Bitevní loď Jamato měla být poslední zbraní Japonska: U Okinawy ji čekal souboj s drtivou převahou amerického letectva

Na jaře 1945 se válka nezadržitelně blížila k japonským břehům. V březnu americké jednotky po dlouhém a krvavém boji dobyly Iwodžimu ležící jen asi 1 200 km od Tokia. Bombardéry B-29 zasazovaly tvrdé rány průmyslu, zatímco námořní blokáda prakticky odřízla Japonsko od dodávek surovin z jihovýchodní Asie.

Po bitvě u Leyte v říjnu 1944 navíc Spojenci s konečnou platností drželi jasnou převahu na moři. Japonské císařské námořnictvo v tomto střetnutí ztratilo 26 válečných plavidel včetně čtyř letadlových a tří bitevních lodí. Spolu s tisícovkami mrtvých námořníků to představovalo ránu, z níž už se Japonci neměli do konce války vzpamatovat.

Císařova osudná otázka

To ovšem neznamená, že by na moři zůstali bezmocní. I po zmíněných ztrátách stále ještě disponovali šesti bitevními loděmi, několika lehčími letadlovými nosiči, osmi těžkými křižníky a větším počtem eskortních plavidel. Nejmocnější z přeživších lodí byla Jamato – vlajková loď celého Spojeného loďstva a největší i nejsilněji vyzbrojený bitevník na světě. Tento ocelový kolos o váze téměř 73 000 tun a délce 263 metrů nesl devět gigantických námořních děl ráže 460 mm, 24 sekundárních kanonů kalibrů 155 a 127 mm, a celých 162 rychlopalných 25mm kanonů v trojhlavňových lafetách. 

Zatímco se válka stále více obracela v neprospěch Japonska, probíhala mezi zástupci císařské admirality debata, jak zbývající válečná plavidla využít. Konzervativnější důstojníci radili lodě ponechat v přístavech a šetřit je pro obranu před očekávanou invazí na japonské ostrovy. V opozici stáli agresivnější „jestřábi“, kteří chtěli plavidla po vzoru leteckých jednotek kamikaze obětovat v sebevražedných útocích.

Američtí stratégové mezitím nezaháleli a po zajištění Iwodžimy se 5. flota admirála Raymonda Spruance vydala k Okinawě. Dne 25. března 1945 americké lodě zahájily ostřelování pozemních cílů a japonským generálům bylo jasné, že vylodění je jen otázkou času.

Osmadvacátého března se v Císařském paláci v Tokiu konala konference špiček ozbrojených sil, které předsedal sám císař Hirohito. Ten během jednání vznesl otázku, jakými prostředky bude Okinawa bráněna. Odpověď, že pro obranu ostrova armáda i námořnictvo shromáždily na 3 500 letadel určených pro útoky kamikaze, ale monarchu neuspokojila.

Poté Hirohito vyslovil osudovou otázku: „A kde je námořnictvo? Máme ještě nějaké lodě? Nějaké hladinové síly?“ 

Přítomní představitelé námořnictva jeho slova pochopili jako zahanbující kritiku. Tak se stalo, že 4. dubna 1945 admirál Soemu Tojoda, vrchní velitel Spojeného loďstva, vydal rozkaz nasadit všechna dostupná hladinová plavidla pro obranu Okinawy.

Bitevní loď plující ke zkáze

Součástí této mise se měla stát i sebevražedná mise samotné Jamato nazvaná operace Ten-gó. Pro daný účel byl okolo bitevní lodi utvořen malý hladinový svaz sestávající z lehkého křižníku Jahagi a osmi torpédoborců (Fujuzuki, Kasumi, Suzucuki, Hacušimo, Isokaze, Asašimo, Jukikaze a Hamakaze).

Formace obdržela označení Zvláštní hladinová útočná jednotka a 29. března se z Kure přesunula do Tokujamy. Následně měl svaz vyplout k Okinawě, probít se k jejímu východnímu břehu a poté najet na mělčinu mezi vesnicemi Higaši a Jomitan. Tam měla Jamato bojovat jako pobřežní baterie až do hořkého konce. 

Do čela svazu byl jmenován viceadmirál Seiiči Itó, nanejvýš zkušený a schopný důstojník. Ten nicméně od začátku plán považoval za zbytečné plýtvání životy a otevřeně odmítal rozkaz uposlechnout. Stejný názor měli i jeho důstojníci a kapitáni eskortních plavidel. Všechny přemluvil až viceadmirál Rjúnosuke Kusaka, který 5. dubna osobně přiletěl do Tokujamy a prohlásil, že provedení mise je vůlí samotného císaře.

