Šok a obavy z nejisté budoucnosti: Sled událostí po sarajevském atentátu přivedl Evropu na pokraj války

Válka Lubomír Hlavienka 19.11.2026

Když v neděli 28. června 1914 vystoupil arcivévoda František Ferdinand d´Este v Sarajevu z vlaku, nacházela se Evropa v hlubokém míru. O měsíc později se již hnala vstříc zničujícímu konfliktu. Vyvrcholila jedna z největších mezinárodních krizí moderních dějin, na jejímž konci se rozhořela válka, jakou do té doby svět nepoznal.




Poté, co se podařilo úspěšně odvrátit hrozbu rakousko-ruské války v roce 1908 během bosenské krize a zažehnat konflikt Německa se zeměmi Dohody v důsledku agadirské krize o tři roky později, zdálo se v létě 1914, že mír mezi velmocemi může zůstat zachován.

Složitý systém bilaterálních smluv a aliancí, živených neukojenými ambicemi, staletými křivdami i osobními animozitami, ovšem znamenal, že stačilo jedinou akcí uvést toto soukolí do pohybu a nebylo již sil, které by dokázaly odvrátit katastrofu.

Kamenem, jenž spustil lavinu, se staly výstřely vypálené Gavrilem Principem v Sarajevu na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii.

Vídeňští jestřábi

Vyšetřování atentátu odhalilo, že útočníci byli členy skupiny, jejíž kořeny sahaly až do Bělehradu. Avšak přímou spojitost s oficiálními srbskými úřady či tajnou službou rakouská policie prokázat nedovedla. Reakce srbské veřejnosti a tisku oslavující atentát i pachatele ovšem rozdmýchávaly v habsburské říši protisrbské postoje a stupňovaly touhu po odplatě.

To se týkalo i čelných politiků, v jejichž řadách se kolem ministra zahraničí Leopolda von Berchtolda a ministra financí Leona Bilińského vytvořila skupina „jestřábů“, prosazující rychlou vojenskou kampaň proti Srbům. 

Horlivým stoupencem války byl i náčelník generálního štábu generál Franz Conrad von Hötzendorf. Ten 30. června navrhl zahájit tažení proti Bělehradu. Naopak výrazně proti se stavěl předseda uherské vlády István Tisza, který se obával, že anexí srbských teritorií se jen dále zvýší množství Slovanů v mocnářství.

V této chvíli by rakouský vojenský zásah získal souhlas evropských velmocí, konsternovaných vraždami v Sarajevu. Britské i francouzské veřejné mínění stálo na straně Vídně, a jak konstatoval britský ministr zahraničí Edward Grey, jít do války na obranu Srbska by bylo pro veřejné mínění velmi problematické. Nicméně podporu Bělehradu vyjadřoval Petrohrad – ruský velvyslanec ve Vídni v rozhovoru ubezpečil svůj britský protějšek, že pokud Rakousko zaútočí na Srby, vytáhne jim carská armáda na pomoc. 

Vídeň se proto nehnala vpřed a nejprve si chtěla zajistit podporu Německa. Z tohoto důvodu odjel 5. července do Berlína hrabě Alexander Hoyos s osobním vzkazem císaře Františka Josefa německému panovníkovi. Téhož večera se sešel Vilém II. s vojenskými i politickými představiteli a výsledkem jednání se stal závěr, že Německo stojí na straně Rakouska-Uherska ve sporu se Srby a Rusko se do něj nemá vměšovat. Tento postoj následujícího dne tlumočil kancléř Theobald von Bethmann Hollweg hraběti Hoyosovi.

Pozice Německa pramenila z názoru císaře Viléma, že jednoznačný postoj Berlína umožní celý konflikt lokalizovat jen na střet mezi Rakouskem a Srbskem a vyhne se tím jeho rozšíření i do zbytku kontinentu. Zmýlil se a další kámen laviny se uvolnil.

