Lovec gigantů: Třída sovětských ponorek Projekt 949 se zrodila k boji s nepřátelskými letadlovkami

Sovětské ponorkové loďstvo osadilo svá plavidla prvními, ještě velmi nedokonalými, raketami v polovině 50. let. Chruščovovo vedení státu pak raketám všeho druhu přímo propadlo, Brežněvovo v této doktríně nadšeně pokračovalo, a tak sovětské námořnictvo časem disponovalo větším počtem raketových podmořských člunů než zbytek světa. 

Protože Sovětský svaz v podstatě nikdy nedokázal postavit klasickou letadlovou loď se vším, co k ní patří, ke slovu se logicky dostaly speciální stroje určené k ničení letadlových lodí protivníka. Ponorky Projektu 949 Granit a Projektu 949A Antěj (v kódu NATO Oscar 1 a 2) spadají do třetí a zatím poslední generace takových lovců.

Šité na míru

Hlavní úderný prostředek Projektu 949 představují okřídlené střely P-700 Granit, které se začaly vyvíjet dřív než ponorky samotné, což v praxi vedlo k celé řadě konstrukčních potíží. Pilní inženýři leningradské konstrukční kanceláře SKB Rubin rychle vypracovali asi stovku návrhů, z nichž jako obvykle dle hesla „velká země si žádá velké stroje“ zvítězila obří koncepce konstruktéra Pustinceva z roku 1969 na stavbu mamutího podhladinového jaderného křižníku. 

Pustincevův projekt prošel závěrečným schvalovacím procesem v roce 1972 a plán předpokládal, že loděnice do deseti let postaví dvacet ponorek. První podmořský člun se však začal stavět až za tři roky a také příprava ostatních se neuvěřitelně vlekla. Také se při testovacích plavbách prvních dvou člunů ukázalo, že jsou poněkud hlučné a neohrabané. Proto se projekt poněkud upravil – další stroje dostaly vylepšené lodní vrtule, účinnější kormidla a změnil se i název.

Prvním dvěma ponorkám se dál říkalo Projekt 949 Granit a ty vylepšené dostaly jméno Projekt 949A Antěj. Zatímco se výroba ponorek jako takových postupně přece jenom jakž takž rozběhla, nejdůležitější část celého systému – navádění raket Granit na cíl – Rusové nikdy pořádně nezvládli. 

Ačkoli čluny dostaly nejmodernější detekční zařízení, které bylo v SSSR k mání, dokáží zaměřit cíl maximálně na vzdálenost asi 200 km. To je trochu málo vzhledem k faktu, že Američané své letadlové lodě vždy chrání kordonem protiponorkových plavidel a útočných ponorek. Příliš působivě nevypadá ani navádění pomocí letounů Tu-95 v modifikaci R (razvědčik) už jen proto, že průzkumník na nebi automaticky znamená přítomnost ponorek pod vodou a protivníka spolehlivě vyprovokuje k větší ostražitosti.

Problémy s naváděcím systémem

Velké naděje však nabízel satelitní naváděcí systém Legenda vyvíjený od 60. let. Skládal se ze 32 družic, signálem teoreticky pokryl celý svět a rakety Granit dokázal navést na cíl až na vzdálenost 500 km a možná i větší. V roce 1982 byla Legenda částečně funkční a Kreml tak mohl Argentině předávat informace o pohybech britské flotily. V roce 1985 začaly testy s naváděním střel, ale systém nefungoval, jak měl. Následující tři roky zabraly opravy a další testy, až v roce 1988 došly finance a systém byl uveden do provozu i s chybami. 

V 90. letech satelity postupně zmlkly, krátký život Legendy skončil a plánovaná obměna za systém Liana se vleče dodnes. První prototypový satelit sice vzlétl v roce 2009, na druhý se ovšem čekalo do ledna 2021 a nikdo nedokáže říci, zda a kdy bude Liana aspoň částečně funkční. 

Navádění granitů je tak nejspolehlivější za pomoci tříčlenného roje jiných atomových ponorek, které jaksi nádavkem mohou svou přítomností mást protivníka a tříštit jeho protiponorkové síly. Ať už kapitáni pro navádění raket zvolí satelit či pomocné ponorky, příslovečnou Achillovu patu vždy představuje vysunutí antén nad hladinu, což hlídkové letouny Severoatlantické aliance P-3 Orion obvykle dokážou zaregistrovat. Přesto se má za to, že pokud se kompletní salva granitů dostane do vzduchu, se všemi si obrana neporadí a rakety cíl zničí.

