Tragédie v předvečer invaze: Proč se cvičné vylodění v rámci operace Tiger proměnilo v masakr?

Přípravy na vylodění v Normandii zahrnovaly řadu rozsáhlých cvičení, při nichž si spojenecké jednotky měly co nejvěrněji vyzkoušet podmínky očekávané při skutečné invazi.

Image

Čtěte také

Přípravy na obojživelnou operaci Tiger: Nácvik na vylodění na pláži Utah provázela smůla od samého začátku

Pro americké síly určené k útoku na pláž Utah se jednou z hlavních generálních zkoušek stala operace Tiger, uskutečněná v dubnu 1944 u Slapton Sands na jihu Anglie, jehož pobřeží se budoucímu bojišti nápadně podobalo. Snaha přiblížit výcvik skutečné bitvě však přinesla mimořádná rizika – používala se ostrá munice a organizaci komplikovaly chyby v komunikaci i koordinaci. Další pohromu pro konvoj výsadkových lodí představovaly německé rychlé čluny.

Kriegsmarine na scéně

Přes děsivou událost se velení rozhodlo ve cvičení Tiger pokračovat. V noci na 28. dubna dlel konvoj poblíž Lyme Bay, když se k němu přiblížila skupina devíti německých rychlých člunů z 5. Schnellboot-Flottille. Její velitel korvetní kapitán Bernd Klug opustil Cherbourg krátce po půlnoci a obratným manévrováním se v naprostém tichu vyhnul britským torpédovým člunům MTB patrolujícím v Lamanšském průlivu.

V cílové oblasti se S-Booty rozdělily do dvojic a připravily se na útok. Britský radar a posádka jednoho LST je zaznamenaly, jenže nikdo nic nenahlásil, protože pozorovatelé považovali vetřelce za další spojenecký konvoj. Také královští pobřežní dělostřelci spatřili nízké siluety rychlých člunů a upozornili na ně nadporučíka Geddese z korvety Azalea, avšak nepodnikli žádné další kroky, protože měli rozkaz nezahajovat palbu do prostoru plného vlastních plavidel. Ani posádka korvety na přítomnost neidentifikovaných lodí nezareagovala. 

Poplach byl vyhlášen až kolem 1.30, kdy tmu protnuly trasírky střel a námořníci na LST-507 uviděli dvě rychle se přibližující plavidla. Bylo už bohužel pozdě a čluny S-130 a S-150 odpálily svá torpéda. Jedno zasáhlo pomocnou strojovnu a osvětlení na celém LST-507 zhaslo.

Požár se rychle rozšířil na palubu se zaparkovanými auty, tanky a výsadkovými vozidly s plnými nádržemi. Nacházely se tam i bedny s ručními zbraněmi a municí. Následující okamžiky popsal poručík Eugene Eckstam, jenž sloužil na LST-507 coby zdravotnický důstojník: „Spatřili jsme ten největší ohňostroj. Snažili jsme se co nejvíc vojáků zachránit. Křik a pláč těch, kteří tam zůstali, mě stále pronásleduje. Brzo jsme museli před žárem ustoupit k poklopům na tankové palubě a dle námořních regulí je uzavřít. Pak jsme tam jen seděli, zatímco kanystry s benzinem a munice vybuchovaly a obrovský oheň hořel pár metrů od nás.“ 

Zmatek nad zmatek

Necelou půlhodinu po zásahu nastal čas opustit loď, jenže vojáci předtím neabsolvovali výcvik v rychlé evakuaci z potápějícího se plavidla. Někteří skákali do vody s plnými batohy a těžkými ocelovými helmami, jiní si záchranné vesty navlékli kolem pasu místo přes hruď. Kvůli tomu se ve vodě otočili na záda a jejich obličej se ocitl pod hladinou, takže počty utonulých stoupaly. 

Zatímco LST-507 hořel, radisté na palubách ostatních výsadkových lodí vysílali dotazy, ale nedostali žádnou odpověď. Zbytek konvoje tedy opět v rádiovém tichu pokračoval v cestě, aniž by kdokoliv věděl, co má dělat. Klid přerušily až ve 2.17 exploze dvou torpéd, po nichž se v plamenech ocitl LST-531. Ačkoliv se loď potopila během necelých 10 minut, do posledního okamžiku část její posádky zuřivě opětovala palbu. 

Zbývajících šest výsadkových tankových lodí mezitím divoce kličkovalo a námořníci stříleli do tmy z děl i kulometů. Těm na LST-289 se podařilo dostat do zaměřovačů německý člun S-145, přesto jejich loď neunikla vážným škodám. Výbuch torpéda zdemoloval kormidlo, stanoviště kanonů na zádi i kajuty. Nakonec posádka dostala LST-289 ke břehu a zabránila tak potopení svého plavidla. 

