Spisovatel na frontě občanské války: George Orwell a jeho nebezpečná mise ve Španělsku

Slavná díla George Orwella (1903–1950) Farma zvířat a 1984 se dostala do školních učebnic a jako s varováním před totalitními režimy se s nimi dodnes setkáme i ve veřejném prostoru. Méně známou stránku spisovatelovy osobnosti u nás představuje jeho silně levicová politická orientace a odpor vůči kapitalismu. A zaštítěn tímto přesvědčením vyrazil Orwell i do španělské občanské války, kde v zimě a na jaře roku 1937 bojoval se zbraní v ruce proti fašismu.

O tomto svém zážitku sepsal záhy po návratu knihu Hold Katalánsku (Homage to Catalonia), která patří dodnes mezi nejsyrovější svědectví o válce na Pyrenejském poloostrově i o soupeření jednotlivých levicových frakcí v rámci republikánské armády.

S ubohou výzbrojí

Třiatřicetiletý Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair) dorazil do Španělska v prosinci 1936. Jako oficiální důvod cesty udával novinářskou činnost a v tomto smyslu dostal také doporučující dopis od britské Nezávislé labouristické strany (Independent Labour Party, ILP). 

Místo psaní novinových sloupků však v Barceloně okamžitě vstoupil do vojenské milice španělské Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM) – jedné z frakcí bojujících ve válce na republikánské straně. Již tehdy Angličana naprosto šokoval improvizovaný charakter vojenských jednotek a všudypřítomný zmatek: „Už jsem se zmínil o uniformě milice, což není správný výraz. Na místě by byl spíše výraz ‚multiforma‘. (...) Každý měl manšestrové pumpky, ale tím veškerá podobnost končila. Někteří měli ovinovačky, jiní kožené kamaše či holínky. Každý nosil bundu na zip, některé však byly kožené, jiné vlněné a měly různé barvy. Čapek bylo asi tolik druhů jako jejich majitelů.“ Orwell prodělal krátký, téměř symbolický výcvik a již v lednu 1937 byl odeslán na aragonskou frontu. 

Několik měsíců poté strávil v horách Aragonie, především v blízkosti Alcubierre a na pozicích u Monte Oscuro. K jeho zklamání však čas na bojišti nebyl vyplněn hrdinskými útoky, ale úmornou zákopovou válkou, která se v mnoha ohledech podobala prvnímu světovému konfliktu, jen s výrazně horším materiálem: „Ubohost našeho vybavení byla zarážející. Celou artilerii tvořily čtyři minomety a 15 granátů pro každý z nich. Byly pochopitelně příliš cenné, než aby se používaly. Kulomet jsme měli jeden na asi 50 mužů. Mimoto jsme měli jen pušky, z nichž většina vypadala jako železný šrot. Málokterá zbraň byla mladší 20 let, mířidla byla platná asi jako rozbitý tachometr.“ 

A vzhledem k tomu, že podobná situace panovala i na opačné straně fronty, nebyli hlavními nepřáteli fašisté, ale vši, krysy, všudypřítomné bahno a kousavý mráz španělských hor. Orwell ve svých zápiscích detailně popisoval demoralizující efekt neustálého nedostatku paliva a jídla.

Střet u Huescy

Později na bojiště dorazila početnější skupina Angličanů vyslaná Nezávislou labouristickou stranou. V jejích řadách také Orwell pomáhal odrazit nevelký útok fašistických jednotek. „Bylo to poprvé, co jsem se ocitl v pravém smyslu v ohni, a ke svému ponížení jsem zjistil, že se strašně bojím.“ 

Přesto, že šlo jen o lokální přestřelku, při níž padl na republikánské straně pouze jeden muž, dokázala levicová propaganda celé akce patřičně využít: „O den či dva později byly v novinách a v rádiu zprávy o mohutném útoku podporovaném jezdectvem a tanky, jenž byl odražen hrdinnými Angličany.“ 

V únoru 1937 byl Orwell povýšen na desátníka a později na četaře. Jeho jednotka se později podílela na obléhání Huescy, strategického města drženého nacionalisty. Na tomto místě se také Angličan zúčastnil nočního útoku na nepřátelské pozice, které se přepadové skupině POUM po krátké přestřelce podařilo dobýt.

Sám Orwell později zachytil brutalitu boje: „Hodil jsem granát a padl na tvář. Jedním z oněch záblesků štěstí, které přicházejí jednou za rok, se mi ho podařilo hodit téměř přesně tam, kde se zableskl výstřel z pušky. Ozval se výbuch a pak okamžitě strašný řev a chroptění. Dostali jsme nejméně jednoho... Ve stejný okamžik jsem zahlédl nějakou postavu poblíž místa, kde se zableskl výstřel. Další výkřik, ale možná to byla ještě reakce na granát. Hodili jsme ještě několik granátů..., tak jsme je zahnali.“ Již krátce nato se však milicionáři vytlačení přesilou nepřátel stáhli zpět ke svým liniím.

Sám Orwell přiznával, že se jakožto cizinec zprvu v jednotlivých frakcích bojujících na republikánské straně příliš neorientoval. S postupujícím časem si ale stále silněji uvědomoval, že kromě střetu s fašisty zuří také nelítostné nepřátelství v rámci jednotlivých politických a odborových skupin bojujících na jeho straně. Zatímco on sám válčil za milice marxistické, ale silně antistalinistické strany, postupně, kvůli vojenské pomoci, sílil v zemi vliv Sovětského svazu. A ten měl ve zvyku se se svými kritiky nemilosrdně vypořádat. 

Pryč ze Španělska

Když se proto Orwell v květnu 1937 vrátil do Barcelony, ocitl se uprostřed „války ve válce“. Dělnická strana marxistického sjednocení byla stalinisty zcela absurdně obviněna z fašismu a kontaktu s frankisty. Během takzvaných Květnových dní (May Days) potom došlo k ozbrojenému střetu mezi spisovatelovou milicí a anarchisty na jedné straně a vládními jednotkami ovládanými komunisty na straně druhé. 

Orwell strávil několik dní na střeše kina Poliorama naproti sídlu POUM s puškou v ruce, připraven bránit své spolubojovníky před útokem nedávných spojenců. Tato zkušenost se stalinistickou propagandou a lhaním o povaze konfliktu v něm zanechala hlubokou stopu. Tentokrát se však situace ještě uklidnila. 

Spisovatel se poté vrátil na frontu k Huesce, nezůstal tam ale dlouho. Dne 20. května 1937, krátce po úsvitu, jej zasáhl fašistický odstřelovač. Střela prošla hrdlem jen milimetry od tepny, a na čas Orwellovi ochromila hlasivky. Následoval bolestivý transport přes polní nemocnice v Siétamu, Barbastru a Léridě až do sanatoria Maurín v Tarragoně a nakonec do Barcelony. Zranění mělo natolik vážný charakter, že byl prohlášen za neschopného další služby.

Mezitím byla strana POUM vládou označena za nelegální coby „fašistická pátá kolona“. Začalo masové zatýkání, které se týkalo i řady Orwellových spolubojovníků. On sám, stále v rekonvalescenci, se musel v Barceloně skrývat. Jeho velitel Georges Kopp se dostal do vězení a Orwellovu manželku Eileen, která pracovala v administrativě Nezávislé labouristické strany, sledovala tajná policie. Nakonec se jim oběma podařilo 23. června 1937 uniknout vlakem přes hranice do Francie. Spisovatelova španělská anabáze tím definitivně skončila.