Ruční granáty rakousko-uherské armády: Od jednoduchých konstrukcí po technicky vyspělé zbraně

Může to znít překvapivě, ale na přelomu 19. a 20. století běžně zazníval názor, že ruční granát již představuje zastaralou zbraň, která je pro svého uživatele téměř stejně nebezpečná jako pro nepřítele. Tvrzení vycházelo zejména z tehdejších zapalovačů a pojistek, jež se opravdu nedaly označit za zrovna spolehlivé. Právě v té době se ale objevily nové principy nabízející lepší parametry. 

Potenciál ručních granátů následně ukázala rusko-japonská válka a armády začaly zavádět do služby nové typy, byť se většinou říkalo, že jde primárně o zbraně pro elitní jednotky, nikoliv řadové pěšáky. Vývoj na frontách světové války pak vedl k dalším doktrinálním i taktickým posunům a také k technickému rozvoji, do něhož se zapojilo rovněž habsburské soustátí.

Vynález uherského ženisty

Hod granátem na vzdálenost 30–40 metrů tedy tvořil i součást výcviku vojáků monarchie, která zařadila do výzbroje rozsáhlou škálu těchto zbraní, jež sahala od vysoce pokročilých vzorů po granáty velmi jednoduché až primitivní.

Zřejmě nejznámější příklad druhé kategorie tvořil takzvaný Lakosův granát, který vymyslel ženijní důstojník uherské jízdy Róbert Lakos. Jednalo se o běžnou litinovou trubku uzavřenou na obou koncích dřevěnými zátkami, a uvnitř se nalézala výbušnina. V jedné zátce byl vložen zapalovač obsahující rozbušku, zpožďovač, perkusní zápalku a hřebík. Voják nejprve udeřil tímto koncem o pevný povrch, takže hřebík inicioval zápalku, načež začal hořet zpožďovač. Ihned poté uživatel musel granát hodit, jelikož po sedmi až osmi sekundách zpožďovač prohořel až k rozbušce a ta odpálila hlavní výbušnou nálož. Na povrchu trubky se nacházelo několika příčných (občas i podélných) drážek, které usnadňovaly tvorbu střepin. 

Lakosův granát byl tedy skutečně velice jednoduchý, takže se dal produkovat levně a ve velkých počtech, stinnou stránku ale představovala malá standardizace a nízká kvalita. Zapalovače občas selhávaly a účinek střepin se dal odhadovat jen velmi obtížně, a proto mohly tyto zbraně znamenat nebezpečí i pro rakousko-uherské vojáky. Důrazně se tudíž doporučovalo jejich házení z okopu či jiného úkrytu. Navzdory nedostatkům je však armáda monarchie používala na všech frontách až do konce války, neboť jejich design dovoloval masovou výrobu i v nouzových podmínkách.

Tři konstrukce s násadkami

Mezi nejběžnější granáty v c. a k. armádě se řadil proslulý původně německý násadkový Stielhandgranate, kterému se dodnes přezdívá „šťouchadlo na brambory“. Vídeň získala od Berlína velký počet těchto zbraní a posléze rozběhla i jejich licenční výrobu. 

Kusy z rakousko-uherských linek se od německých originálů lišily zejména tím, že rukojeti nebyly zhotovené ze dřeva, nýbrž z tvrzené lepenky, avšak z hlediska praktického používání se shodovaly. Týkalo se to též třecího zapalovače, jenž se aktivoval trhací šňůrou, jež procházela skrz násadku. Tento princip pak konstruktéři z podunajské monarchie převzali pro své vlastní konstrukce, které i nadále užívaly lepenkové násadky, avšak odlišovaly se tvarem těla s výbušninou. 

Zbraň nazvaná Kugelrohrhandgranate měla, jak už její název naznačuje, kulové litinové tělo, v němž se nacházely olověné kuličky. Díky tomu nabízela opravdu velký tříštivý účinek, byť za cenu vyšší náročnosti výroby. Jednodušší alternativu představoval typ Rohrhandgranate, jehož tělo tvořila jen krátká litinová trubka bez drážek, jež při explozi neprodukovala tak účinné střepiny.

Všechny tyto tři typy se užívaly stejně. Voják odtrhl víčko na konci násadky chránící citlivý mechanismus proti vlhkosti, zatáhl za šňůru a okamžitě zbraň hodil. Zatáhnutím se aktivoval třecí zapalovač, díky němuž začal hořet zpožďovač, který inicioval rozbušku hlavní nálože. Na tělech byly přinýtované háčky či skoby pro zavěšení na opasek. Granáty se na frontu posílaly v bednách obsahujících osm nebo dvacet kusů a každý muž obvykle fasoval pět exemplářů.

Vybuchující kukuřice

Jestliže násadkové granáty čerpaly z německého vzoru, další kategorie se zrodila jako čistě domácí konstrukce Zeitzünderhandgranate nebo Zeitzündergewehrhandgranate. Název napovídá, že používaly časové zapalovače, ačkoliv se u nich mohly uplatnit i nárazové. Druhé označení pak odkazuje k zajímavému faktu, že tyto zbraně spojovaly role puškových a ručních granátů. Daly se tudíž jak odpálit z ústí hlavně opakovačky Mannlicher, k čemuž sloužily cvičné náboje, tak házet rukou. Ve druhém případě se opatřovaly kovovou násadkou, jež vrh usnadňovala a umožňovala také zavěšení na opasek. 

