění obležené čety poručíka Herricka. Krátce po poledni záchranná jednotka vyrazila. Postupovala velmi opatrně, a kdykoli se dostala pod palbu, přivolala na pomoc letectvo, nebo na nepřátelský odpor navedla vlastní dělostřelectvo. Velkou pomocí byly hlavně nízko nad zemí se držící A-1 Skyraidery.

Stroje ověšené neřízenými raketami a bombami s napalmem létaly velmi nízko nad džunglí a zasahovaly cíle s chirurgickou přesností. Jeden z těchto odolných letounů přesto během bitvy srazila z oblohy nepřátelská palba. Jeho pilot zahynul a vrak skyraideru pak rozmetala salva raket z amerického bitevního vrtulníku. 

Četa je zachráněna 

Pod ochranou letadel tedy záchranná výprava postupovala k odříznuté četě a brzy narazila na mýtinu s obřím mraveništěm. Zde ležel jeden z padlých kulometčíků stále ještě s pistolí v ruce. Pak konečně nalezli četu, které stále velel seržant Savage. Někteří jeho muži se prý v tomto okamžiku rozplakali. Útoky nepřátel zcela ustaly a podařilo se důkladně prohledat oblast a nalézt většinu padlých. I ty se pak podařilo dopravit na přistávací zonu X-Ray.

Na ní Američané strávili ještě jednu noc, kdy na ně po půlnoci nepřítel dvakrát neúspěšně zaútočil. Nad oblastí v noci stále kroužila americká letadla a osvětlovala bojiště světlicemi. Za svítání proběhl poslední severovietnamský útok, i ten se však podařilo odrazit. Pak letectvo uskutečnilo rozsáhlý úder na okolí a po něm se američtí vojáci vydali na průzkum. Došlo jen k několika menším přestřelkám a vypadalo to, že se protivník stáhl. Na místě zůstalo mnoho nepřátelských zbraní, které vojáci sebrali a později je ženisté zničili výbuchem.

Bitva skončila a kolem 15.00 začaly vrtulníky odvážet příslušníky 7. jízdního pluku z oblasti. Výsledky střetu byly velmi rozporuplné. Američané přišli o 237 padlých, 258 raněných a 4 nezvěstné. Severovietnamci dnes udávají, že měli 559 padlých a 669 zraněných. To však nezní příliš pravděpodobně, neboť po bitvě se našlo 1 064 těl. Je proto možné, že severovietnamský údaj zahrnuje jen vojáky, a ne příslušníky Vietkongu. Ve skutečnosti operace nepřinesla žádné větší výsledky, neboť poté, co vrtulníky odlétly, oblast znovu obsadili severovietnamští vojáci.