Promarněná šance

Berlín doufal, že díky jeho podpoře urychlí Rakousko přípravy na válku, aby se co nejvíce využilo pobouření světové veřejnosti ze sarajevského atentátu. Realita byla ovšem taková, že těžkopádný kolos císařské byrokracie se dával do pohybu jen pomalu. Na zasedání ministerské rady 7. července padlo rozhodnutí, že Srbsko nemůže být napadeno, aniž by obdrželo alespoň částečně splnitelné ultimátum. Tím byla opuštěna varianta, že dojde k rychlému spuštění invaze. 

Na zasazení rychlého úderu nyní nenaléhal ani náčelník štábu, jelikož počátkem léta odjely tisíce vojáků na dovolenou a pomáhaly při žních. Jejich povolání by nejen značně přetížilo železniční síť, ale také by deklarovalo světu, že se Rakousko-Uhersko chystá na válku. Přímá konfrontace byla proto dočasně odložena.

Další zasedání ministerské rady se uskutečnilo 14. července a do té doby se podařilo zlomit odpor premiéra Tiszy. Ten se stále více obával, že ozvuky atentátu mohou rozkolísat poměry mezi slovanským obyvatelstvem v uherském Sedmihradsku. Když mu přislíbili, že nebudou anektována žádná srbská území, podpořil plán svých vládních kolegů. Ten předpokládal, že 19. července bude schválen text ultimáta, jež bude předloženo srbské vládě o čtyři dny později.

Do rakouského plánu ale zasáhl nečekaný únik informací. Německé úřady předaly zprávy o plánech Vídně také Italům, jejich spojencům v Trojspolku, kteří je rozeslali na svá zastupitelství po Evropě. Ruská tajná služba patřila ale v té době do světové špičky v prolamování kódů a nejpozději do 17. července od nich informace o záměrech Vídně dostali Srbové, Britové i Francouzi. To znamenalo, že ještě před předáním ultimáta měly země Dohody čas připravit se na odpověď.

Srbové nejsou sami

V podvečer 23. července 1914 Srbsko obdrželo desetibodové ultimátum. Na odpověď vymezila Vídeň 48 hodin. Podmínky byly pro Bělehrad velmi tvrdé, avšak nikoliv zcela likvidační. 

Vídeň se ultimátem sice nesnažila o nalezení usmíření mezi dvěma sousedy, nýbrž o legitimizaci své války, v důsledku ale text ve většině svých bodů cílil na hrozby, které ze Srbska vycházely, a pouze body 5 a 6 (souhlasit se spoluprací c. a k. orgánů v Srbsku při potlačování hnutí namířeného proti celistvosti monarchie; zahájit soudní vyšetřování každého účastníka spiknutí z 28. června v Srbsku ve spolupráci s pověřenými c. a k. orgány) znamenaly popření srbské suverenity, avšak opět jen v kontextu vyšetřování sarajevského atentátu. Nicméně vídeňští „jestřábi“ si byli jisti, že jako celek je ultimátum pro Bělehrad nepřijatelné.

Po převzetí ultimáta se v Bělehradě jednalo o tom, jak na něj odpovědět. Vláda lavírovala mezi jeho přijetím jako celku a pevnějším postojem, který by přijal jenom některé body. 

Významnou roli sehrála ruská a francouzská podpora, jíž se Bělehradu dostalo. Ve dnech 24. a 25. července obdržela srbská vláda zprávy o rozhovorech svého velvyslance v Petrohradě s ruským ministrem zahraničí Sergejem Sazonovem. Ten balkánské království ubezpečil, že je říše Romanovců vezme pod svou ochranu. 

Ráno 25. července navíc srbského vojenského atašé v Carském Selu osobně ujistil náčelník ruského generálního štábu, že Rusko je ochotno při obraně svého spojence zajít jakkoliv daleko. Jako důkaz těchto slov byli ještě téhož dne odpoledne frekventanti závěrečných ročníků vojenských škol povýšeni na důstojníky. To znamenalo jediné: blížící se mobilizaci.

Díky této opoře odeslala srbská vláda svou odpověď, která sice v mnohém Rakousku vycházela vstříc, ale v důsledku se pořád jednalo o odmítnutí. 

Diskuze (0)

Další články v sekci