Rudí mariňáci v akci: Jak vypadala výstroj, výzbroj a taktika sovětské námořní pěchoty v druhé polovině 20. století

Kořeny námořní pěchoty v Rusku sahají do období vlády prvních Romanovců v 17. století, kdy bezpečnost veslic zajišťovali takzvaní střelci, působící jak na lodích, tak i na souši. Za oficiální datum vzniku „mořských vojáků“ je považován 27. listopad 1705. Tento den je dodnes v Rusku svátkem námořní pěchoty. Tehdy car Petr I. nechal vytvořit Mořský pluk, mezi jehož úkoly patřilo provádět abordáž (pěchotní útok na posádku nepřátelského plavidla) a vylodění. 

Zlom přišel se vpádem Napoleona do Ruska v roce 1812. Vedení námořnictva seznalo, že nemá potřebu vydržovat zvláštní vojenské jednotky, a tak se námořní pěšáci stali součástí pozemního vojska, načež, de facto, tato složka zanikla. Jakousi výjimku tvořil elitní Gardový palubní oddíl, který plnil funkci osobní jednotky cara a v roce 1814 vstoupil do Paříže. 

Idea obnovení zvláštních pěších oddílů námořnictva přišla znova až o sto let později. Ze slibných počátků nicméně zůstalo pouze torzo. Rozvinout se v plnohodnotnou vojenskou sílu znemožnila mariňákům první světová válka a revoluce.

Když moře vystoupí na břeh

V době vypuknutí občanské války (1917–1922) nepovažovalo vedení Rudé armády vznik zvláštních oddílů za účelný. Bojů se nicméně účastnilo přes 75 000 námořníků, kteří sloužili nejen jako pěchota, ale prováděli i taktické výsadky na řekách a jezerech. Tento hybridní koncept – tedy přímo posádky lodi bojující coby obojživelný výsadek, byl v Rusku běžnou praxí 19. a první poloviny 20. století a bránil tak rozvoji samostatné složky vojska. 

Přístup velení ozbrojených sil SSSR se nezměnil ani v meziválečném období. Neexistoval žádný zvláštní výcvik ani speciální vybavení. Generalitu k ostrému přehodnocení donutil až Hitlerův vpád do Sovětského svazu – v tu chvíli přestala být námořní pěchota okrajovou improvizací. Za situace, kdy armádní divize drtil blitzkrieg, však nebylo času nazbyt. Pod hlavičku mořské pěchoty tedy spadaly jak ryze specializované jednotky námořních pěšáků, tak námořní střelecké brigády.

Role mariňáků spočívala ve vyloďovacích a protivyloďovacích operacích v pobřežních oblastech, k čemuž obdrželi odpovídající výcvik a vybavení. Zároveň spadali pod velení flotily a jejich jednotky tvořili ryze námořníci. Oproti tomu námořní střelecké brigády byly určeny k nasazení na pozemních frontách, a proto se podřizovaly velení frontu. Mimo to v nich námořnicí tvořili jen určitou část mužstva.

Šlo o kompromisní řešení, neboť po výrazných ztrátách nemělo námořnictvo dostatečnou materiální ani transportní kapacitu. Je třeba zmínit i fakt, že mnohé jednotky vznikaly často živelně, například z posádek vyřazených lodí či námořních kadetů. 

Během války se mariňáci vyznamenali při obraně Moskvy, Leningradu, Oděsy, Sevastopolu, Murmansku, Stalingradu, Novorossijska a Kerče. Bojovali napříč fronty po celou válku od Arktidy přes Krym až po Maďarsko. Výrazně také pomohli srazit na kolena císařské Japonsko v bojích v Mandžusku a Koreji. Jejich vyloďovací operace umožnily SSSR nejen zablokovat japonskou armádu, ale získat pod kontrolu i Kurilské ostrovy.