Němci sice nezaznamenali žádné ztráty, ovšem ani jim se nevyhnuly potíže. Během útoku se S-100 srazil s S-143 a poškozená dvojice raději odplula na základnu pod rouškou tmy a kouřové clony. Klugův výpad skončil asi v půl čtvrté a jeho námořníci si ani po návratu do Cherbourgu nebyli jisti, jaké cíle vlastně napadli. Plavidla se nepodobala běžným obchodním lodím a příslušníci Kriegsmarine správně tipovali, že šlo o výsadkové čluny s malým ponorem, protože je některá torpéda zjevně podplula. 

Rozbor pochybení

Třebaže útočníci už vyklidili scénu, spojenečtí velitelé nařídili zbývajícím LST, aby se rozptýlily a vyhnuly se tak dalším zásahům. Kapitáni zamířili k pobřeží do bezpečí mělkých vod, čímž podepsali rozsudek smrti pro mnoho trosečníků. Přeživší ze zničených plavidel se totiž drželi plovoucích trosek ve vodě o teplotě pouhých 5 °C a volali o pomoc. Únava, zranění, těžká výstroj a podchlazení si rychle vybíraly nejvyšší daň. 

Dodnes není jisté, jaké ztráty Spojenci při cvičení Tiger utrpěli. Na LST-507 a LST-531 zahynulo 202 a 424 (podle jiných zdrojů 467) vojáků a námořníků. Loď LST-289 měla 13 mrtvých. Smutnou statistiku uzavřela LST-511 poškozená palbou z vlastních řad, k níž došlo během zmatené obrany proti útočícím S-Bootům – na její palubě utrpělo zranění 18 osob. I s pěšáky pobitými na plážích šlo o stovky zmařených životů, přičemž nejčastěji se udává celkové číslo 749. 

V každém případě se jednalo o jedny z nejhorších amerických ztrát utrpěných během jediného dne od japonského útoku na Pearl Harbor.

Ačkoliv před veřejností se spojenecké velení snažilo vše ututlat, po katastrofě takových rozměrů muselo nutně následovat vyšetřování. Poskytnutí pouhých dvou eskortních plavidel konvoji se ospravedlňovalo všeobecným nedostatkem lodí této kategorie v Royal Navy.

Rozhodnutí pokračovat v akci pouze s jednou korvetou se však vysvětlovalo obtížněji. Velitelé tím vystavili vojáky na palubách LST většímu riziku, než jakému museli záhy čelit v den D. Jako nebezpečná se ukázala i smíšená struktura velení s nejasnými kompetencemi. Přesto měli Američané i Britové možnost cvičení nebo jeho část v kterémkoliv okamžiku odvolat, nevysvětlitelně tak navzdory nepříznivému vývoji neučinili. 

Další zkoumání vysvětlilo i zmatky ohledně radiokomunikace. Ukázalo se, že v rozkazech k vyplutí pro konvoj T-4 chyběla instrukce, aby radisté na LST v určitou dobu přešli na jinou frekvenci. V době útoku tak americké výsadkové lodě nemohly od Britů přijímat zprávy, což vyústilo v tragédii. Když Geddes na Azalee obdržel varování od pobřežních baterií, předpokládal, že je LST obdržely také a připravují se. Jenže Američané nic neslyšeli, protože poslouchali na špatné frekvenci.

Těžko na cvičišti

Přes děsivé ztráty se daly popsané nedostatky do invaze relativně snadno odstranit. Spojenci si však uvědomovali významnější problém: pouhých několik týdnů před dnem D se jim nepodařilo dosáhnout (byť cvičně) přístupu k normandským plážím a útočníci navzdory anglo-americké přesile beztrestně unikli. 

Další potíž spočívala v tom, že se po operaci Tiger pohřešovalo deset důstojníků s prověrkou na úrovni BIGOT – tento stupeň prověření znamenal, že věděli o plánech invaze a jejich případné dopadení by mohlo operaci Overlord ohrozit. Nakonec se ukázalo, že tito nešťastníci zahynuli společně s ostatními, a tajemství zůstalo zachováno – Němci si zřejmě ani neuvědomili, že se nachomýtli k nácviku vylodění. 

Navzdory svým selháním se Spojenci dokázali z chyb poučit. Uvědomili si zranitelnost LST ze strany rychlých člunů Kriegsmarine a pomocí cílených námořních i leteckých úderů S-Booty v průlivu La Manche během pár týdnů takřka vyhladili. Rádiové frekvence se standardizovaly a zlepšil se výcvik vojáků se záchrannými vestami, u invazních pláží měla patrolovat malá plavidla určená k vyzvedávání trosečníků. Výsledek? V den D padlo na pláži Utah „jen“ 197 vojáků. Šlo ovšem o velmi draze vykoupenou zkušenost.