Stejný argument přesvědčil i posádky lodí; když mužstvo dostalo možnost se akce nezúčastnit a zůstat na břehu, nikdo této nabídky nevyužil. Výjimku tvořilo pouze 80 nemocných, raněných či příliš mladých mužů, kteří opuštění paluby dostali rozkazem. 

Nepřítel je informován

Zvláštní hladinová útočná jednotka zvedla kotvy 6. dubna v 15.20. Dle původních rozkazů měla Jamato dostat palivo jen na cestu tam, avšak přístavní dělníci podle některých zdrojů neuposlechli a přečerpali do nádrže bitevní lodě veškeré zbývající palivo v Tokujamě. Na svou poslední akci tak Jamato vyplula s cca 60 % kapacity paliva. Její posádku tvořilo 3 332 mužů, z toho velkou část představovali nezkušení nováčci se základním výcvikem, zejména mezi obsluhami protileteckých kanonů. Po zformování svaz nabral kurs k průlivu Bungo mezi ostrovy Kjúšú a Šikoku. 

Aniž by to viceadmirál Itó tušil, Američané o akci věděli již před vyplutím svazu díky prolomeným šifrám. V průlivu tak již hlídkovaly americké ponorky Threadfin a Hackleback, které svaz okolo Jamata zachytily jen pár hodin po opuštění Tokujamy. Američané následně japonskou formaci z uctivé vzdálenosti sledovali a pravidelně hlásili její polohu i kurs. Eskortní plavidla sice nepřítele zachytila a několikrát se pokusila ponorky zahnat, kvůli nutnosti držet krok s Jamatem ale na účinný útok neměla čas. Za pár dní se osud největší bitevní lodi světa naplnil.

Drtivá síla ve vzduchu

Informace o vyplutí Jamata se tak velmi rychle dostala i k admirálu Spruancovi. Ten zareagoval vysláním hladinového svazu Task Force 54 v čele s kontradmirálem Mortonem Deyem, jenž měl k dispozici šest bitevních lodí, sedm křižníků a 21 torpédoborců. Deyův úkol byl jasný – vyrazit Jamatu naproti a za jakoukoliv cenu mu zabránit v průlomu k Okinawě.

Stejné informace však dostal i admirál Marc Mitscher, velitel svazu Task Force 58 čítajícího 12 letadlových lodí ve čtyřech skupinách. Mitscher, sám námořní letec a hlasitý zastánce letadlových lodí, původně od Spruance obdržel rozkaz držet se stranou a nechat zničení japonského svazu na Deyovi. Admirál se však po zjištění polohy a kursu Jamata rozhodl rozkaz ignorovat a zaútočit ze vzduchu. Do prostoru severovýchodně od Okinawy následně zamířily všechny čtyři jeho skupiny letadlových lodí, které dohromady nesly přes 380 letadel. 

Za rozbřesku 7. dubna utrpěl svaz japonského admitála Itóa první ztrátu, když se musel torpédoborec Asašimo obrátit zpět k přístavu kvůli problémům s motory; později jej potopila americká letadla. Krátce nato se nad Jamatem objevilo vzdušné krytí v podobě 14 japonských stíhaček.

V 8.32 na scénu přibyly i první americké průzkumné letouny a o 20 minut později se již okolo japonské formace „potulovalo“ nejméně sedm stíhaček F6F Hellcat doplněných dvojicí létajících člunů PBM Mariner. Japonské stroje se neúspěšně pokusily dotěrné průzkumníky odehnat a v 10.00 je nedostatek paliva donutil obrátit se k domovu. Admirál Itó tímto přišel o jakoukoliv ochranu ze vzduchu.

Zhruba ve stejnou dobu již měl admirál Mitscher dost informací na to, aby zavelel do útoku. Během následujících minut vzlétlo z devíti letadlových lodí plných 280 letadel tvořících první vlnu. Hlavní údernou sílu představovaly torpédové stroje TBF Avenger a střemhlavé bombardéry SB2C Helldiver. Ochranu jim zajišťovaly stíhačky F6F Hellcat a F4U Corsair nesoucí náklad neřízených raket pro útok na nástavbu Jamata. 

Ne všechny letouny se však k cíli dostaly; 53 strojů z letadlové lodi Hancock vzlétlo se zpožděním a nedokázalo Jamato nalézt. Až teprve po startu první vlny kontaktoval Mitscher admirála Spruance a postavil jej před hotovou věc. Překvapený velitel 5. floty s náletem souhlasil, avšak hladinový svaz kontradmirála Deya ponechal v záloze.