Bez ohledu na teoretické aspekty o účinnosti a účelnosti Projektu 949 je zřejmé, že stavba a provoz stály Sovětský svaz příliš mnoho materiálních a finančních prostředků. Přesná čísla zřejmě nikdy nikdo nezveřejní, nicméně je známo, že stavba běžné a daleko menší atomové ponorky se všude na světě vyšplhá řádově na miliardy dolarů. 

Uvážíme-li, že SSSR souběžně stavěl monstrózní strategické stroje třídy Akula (v kódu NATO Typhoon), že jeden antěj k operacím potřebuje tři další drahé podmořské čluny, a započítáme-li (zatím) padesátiletý a nepochybně hodně drahý vývoj naváděcích satelitů, asi nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že sovětský ponorkový program by zruinoval i silnější ekonomiky. Nedostatek financí byl koneckonců pádným důvodem, proč se Projekt 949A zastavil v polovině plánovaných kusů, proč nikdy nedošlo na plánovaný Projekt 949B a proč se program Akula v roce 1998 zrušil.

Netradiční koncepce

Z technického hlediska však granity a antěje nepochybně představovaly maximum možného, co Sovětský svaz dokázal. Základní konstrukční prvky vystihuje číslovka dvě, protože Projekt 949 je dvojtrupý a o pohon se starají dvě lodní vrtule roztáčené dvěma atomovými reaktory. 

Je to úplně odlišná koncepce od zbytku světa, který od 50. let preferuje jeden trup, jeden reaktor a jednu lodní vrtuli, nicméně tento přístup má v Rusku své opodstatnění – systémy jsou zdvojené z důvodu častých poruch a havárií. Je sice zřejmé, že dva reaktory a dvě vrtule nadělají dvakrát víc hluku a protivník může ponorky lépe detekovat, ale tuto podstatnou nevýhodu jsou Rusové ochotni akceptovat. Z tohoto úhlu pohledu působí poněkud komicky vnější trup pokrytý gumou, tedy technologie podobná německému systému Alberich z roku 1944, která snad částečně pohlcuje vlny aktivního sonaru. Dnes se aktivní sonar používá málokdy a i německý Alberich byl na staré druhoválečné sonary krátký.

Kromě atomových reaktorů třídy Antěj pro případ mimořádné události disponují dvěma záložními diesely, dvěma elektromotory a sadou akumulátorů. Velmi prakticky se jeví záchranná kabina umístěná za kapitánským můstkem, do níž se vejde celá posádka, a v případě nouze se od ponorky odpoutá a vyplave na hladinu. 

Hlavní zbrojní systém – čtyřiadvacet protilodních střel Granit – nesou antěje v bočních kontejnerech, což jim dodává charakteristický zploštělý vzhled. Ve výzbroji samozřejmě nechybějí torpéda a protiponorkové střely různých typů, které se odpalují ze šesti předních torpédometů. Jaderné hlavice se na základě dohody mezi SSSR a USA z roku 1991 už nepoužívají, byť ve skladech bezpochyby ještě jsou.

Stárnoucí kolosy

První dva čluny Archangelsk a Murmansk, tedy celý Projekt 949 Granit, postavily loděnice Sevmaš v Severodvinsku u Archangelska v letech 1975–1983. Po testech sloužily v Severní flotile, ale jejich kariéra netrvala dlouho. V roce 1991, respektive 1993, měly projít řádnou opravou, ale pro nedostatek peněz chátraly tak dlouho, až byly v roce 2004 sešrotovány. 

Také stroje Projektu 949A Antěj spatřily světlo světa v Severodvinsku, konkrétně se jednalo o Krasnodar, Krasnojarsk, Irkutsk, Voroněž, Smolensk, Čeljabinsk, Tver, Orjol, Omsk, Kursk a Tomsk. Ponorky Bělgorod, Volgograd a Barnaul dobrých 20 let jen zabíraly místo v tovární hale. Bělgorod se v roce 2022 dostal do služby jako nosič tajuplného jaderného torpéda Poseidon, nedokončené Volgograd a Barnaul byly v roce 2012 sešrotovány. 

