Pokusy o uzavření separátního míru: Hessova mise, německo-ruská jednání a Italové opouštějící Hitlerův tábor
V letech 1939–1945 došlo na několik seriózních, ale i méně vážně míněných návrhů na uzavření separátního míru Německa nejen se západními mocnostmi, ale i se Sovětským svazem. Pozadí některých z nich je dodnes obestřeno různými dohady a spekulacemi.
Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu a Winston Churchill v roce 1938. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)
První úvahy ohledně uzavření separátního míru s Německem se objevily ve Velké Británii a kulminovaly během politické a vojenské krize v květnu 1940. Po napadení Polska nacistickými vojsky sice Londýn vyhlásil 3. září 1939 Berlínu válku, ale u moci až do 10. května 1940 zůstávala vláda v čele s Nevillem Chamberlainem, který zastával politiku appeasementu a podepsal mnichovskou dohodu.
Ani řada členů kabinetu či britských aristokratů nepatřila k podporovatelům války. K předním zastáncům zahájení mírových rozhovorů s Hitlerem se řadil také tehdejší ministr zahraničí Edward Wood lord Halifax. Nahrávala mu vojenská situace, protože Francie utrpěla během května 1940 řadu překvapivých porážek a Britský expediční sbor se nacházel v kritické situaci u Dunkerku.
Halifax doufal, že dosud neutrální italský diktátor Benito Mussolini by se mohl stát prostředníkem mírových rozhovorů. Během bouřlivých debat ve válečném kabinetu 27. května 1940 však oponovala skupina politiků v čele s novým premiérem Winstonem Churchillem, který byl rozhodným zastáncem dalšího pokračování ve válce. Nakonec jej podpořil i těžce nemocný Chamberlain a Británie pak bojovala až do úplného vítězství v květnu 1945. Sám Halifax později uznal svou chybu a stal se z něj zuřivý Hitlerův nepřítel.
Podivná Hessova mise
Také v Německu se našli politikové, kteří nebyli z válečného stavu s Británií zrovna nadšení a rádi by se s ostrovní říší nějak dohodli. Patřil k nim říšský ministr práce a Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který chtěl Britům předložit následující návrh: Dojde k podpisu příměří, Londýn si udrží své světové impérium a Německu přenechá vedoucí úlohu na evropském kontinentě. Obě velmoci pak budou tvořit společnou hráz proti bolševismu šířícímu se ze Sovětského svazu.
Hess byl schopný pilot a večer 10. května 1941 odletěl sám do Anglie z letiště Augsburg-Haunstetten ve speciálně upraveném letounu Messerschmitt Bf 110 E. Britské radary let zaznamenaly a německý stroj marně hledalo několik stíhaček Supermarine Spitfire.
Po setmění již Hessovi docházelo palivo a ve 23.06 z letounu vyskočil na padáku nad skotským územím u vesnice Waterfoot nedaleko Glasgow. Místní rolník jej předal příslušníkům domobrany a zajatec posléze skončil na policejní stanici v městečku Giffnock. Dožadoval se rozhovoru s vévodou z Hamiltonu, jehož sídlo Dungavel House se nacházelo nedaleko odtud. Britům tvrdil, že se jmenuje kapitán Alfred Horn.
Vévoda sloužil jako vyšší důstojník RAF na základně poblíž Edinburghu a s Hessem se skutečně setkal. Nacistický předák mu odhalil svou pravou totožnost a prohlásil, že Hitler si přeje zastavit válku s Británií. Je však otázka, co německý diktátor o této misi skutečně věděl.
Hessův tajemník Karlheinz Pintsch padl po válce do rukou Sovětům a při výsleších tvrdil, že Hess odletěl s Hitlerovým vědomím. Oba se prý dohodli, že pokud by mise nevyšla, popře nacistický diktátor jakoukoliv spoluzodpovědnost. Hitler se totiž obával, aby jeho spojenci Itálie a Japonsko nebrali pokus o uzavření míru s Británií jako „podraz“.
Hess tak byl oficiální německou propagandou označen za šílence a Hitler jej zbavil všech funkcí. Britové se však s Hessem o míru vůbec nebavili. Hamilton uvědomil o celé věci Churchilla a ten vyslal experta ministerstva zahraničí Ivona Kirkpatricka, který Hesse osobně znal z předválečných dob. Se zajatcem vedl tři rozhovory a poté byl nacistický politik internován do konce války a bedlivě hlídán. Tribunál v Norimberku jej nakonec roku 1946 odsoudil jako válečného zločince k doživotnímu vězení.
Došlo k setkání v Kirovgradu?
Je všeobecně známé, že během sbližování nacistického Německa se Sovětským svazem se v letech 1939–1940 několikrát osobně setkali ministři zahraničí obou totalitních velmocí Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov. Oficiálně poslední měla být jednání v Berlíně v listopadu 1940, kdy se již diskutovaly narůstající rozpory, a Molotov se vrátil do Moskvy s nepořízenou. Hitler poté nařídil vypracovat plány operace Barbarossa, k jejímuž zahájení došlo 22. června 1941.