Bez ochrany

V 10.15 Jamato na průzkumné letouny vypálila salvu speciálních tříštivých střel San-šiki-dan s časovanou roznětkou. Po detonaci pak projektil vystřelil do všech stran 1 500 zápalných šrapnelů. Výsledný efekt se podobal výstřelu z obří brokovnice, jeho skutečná efektivita ale byla velice nízká. Průzkumníci se následně vzdálili mimo dostřel, nicméně i nadále udržovali se svazem vizuální kontakt. 

Hodiny ukazovaly 11.07, když obsluha přehledového radaru Jamata zachytila mohutnou formaci letadel ve vzdálenosti asi 100 km od lodi. Napříč svazem byl vyhlášen bojový poplach, obsluhy protileteckých zbraní zaujaly své pozice a celá formace zvýšila rychlost na 24 uzlů (44 km/h). Krátce nato se nad japonskými loděmi objevilo 16 amerických stíhaček s úkolem zlikvidovat jakákoliv císařská letadla. Žádná se však neukázala, místo ochrany Jamata byly japonské stroje vyslány do sebevražedných útoků na americké lodě v oblasti. Americké stíhačky proto pouze kroužily mimo dostřel a vyčkávaly na přílet bombardérů. 

První dopady pum

Ve 12.32 nahlásily hlídky na Jamatu vizuální kontakt s první vlnou amerických strojů. Bez hrozby napadení ze vzduchu se mohli Američané v klidu zformovat a rozdělit do dvou menších formací. Japonské lodě zaujaly protileteckou formaci, kdy eskortní torpédoborce začaly kroužit okolo Jamata. Bitevní loď vypálila několik salv střel San-šiki-dan, ani tentokrát ale neslavila úspěch. Ve 12.37 se pak letouny US Navy vrhly do útoku na eskortní plavidla i samotnou Jamato. Japonští protiletečtí střelci odpověděli extrémně hustou, avšak zoufale nepřesnou přehradnou palbou. 

Americké stíhačky zaútočily kulomety a raketami na nástavbu Jamata ve snaze rozptýlit obrannou palbu a vyřadit co nejvíce protileteckých zbraní. Jejich střelba si vybírala krvavou daň mezi nechráněnými obsluhami a vyčistila cestu střemhlavým bombardérům. Prudce manévrující kolos se sice několika shozeným pumám vyhnul, ve 12.41 jej ale štěstí opustilo. Dvě 454kg bomby zasáhly na pravoboku a zničily hlavní radarovou místnost. O pět minut později inkasovala Jamato dalších pět zásahů, které roztrhaly jednu ze sekundárních věží a rozpoutaly několik požárů. 

Jedna z pum usmrtila téměř všechny příslušníky opravárenských čet na zádi, kvůli čemuž hašení plamenů probíhalo pomalu a neefektivně. Oheň se tak mohl šířit napříč palubami. 

Mezitím se k útoku přidaly i torpédové bombardéry útočící v malé výšce. I přes neustálé kličkování Jamato ve 12.45 dostala zásah torpédem do levoboku, po němž se naklonila o 6° a nabrala téměř 2 000 tun vody. Zbývající muži opravárenských čet reagovali zaplavením vyvažovacích nádrží na pravoboku, což náklon snížilo na sotva 1°. Vyjma pomalého zaplavování v okolí strojoven pak posádka nehlásila žádné větší škody.

Zkáza eskortních plavidel

Kromě Jamata se američtí letci zaměřili i na další japonská plavidla. Ve 12.45 inkasoval křižník Jahagi zásah torpédem do strojovny, který jej znehybnil. Prakticky bezbrannému plavidlu přispěchal na pomoc torpédoborec Jukikaze, krátce nato byl ale i on sám vážně poškozen dvojicí blízkých dopadů bomb a musel ustoupit. Další torpédo ve 12.47 roztrhlo torpédoborec Hamakaze, zatímco Suzucuki přišel po dopadu bomby o celou příď. 

Posádka Jamata měla na oddych sotva pár minut, než ve 12.59 dorazila druhá útočná vlna. Okolo 50 letadel zahájilo koordinovaný útok, kdy současně nalétávaly střemhlavé i torpédové bombardéry. Bitevní kolos se stále bránil, avšak neustálé útoky stíhaček na nástavbu vyřadily velkou část rychlopalných kanonů. Ve snaze odrazit torpédové bombardéry vydal kapitán Aruga rozkaz hlavní baterii pálit střelami San-šiki-dan s roznětkami nastavenými na jednu vteřinu, tedy sotva 1 000 metrů od lodi.

Ani tento zoufalý pokus ale americké letce neodradil a v následujících minutách utržila Jamato další tři torpédové zásahy na levoboku a jeden na pravoboku. Výbuchy způsobily silný průnik vody, která během chvíle zaplavila několik kotelen, pravou vnější strojovnu a záložní strojovnu kormidla. I přes zaplavení všech zbývajících vyvažovacích nádrží se náklon na levobok zvětšil na 10°, což mimo jiné zabránilo hlavní baterii v palbě a zpomalilo loď na 18 uzlů (33 km/h). Současně s tímto útokem byl kriticky poškozen eskortní torpédoborec Kasumi; později mu zasadil ránu z milosti Fujuzuki.