Dokončená plavidla vstoupila do služby v letech 1988–1996 a aktuálně jsou v provozu už jen Omsk, Tver, Smolensk a Orjol – všechny v Tichooceánské flotile. Irkutsk, Voroněž, Čeljabinsk a Tomsk jsou formálně „v opravách“, byť například Irkutsk se „opravuje“ od roku 2008.

Nejaktivněji si čluny vedly v 90. letech, kdy byly nové. Například Voroněž a Smolensk v roce 1999 sehrály hlavní roli při cvičení Západ 99, v němž ve Středozemním moři cvičně napadaly seskupení kolem letadlového křižníku Admiral Kuzněcov. Výsledkem manévrů údajně bylo zjištění, že „v případě útoku NATO se Rusko ubrání jen s pomocí jaderných zbraní“. 

Dále je známo i několik více či méně ostrých misí. Smolensk v roce 1995 sledovala blíže neurčené cíle v Sargasovém moři a Čeljabinsk o rok dříve slídila jižním Pacifikem kolem amerických letadlových lodí Kitty Hawk a Independence. Ještě v roce 1999 se Kursk a Tomsk pohybovaly podezřele blízko amerických letadlových lodí ve Středozemním moři, z nichž startovaly letouny k náletům na Srbsko. 

Postupem času začaly antěje postihovat různé nehody. První známá se odehrála v roce 1988 na Tomsku už při přesunu od výrobce k Tichooceánské flotile. Bližší informace jsou tajné, v každém případě ponorka se v Čukotském moři musela vynořit a k základně ji škodolibě doprovodily americké hlídkové letouny. V roce 2004 na Orlu explodovaly tlakové nádoby a úřady přiznaly, že škody byly značné. Naposledy vypukl v roce 2014 údajně malý požár na ponorce Krasnodar přímo v loděnicích Zvězdočka v Severodvinsku. O příčinách, následcích a rozsahu se jako obvykle mlčí, každopádně s „malým“ požárem zápolilo osm hasičských sborů.

Katastrofa na Kursku

Vylíčit všechny okolnosti a teorie kolem jedné z největších námořních havárií přelomu tisíciletí by vyžadovalo samostatný článek, proto se spokojme aspoň se základními fakty. Dne 12. srpna 2000 Kursk v rámci námořních manévrů vypálil dvě cvičná torpéda na křižník Petr Veliký. O několik hodin později ponorkou v rozmezí dvou minut otřásly dvě osudné exploze a člun klesl ke dnu v hloubce 108 metrů. 

Záchranné akce začaly až druhý den a teprve po třech dnech neúspěchů ruská vláda přijala nabídku pomoci od britské a norské vlády. První potápěči se tak k vraku spustili až po osmi dnech a smutně konstatovali, že ponorka je plná vody a posádka tudíž zahynula. 

Vrak Kursku vyzvedly holandské komerční záchranné firmy na podzim 2001, dopravily jej do suchého doku a po pohřbu tělesných ostatků začalo vyšetřování. Ukázalo se, že explozi způsobilo nedbale udržované torpédo typu 65-76. Peroxid vodíku z pohonného systému si našel cestu ke stříbru v akumulátoru a po chemické reakci explodovalo v torpédu palivo. Vypukl požár, který způsobil explozi ostatních torpéd. Posádka patrně nemohla vůbec reagovat, protože při prvním výbuchu zemřeli všichni v torpédové místnosti a muži až do středu ponorky byli buď zranění, anebo minimálně otřesení.

Druhá exploze je všechny zabila, nicméně se zastavila na vodotěsné přepážce před reaktorovým oddělením a 23 námořníků za ní zůstalo naživu. 

Soustředili se na zádi kolem únikového otvoru a marně čekali na pomoc zvenčí. Ve stoupající ledové vodě při tenčících se zásobách dýchatelného vzduchu přežívali přes tři hodiny a poslední chvíle života jim ztížil ještě jeden požár, který spotřeboval zbytek kyslíku. Celkem na palubě Kursku zahynulo 118 námořníků.