Rakousko-Uhersko budovalo na Jadranu mohutnou dělostřeleckou obranu. Klíčovou roli v ní hrála plzeňská Škodovka

Podunajská monarchie zahájila modernizaci pobřežních pevností v polovině 70. let 19. století. Císařští stratégové považovali za hlavního protivníka italské námořnictvo, které mohlo ohrožovat jaderské pobřeží. 

Vídeňský erár sázel primárně na kanony, jež později začaly doplňovat houfnice a moždíře, ale zásadní rozdíl oproti císařskému Německu představovalo pokračující spoléhání na bronz, protože habsburská monarchie nechtěla záviset na Kruppově oceli. 

Náhradou se měl stát takzvaný ocelový bronz (Stahlbronze), který vynalezl polní podmaršál Franz von Uchatius. Šlo o nový typ bronzové slitiny, jenž měl nabízet parametry srovnatelné s dělovou ocelí, ale za nižší cenu. Na počátku působil opravdu slibně a u zbraní menších kalibrů v zásadě vyhovoval, avšak s růstem balistických parametrů se ukazoval jako stále méně vhodný.

Pobřežní kanony ráže 149 mm tedy splnily očekávání, ale vývoj nové zbraně ráže 283 mm neuspěl. Podmaršál Uchatius kvůli tomu v roce 1881 spáchal sebevraždu, čímž sice dostál důstojnické cti, ale Rakousko-Uhersko stále nemělo nové pobřežní kanony. 

Plzeňská Škoda již začínala nabízet i kvalitní ocelové zbraně, ale vídeňský erár se obrátil do zahraničí, byť se nechtěl omezit jenom na firmu Krupp, takže oslovil rovněž britskou korporaci Armstrong. Během 90. let 19. století Vídeň od těchto dvou firem zakoupila pobřežní děla ráže 209,2 mm, 235,4 mm, 280 mm a 305 mm a přidělila jim formální označení 21-cm, 24-cm, 28-cm a 30,5-cm Küstenkanone. Celkově šlo o 33 zbraní, které tvořily výzbroj 12 pobřežních baterií a pevností zejména v blízkosti přístavu Pula. Nejvýkonnější kanon ráže 305 mm firmy Krupp nabízel dostřel až 18 km.

Moždíře na Jadranu

Podobně jako němečtí, také rakousko-uherští konstruktéři přijali koncepci pobřežních děl pro střelbu vysokými úhly, při jejichž vývoji se mohli opírat o své bohaté zkušenosti s obléhacími moždíři. Jmenujme například moždíř ráže 209,2 mm z přelomu 60. a 70. let 19. století, který však v této roli příliš neoslnil. Vídeň pak přijala plán umístit tyto zbraně na pobřeží Jadranu, aby se podílely na střežení přístavů boka Kotorská a Castelnuovo (dnes černohorský Herzeg Novi), a v jejich okolí bylo rozmístěno celkem 24 moždířů. Jejich litinové hlavně poskytovaly maximální dostřel necelých 5 km.

Mezitím už se ale pracovalo na novém typu moždíře shodné ráže s hlavní z ocelového bronzu. Zbraň nazvaná 21-cm Küstenmörser M.1880 vycházela z konstrukce obléhacího moždíře, užívala však odlišnou lafetu. Pálila 95 kg vážící granáty na vzdálenost 6,5 km a vídeňský erár zakoupil celkem 48 kusů, jež se poté po čtveřicích objevily ve výzbroji 12 baterií a pevnostních objektů na ostrově Lošinj a u přístavu Pula. Opět se ovšem nejednalo o zbraně se špičkovými parametry.

Situace se zásadně změnila až na začátku 20. století, kdy dostala šanci plzeňská Škoda, jež vytvořila slavný moždíř ráže 305 mm – ve své době nepochybně jednu z nejlepších obléhacích zbraní světa. Pálil granáty o hmotnosti od 290 do 380 kg a nabízel maximální dostřel přes 12 km. 

Jeho výkony zaujaly též velitele pobřežního dělostřelectva a následovala objednávka nové verze 30,5-cm Küstenmörser M.12, byť nakonec vznikly pouze dva kusy pro baterii Monte Cope u přístavu Pula. 

Na jaderském pobřeží se pak objevily i další baterie 305mm moždířů, jednalo se ale o standardní armádní podobu. Výše zmíněné 21cm moždíře M.1880 se během války většinou demontovaly z pobřežních postavení a začaly se uplatňovat jako horské dělostřelectvo na italské frontě.

Nové kanony z Plzně

Společnost Škoda se však prosadila také v oboru pobřežních děl, když od 90. let dodávala nejprve zbraně menších kalibrů, zejména 66mm, aby pak vytvořila také výkonné kanony ráže 149 mm, formálně nazývané 15-cm Küstenkanone, s dostřelem přes 12 km. Z Plzně pocházel i nezvyklý kalibr 156 mm s dostřelem 16 km. Exempláře těchto ráží sloužily opět zejména k ochraně přístavů Pula, boka Kotorská a Terst. V pobřežních bateriích se objevily i kanony Škoda ráže 190 mm, jež se demontovaly z palub válečných lodí.

