Nezlomní vikingové v poušti: Jaké úkoly plnila před světovou válkou švédská mise v Persii?

Vnitřní nestabilita a rozšířený banditismus na obchodních trasách přiměly na počátku 20. století perskou vládu k vytvoření nové bezpečnostní složky – četnictva. Šlo o součást širších snah o modernizaci státu, k níž ale země postrádala dostatečně vycvičený personál i institucionální zázemí. Proto se Teherán roku 1911 obrátil s prosbou o pomoc na neutrální Švédsko – aby se vyhnul přímému vlivu Ruska nebo Velké Británie. 

Proti povstalcům...

Do Persie následně dorazila skupina přibližně 60 švédských důstojníků pod vedením majora (pozdějšího generála) Haralda Hjalmarsona. Ti měli za úkol vybudovat a vycvičit nově vznikající četnictvo, které se během několika let rozrostlo na sílu čítající více než 6 000 mužů. Severští oficíři však nezůstávali pouze v roli instruktorů a místním strážcům zákona také často přímo veleli v terénu. 

Tyto oddíly zajišťovaly bezpečnost na klíčových komunikacích a podnikaly vojenské operace proti různým ozbrojeným klanům či povstalcům. V roce 1914 například vedl švédský důstojník Josef Pousette jízdní expedici do oblasti Šírázu, kde došlo k tvrdým střetům se vzbouřenci vedenými Mohammedem Alim. Boje si vyžádaly ztráty na obou stranách a padl i jeden Evropan, nicméně operace skončila úspěchem a obnovením vládní kontroly v regionu.

... i Dohodě

Na Persii však číhaly horší hrozby než bandité a vzbouřenci. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, země oficiálně vyhlásila neutralitu – přesto se okamžitě stala bojištěm. Ze severu postupovala ruská vojska, zatímco Británie usilovala o kontrolu strategických oblastí na jihu, zejména ropných polí. Proti nim operovali Osmani podporovaní Berlínem. 

V této složité situaci se část švédských důstojníků působících v perském četnictvu přiklonila k nacionalistickým kruhům, které se stavěly proti britsko-ruskému vlivu a hledaly oporu u centrálních mocností. Četnické jednotky pod jejich velením aktivně vystupovaly proti postupujícím silám Dohody.

Zapojily se například do bojů v přístavu Búšer v létě 1915, který nakonec obsadily britské síly, a účastnily se také střetnutí s Rusy u Robat Karim v prosinci téhož roku. Vše vyvrcholilo pokusem o vytvoření paralelní „národní vlády“ v Kermánšáhu, která měla organizovat odpor proti britsko-ruské okupaci a vystupovat jako alternativa k oficiální vládě v Teheránu.

Konec vojenské mise

Evropští důstojníci v čele perských pořádkových sil však byli dohodovým mocnostem solí v oku. Británie i Rusko proto stupňovaly tlak na švédskou vládu ve Stockholmu, aby své muže ze země odvolala. Ta v průběhu roku 1915 skutečně začala příslušníky mise stahovat, aby neohrozila svou vlastní neutralitu. Řada Švédů se poté sice vrátila domů, ale někteří odmítli Persii opustit a pokusili se na vlastní pěst pokračovat ve spolupráci s tamními nacionalistickými strukturami.

V průběhu let 1915 a 1916 se původní mise rozpadla a její vliv zásadně poklesl. Britské úřady následně prosadily reorganizaci bezpečnostních sil na jihu země, rozpuštění četnického sboru a vytvoření jednotky South Persia Rifles, která fungovala pod jejich kontrolou.

Navzdory svému kontroverznímu závěru zanechala švédská mise v Persii výrazné dědictví. Podílela se na zavedení moderních principů vojenské organizace, výcviku a velení, které se později staly jedním ze základů budování íránských ozbrojených sil v meziválečném období.