Ani přes bojovou slávu a řady vyznamenání se však námořní pěšáci neprosadili. Po válce se kvůli masové demobilizaci a škrtům v námořnictvu nevyhnula námořní pěchota likvidaci. Do roku 1956 byly všechny její formace rozpuštěny či reorganizovány k pobřežní obraně. Její návrat však na sebe nenechal čekat dlouho. V průběhu studené války se ukázalo, že Sovětský svaz potřebuje sílu schopnou rychlého nasazení i projekce moci za hranicemi – a námořní pěchota se znovu dostala do hry.

Z nouze ctnost

Po válce se priority Stalinova režimu soustředily hlavně k vývoji vlastní nukleární zbraně, zachování silné armády k udržení vlivu v nově získaných sovětských satelitech a poválečné obnově. Námořnictvo tak bylo výrazně upozaděno a jeho výdaje seškrtány. V potenciálním budoucím konfliktu mělo hrát pouze zdržovací roli a asistovat pozemním silám.

To změnil až admirál Sergej Georgijevič Gorškov (ve funkci velitele sovětského námořnictva 1956–1985), který se stal skutečným otcem námořní pěchoty. Včas totiž rozpoznal směřování budoucího vývoje studené války a zvládl přesvědčit nejvyšší kruhy o nutnosti disponovat i obojživelnou silou. Jeho argumenty padly na úrodnou půdu hlavně díky řadě políčků, které SSSR obdržel na mezinárodní scéně.

Během kubánské raketové krize v říjnu 1962 dokázalo americké námořnictvo bez větších obtíží zablokovat přístup sovětských lodí do Karibiku. V té době totiž Sovětský svaz nedisponoval flotilou schopnou provádět operace na otevřeném oceánu. Jeho hlavní síly ve čtyřech flotách (Baltská, Černomořská, Severní, Tichooceánská) měly spíše regionální charakter. 

Do očí bijícím se stalo zaostávání SSSR v průběhu 60. let, kdy vodami východního Středomoří a Norského moře začaly rejdit svazy letadlových lodí a ponorek NATO, navíc vyzbrojených balistickými raketami Polaris.

Tehdy sovětským stratégům došlo, že má-li být námořnictvo schopno v době zvýšeného mezinárodního napětí zastavit jaderné zbraně mířící na území SSSR, bude muset operovat dále od vlastních břehů – za hranicí dosavadní obranné zóny 200–300 námořních mil (370–556 km). Klíčem se měla stát schopnost ovládnout přístupy do důležitých námořních cest. 

To však vyžadovalo specializovanou sílu v podobě námořní pěchoty. Vlastnictví takového nástroje by navíc umožnilo Moskvě ovlivňovat průběh politických krizí v zahraničí. Zrodila se nová doktrína a s ní i znovu námořní pěchota.

První jednotky námořní pěchoty na úrovni pluků začaly vznikat z pěších formací pozemní armády v roce 1963. Primát patří 336. samostatné gardové brigádě námořní pěchoty, která vznikla reorganizací 336. motostřeleckého pluku (120. gardová divize) a působila v rámci baltské floty. Postupným vývojem se utvářely i další jednotky, jež se v 70. letech dařilo rozšiřovat až do velikosti brigád a divizí.

Tomuto často překotnému vývoji odpovídalo i vybavení, lišící se útvar od útvaru. Vedle moderních protitankových prostředků bychom tak mohli najít například obstarožní stíhače tanků SU-100. V 80. letech každopádně došlo k určitému ujednocení.

Děsant pašol

V roce 1968 už sovětské námořnictvo otevřeně deklarovalo, že jeho cílem je narušení nepřátelských námořních tras. Do roku 1973 měla každá flotila k dispozici jednotku námořní pěchoty o síle brigády, schopnou provádět obojživelné výsadky, držet předmostí či bránit základny. Časem vznikly ve spolupráci s námořním letectvem i výsadkové námořní jednotky. 