Největší úspěch plzeňské továrny v oboru pobřežních kanonů představovala zbraň ráže 280 mm s formálním označením 28-cm Küstenkanone L/35, jež vznikla jako domácí alternativa k výše popsaným výrobkům firem Krupp a Armstrong. Stalo se tak na přelomu 19. a 20. století, kdy Škodovka konečně přesvědčila vídeňský erár, že zvládá technologii dělové oceli na úrovni, která umožňuje konstrukci opravdu velkých děl. Získala tedy zakázku na čtyři 280mm kanony s hlavněmi s délkou 35 násobků ráže a na čtveřici štítových lafet k montáži do dvou pevnostních objektů.

Design štítových lafet v podstatě kopíroval osvědčenou konstrukci, kterou užívaly importované 305mm kanony značky Krupp. Společnost Škoda splnila zakázku, takže dvě dvojice jejích 280mm děl se objevily v pevnostních objektech Brioni Minor a Forno u přístavu Pula. 

Pro tyto zbraně se produkovaly dva typy munice – litinový trhavý granát o hmotnosti 221 kg a 253kg protipancéřový. Maximální dostřel s prvním uvedeným typem činil 13,5 km a s druhým 6 km. Dle dostupných dokumentů se však zdá, že na ostré nasazení těchto kvalitních zbraní nikdy nedošlo.

Projekt gigantické houfnice

Snaha podniku Škoda Plzeň nabídnout habsburské monarchii moderní pobřežní dělostřelectvo kulminovala produktem, jenž se potom stal jednou z nejvýkonnějších dělostřeleckých zbraní celé světové války. Dne 16. června 1909 převzala továrna oficiální zadání projektu, jež hovořilo o zbrani ráže 420 mm s hlavní o délce 15 násobků ráže. 

Předpokládalo se, že se vyrobí celkově osm kusů, čtyři k ochraně přístavu Pula a čtyři pro boku Kotorskou. Vývojový tým vedený Oswaldem Dirmoserem zahájil práce v létě 1910 a téhož roku si Vídeň formálně objednala první prototypový kus. Jeho střelecké zkoušky, při nichž se uplatnila provizorní lafeta, začaly 17. července 1912. Vzhledem k obrovským rozměrům nové zbraně padlo rozhodnutí posadit houfnici na standardní lafetu až přímo na místě, kde měla být vybudována první baterie. Od léta 1913 proto zněla střelba tohoto giganta z vrchu Monte Gomila u přístavu Pula.

Zkoušky dopadly jednoznačným úspěchem, a proto již nic nebránilo formálnímu zařazení do služby, které proběhlo v létě 1914 pod názvem 42-cm Küstenhaubitze L/15. Vídeň zadala také formální zakázku na dalších sedm kusů, aby mohla postavit ony dvě zamýšlené baterie – každou se čtveřicí houfnic, které se měly nacházet v otáčivých věžových stanovištích s pancéřovými vrchlíky. 

Pokračovaly tedy i práce na kopci Monte Gomila, kde se vedle pozic pro čtyři houfnice z Plzně budovalo také obrovské skladiště munice, pozorovatelna, ubikace pro mužstvo a další pomocné objekty. Do vypuknutí války však byla na svou pozici usazena jen první (prototypová) zbraň, zatímco druhá, kterou již v Plzni stihli vyrobit, prodělala úpravy s cílem umožnit její nasazení na frontě, protože monarchie potřebovala obléhací děla.

Monstra v akci

Druhá 420mm houfnice putovala po úpravách na ruskou frontu, kde od ledna 1915 vedla palbu proti carské armádě. Na pozici na vrchu Monte Gomila se dostala až v květnu 1915, a to jen na několik týdnů, jelikož už v červnu byla opět demontována a byla odeslána na srbskou frontu. Později opět zamířila na východ a uplatnění našla také proti Itálii. Mezitím již pro baterii Monte Gomila vznikly i další dva kusy, které se tam ale nikdy nedostaly, jelikož se po celou válku účastnily bojů.

Baterie u přístavu Pula se tedy nedostavěla a ona jediná houfnice na první pozici nikdy nevystřelila proti nepříteli. Zbylé tři se používaly na frontách jako těžká děla a podobný osud čekal další čtyři exempláře plánované pro ochranu boky Kotorské. Tamní baterie se však nikdy nezačala ani budovat.

Druhá čtveřice hlavní se uplatnila v jiné konfiguraci, kterou armáda zavedla pod označením 42-cm Autohaubitze M.16 a jež byla uzpůsobena k přesunu za pomoci motorových tahačů. Původní trojice se následně začala označovat jako 42-cm Haubitze M.14. 

Vybudování fontového palebného postavení pro tyto giganty obnášelo celou řadu komplikací a trvalo dlouho, ale vzhledem k jejich mimořádným parametrům to velení považovalo za přijatelnou cenu. Hlavní typ munice pro původně zamýšlené pobřežní nasazení tvořil tunový trhavý granát, který se dal vystřelit na vzdálenost až 12,7 km. Pro pozdější použití na frontě vznikly i další typy – lehký 808kg granát a šrapnel. 

Několik zbraní (včetně té na vrchu Monte Gomila) koncem války padlo do rukou Italů a jedna nepředaná houfnice zůstala v Plzni jako ukázkový vzorek. Po okupaci se jí zmocnil Wehrmacht, který ji pak úspěšně nasadil během druhé světové války, což dokládá, že se jednalo o skutečně mimořádně nadčasovou konstrukci.