V roce 1970 však ve svých Dějinách druhé světové války uveřejnil významný britský historik Liddell Hart překvapivou informaci hovořící o tom, že von Ribbentrop se s Molotovem tajně sešel ještě jednou v průběhu války. Mělo k tomu dojít v červnu 1943 v ukrajinském městě Kirovograd (dnes Kropyvnyckyj), které bylo tehdy okupováno Wehrmachtem. Oba politikové měli údajně jednat o možnosti uzavření separátního míru a von Ribbentrop přišel s návrhem, že hranice mezi Německem a Sovětským svazem by vedla podél toku Dněpru.
Molotov to však kategoricky odmítl a požadoval obnovení hranic v jejich předválečné podobě. Vzájemné diskuse tedy nikam nevedly a jednání ztroskotala. Němci se poté ještě pokusili získat zpět strategickou iniciativu ofenzivou v prostoru kurského oblouku, ale utrpěli těžkou porážku.
Problémem ale je, že Liddel Hart zemřel ještě roku 1970 a zprávu o údajném setkání obou ministrů v červnu 1943 prý získal od bývalých německých důstojníků, kteří působili jako von Ribbentropovi političtí poradci. To ovšem nestačí k tomu, aby byla natolik důležitá informace brána jako relevantní. Je však pravda, že německé pokusy o kontaktování sovětských diplomatů na ambasádě ve Stockholmu po válce potvrdil také bývalý vysoký úředník německého ministerstva zahraničí a ministerstva pro okupovaná východní území Peter Kleist.
Reálné výsledky však zjevně byly nulové. V této souvislosti je třeba si položit otázku, co by Stalin uzavřením separátního míru s Hitlerem získal. Američané a Britové by nepochybně zastavili mohutné dodávky potravin a válečného materiálu, pro Sovětský svaz v roce 1943 životně důležité. Němci by se také jen těžko vzdali svých územních výbojů na Ukrajině a v Pobaltí, ale Stalin by nepochybně trval na obnovení hranic ve stavu před 22. červnem 1941.
Informace o případných sovětsko-německých jednáních z roku 1943 by mohl objasnit obsah fondů některých moskevských archivů, ale ty jsou pro badatele z evropských zemí stále nedostupné.
Itálie na kolenou
Benito Mussolini přivedl Itálii do války s Británií a Francií v červnu 1940, ale velkých úspěchů se nedočkal. Ani úder na Řecko na podzim 1940 nevyšel podle plánů a německé divize musely Italům přijít na pomoc. Stejný scénář se opakoval v severní Africe a Itálie zakusila také řadu porážek v námořních bitvách ve Středozemním moři.
Neúspěchy vyvrcholily na jaře 1943. Nejprve 13. května kapitulovaly německo-italské síly v Tunisku, o dva měsíce později se Spojenci vylodili na Sicílii a připravovali invazi přímo do pevninské Itálie. Mussolini se snažil situaci zachránit personálními změnami ve vládě i v čele ozbrojených sil, ale už bylo pozdě. Řím se stal terčem spojeneckých bombardérů a duceho podpora u krále Viktora Emanuela III. i u veřejnosti rychle klesala. Velká fašistická rada hodila na svém zasedání 25. července Mussoliniho přes palubu a král jej odvolal z funkce premiéra. Sesazený diktátor byl následně zatčen a internován.
Novým premiérem se stal maršál Pietro Badoglio a tři italští generálové byli vysláni do neutrálního Portugalska, aby v Lisabonu tajně navázali kontakty se spojeneckými diplomaty. Aktivně si počínal zejména brigádní generál Giuseppe Castellano, který kontaktoval britského vyslance v Portugalsku Ronalda Campbella a dva vojenské zástupce vyslané generálem Dwightem Eisenhowerem. Všichni zainteresovaní se domluvili na tom, že další jednání proběhne na sicilské půdě, přičemž o rozhovorech se neměli dozvědět Němci. Italové proto propustili zajatého britského agenta Dicka Mallabyho a tajně jej přemístili do Říma, kde měl svými znalostmi pomoci ke zdárnému průběhu následujících jednání.
Rozhovory generála Castellana se Spojenci pak probíhaly ve vesnici Cassibile nedaleko Syrakus. Badoglio jej instruoval, aby se pokusil vyjednat co nejlepší podmínky. Italové se zejména obávali německé reakce a požadovali od Američanů a Britů záruky, že jim v případě zásahu Wehrmachtu pomohou. Němci však o vyjednávání věděli a připravovali vojenskou intervenci.
Příměří mezi Itálií a Spojenci bylo v Cassibile podepsáno 3. září s tím, že Řím musí okamžitě přestat s nepřátelskými akcemi. Němci odpověděli útoky na italské vojáky včetně oblastí jižní Francie a Balkánu a speciální komando osvobodilo zajatého Mussoliniho. Příměří tak bojové akce nezastavilo a tvrdé střety mezi Němci a Spojenci trvaly na Apeninském poloostrově až do jara 1945.