Pomyslnou Achillovou patou však zůstávaly nedostatečné přepravní kapacity. Zatímco sovětské námořnictvo bylo při soustředění sil schopno přepravit 20 000 až 25 000 námořních pěšáků, americká armáda mohla nalodit až 130 000 mariňáků. K přepravě se často vedle speciálních výsadkových plavidel využívaly i běžné obchodní lodě. 

Možnosti sovětských mariňáků navíc limitovala i absence letecké podpory z letadlových lodí, neboť SSSR tato plavidla v klasické podobě neprovozoval. Namísto toho využíval nosiče vrtulníků (třída Moskva) či letadlové křižníky (třída Kyjev), jejichž kapacita ale nemohla pokrýt operace většího rozsahu. 

Role sovětské námořní pěchoty se tak výrazně lišila od jejího amerického protějšku. Zatímco mariňáci USA fungovali v podstatě nezávisle na dalších složkách a mohli provádět i hloubkové operace, sovětští námořní pěšáci se kvůli slabým kapacitám (a tedy i absenci robustnějšího zásobování) daleko od pláže vydat nemohli. Obojživelné výsadky tak měly probíhat vždy v rámci podpory pozemního tažení. V praxi se to projevovalo mimo jiné tím, že velení nad vyloďovací operací měl vždy velitel pozemních sil, a nikoliv velitel námořních pěšáků.

V obecné rovině vypadala typická operace následovně: utajené přiblížení k pobřeží a využití momentu překvapení. K oklamání nepřátelského velení přispívaly falešné rádiové zprávy, noční naloďování na různých místech či diverzní útoky v týlu, potažmo fingovaná vylodění menších jednotek. 

Předtím, než cílové pobřeží zaměřily letecké útoky a dělostřelecká palba, mohly být z vrtulníků či rychlých člunů vysazeny naváděcí skupiny zajišťující rádiové spojení a ženisté pro vytvoření bezpečných průchodů. 

Pod krytím podpory se začaly vyloďovat hlavní síly, jejichž cílem bylo nejčastěji zajištění pláže a vybudování předmostí či obsazení důležitého objektu (například letiště). Po splnění úkolů námořní pěchota kryla vylodění pozemních sil, které v operaci pokračovaly. Poté se mariňáci stáhli.

V cizích krajích

Mimo řady cvičení se sovětští mariňáci dočkali i skutečného nasazení, často jako podpora socialistických režimů či nástroj řešení politických krizí. V roce 1967 jistil 309. samostatný prapor námořní pěchoty Port Said v Egyptě. Další jednotky se objevily ve Středomoří, kde úzce spolupracovaly s jednotkami Sýrie i Egypta. 

O pět let později prapor mariňáků podporovaný tankovou rotou a ženijní četou pomohl upevnit moc prezidentu Tourému v Guineji. Odtud SSSR vysílal od roku 1975 další jednotky do Luandy na pobřeží Angoly k podpoře frakce MPLA v rámci tamní občanské války. Námořní pěchota se zapojila i do akcí v Etiopii, Eritreji, Somálsku a Jemenu. Od roku 1979 byli také mariňáci přítomni na bývalé americké základně Cam Ranh ve Vietnamu.

Rozpad SSSR na počátku 90. let tentokrát námořní pěchota dokázala přežít a ve všeobecném úpadku si udržet status elitní bojové formace. Již pod vlajkou Ruské federace následovalo nasazení v první (1994–1996) a druhé (1999–2009) čečenské válce. Tyto krvavé konflikty přetavily námořní pěšáky v součást ruských pohotovostních sil a k jejich původní roli přibyl navíc i protipovstalecký boj. 

Díky vysoké bojové připravenosti to byli právě ruští mariňáci, kteří se dočkali nasazení na nových bojištích – na Ukrajině v letech 2014 a 2022 jako součást invazních sil a v Sýrii 2016, kde po boku armády Sýrie pomohli osvobodit Palmýru od ISIS. Dodnes tak tvoři významnou bojovou sílu Ruska.