Existovalo několik typů a verzí, z nichž některé měly hladké tělo ve tvaru zašpičatělého válce, avšak většina se vyznačovala tělem s nápadně hlubokými drážkami. Charakteristický vzhled těchto granátů jim získal přezdívku „Gugaruz“ (kukuřice) a stála za ním snaha efektivně vzdorovat masovým útokům ruských pěšáků na haličské frontě. Hluboké drážky se postaraly o vznik velkého počtu ostrých střepin, díky nimž se granáty této série řadily mezi velmi účinné protipěchotní zbraně. Většina modelů vážila okolo jednoho kilogramu, ale v menším počtu se dodával ještě ničivější Zeitzünderschwerhandgranate o hmotnosti více než 1,3 kg. 

Jiným směrem se vydal Universalgranate, který vážil méně než půl kilogramu a skládal se ze dvou válcových těles bez drážek. Vedle vystřelování z pušek a házení rukou se dal používat též v kombinaci s různými mechanickými vrhači a katapulty, jež se v zákopovém boji vyskytovaly jakožto provizorní náhrady minometů.

Pro elitní jednotky

Zbrojní konstruktéři habsburské monarchie čerpali inspiraci i u protivníků, konkrétně u Francouzů a Britů, kteří zavedli několik typů s kulovým či vejčitým tělem, na němž se nacházela typická „mřížka“ drážek. Výbuch proto produkoval (víceméně) pravidelné střepiny, což znamenalo předvídatelný dosah a smrtící efekt. Císařská armáda tedy projevila zájem o analogickou zbraň a brzy se dočkala výsledku s názvem Schwerhandgranate, případně jen Schwergranate. 

Opět se objevilo několik podob, které se lišily řešením drážek na vejčitém těle. Některé se podobaly nepřátelským vzorům, tedy zejména francouzskému F-1 či britskému Millsovu granátu, takže šlo v podstatě o ploché čtyřúhelníky, avšak jiné verze měly mnohem hlubší drážky a na těle tak vznikaly jakési malé ostré jehlany. 

Obdobně jako zbraně řady Zeitzünderhandgranate mohly být „těžké granáty“ opatřeny též kovovými násadkami pro snazší nesení a házení. Nejprve se používaly jednoduché zapalovače s perkusní zápalkou, dost podobné těm na modelu Róberta Lakose, ale poté se přešlo k třecím zapalovačům, které mívaly zpoždění kolem deseti sekund. 

Schwerhandgranate nejčastěji využívaly elitní úderné jednotky, u nichž se uplatnilo i lehčí provedení jménem Zeitzünderleichthandgranate. Oproti základní podobě s váhou 1,1 kg měl hmotnost jen 780 g, tudíž voják unesl větší počet a granáty mohl snadněji házet. Tento typ se zdaleka nejčastěji užíval na italské frontě, kde se posléze mnoha kusů zmocnila italská armáda.

Technicky vyspělé modely

Mezi konstrukčně nejzajímavější rakousko-uherské granáty se řadil Handgranate M.16, kterému se podle válcového tvaru přezdívalo „Cigaro“ (doutník). Obsahoval zapalovač nárazového typu, ve kterém kovová koule udržovala v bezpečné pozici úderník, avšak jakmile hozený granát narazil na pevný povrch, koule se svou setrvačností pohnula a uvolnila úderník, jenž inicioval rozbušku hlavní nálože. „Doutník“ tak explodoval okamžitě po dopadu a nedal se hodit zpátky na původního majitele. 

Šlo o vysoce pokročilé, jenže v praxi dost nespolehlivé řešení, protože po dopadu do písku, bahna nebo sněhu granát mnohdy nevybuchl, nadále však představoval hrozbu, protože při jakékoli manipulaci mohl náhle explodovat. Mezi vojáky tak nikdy nedosahoval velké obliby. 

V závěru první světové války pak rakousko-uherská armáda zavedla nový typ Zylindergranate, který čerpal z tehdy inovativní švýcarské zbraně Handgranate 17. Převzal od ní zejména i dnes používaný systém dvou pojistek – dopravní a vrhové. 

U dřívějších modelů platilo, že ihned po aktivaci (po úderu na zápalku nebo po zatažení za šňůru) musel voják granát hodit, neboť zpožďovač již hořel. Zylindergranate měl ale kroužkovou závlačku jako dopravní pojistku a páku jako vrhovou pojistku, a proto se po vytažení závlačky dal granát pořád bezpečně držet v ruce, pokud byla páka přitlačena k tělu. Teprve po odhození se páka uvolnila a aktivovala pružinový zapalovač. Voják tudíž mohl granát odjistit a čekat na nejvhodnější moment, případně jej znovu zajistit, jenže vzhledem k válečné situaci již císařská armáda získala jen poměrně malý počet těchto zbraní.