Poslední dějství

I přes výše zmíněná poškození a rozstřílenou nástavbu v plamenech prozatím Jamatu nehrozilo potopení. To se změnilo ve 13.42, když dorazila třetí a poslední útočná vlna 110 letadel. Již přesně nevíme, kolik bomb loď zasáhlo, potvrzeny jsou však čtyři zásahy, z toho jeden na přídi a tři ve středu trupu na pravoboku. Tyto údery vyrazily do paluby velké otvory a zničily několik přeživších 25mm kanonů. Dopady dalších pum pak zprohýbaly pláty pancíře a vážně narušily účinnost protitorpédové obšívky. 

Osud vlajkové lodi Spojeného loďstva nicméně zpečetil až další torpédový nálet. I tentokrát se američtí letci zaměřili na levobok a v rozmezí několika minut uštědřili Jamatu další čtyři zásahy torpédy. Po tomto útoku byla v řádu vteřin zaplavena hlavní strojovna kormidla, což usmrtilo všechny tam přítomné námořníky a připravilo můstek o jakoukoliv kontrolu nad kormidly. Ta se zasekla ve vychýlené poloze a donutila Jamato neovladatelně kroužit v široké pravotočivé zatáčce. 

Ve snaze zastavit zvětšování náklonu vydal kapitán Aruga rozkaz k zaplavení strojovny na pravoboku a odsoudil tím mnoho členů posádky ke smrti utopením. Ani tento zoufalý krok ale situaci nezlepšil a během 20 minut dosáhl náklon úhlu 22°. Požáry se mezitím vymkly kontrole a na můstku se rozezněly alarmy varující před vysokou teplotou v předních skladech munice pro hlavní baterii. Aruga nařídil jejich zaplavení, avšak příslušné pumpy byly dávno mimo provoz. V tento moment Aruga i Itó seznali, že bitva je u konce.

Ve 14.02 zazněl rozkaz opustit loď, pro stovky námořníků v podpalubí ale přišel pozdě. Sám kapitán Aruga se přivázal ke kompasu s úmyslem zemřít se svou lodí. Stejné rozhodnutí učinil i viceadmirál Itó, který byl naposledy viděn, jak odchází do své kajuty.

Konec v kouři a plamenech

Ve 14.05 šel konečně ke dnu křižník Jahagi, který do té doby zasáhlo nejméně 12 bomb a sedm torpéd. Zhruba ve stejné době na Jamato zaútočila poslední letka torpédových bombardérů. Náklon bitevní lodi již do té chvíle dosáhl takového úhlu, že finální salva torpéd zasáhla dno trupu. Smrtelně raněný gigant se nezadržitelně klonil na levobok, protiletecké kanony začaly vypadávat z lafet. V očekávání sebevražedné akce nechala posádka záchranné čluny na břehu, takže přeživším nezbývalo než skákat do vody a snažit se odplavat pryč. Ve 14.23 se Jamato začala převracet a její hlavní dělové věže vypadly ze svých uložení.

Definitivní konec nastal ve chvíli, kdy náklon dosáhl 120°. V ten moment došlo k detonaci předních skladů munice. Následovala jedna z nejsilnějších nejaderných explozí v dějinách lidstva, která roztrhla Jamato na půl a usmrtila téměř všechny zbývající námořníky na palubě. Hřibovitý mrak z výbuchu dosáhl takové výšky, že byl údajně viditelný až ze 160 km vzdáleného Kjúšú.

Když se pak kouř rozptýlil, nebylo po Jamatu ani památky. Z celé posádky přežilo pouze 269 trosečníků, které urychleně vyzvedla trojice jako zázrakem přeživších torpédoborců. Oproti tomu Američané ztratili pouze 10 letadel a 12 letců. 

Exploze Jamata znamenala tečku nejen za kariérou bitevní lodi, ale také za celou operací Ten-gó. Celkem vlajkovou loď japonské flotily zasáhlo 11–13 torpéd a osm bomb, dalších několik zásahů nebylo potvrzeno. Kromě Jamata šly ke dnu také čtyři torpédoborce a lehký křižník Jahagi, na jejichž palubách dohromady zemřelo dalších několik stovek mužů. 

Ten-gó zároveň představuje i poslední významnou operaci Japonského císařského námořnictva, neboť v závěrečných měsících konfliktu již loďstvo země vycházejícího slunce nesehrálo takřka žádnou roli.