Puška, nebo kanon? Solothurn S18-100 ráže 20 mm nabízela pěchotě větší průbojnost i protiletadlové využití

Projektem zbraně, která by vedla efektivní boj s nepřátelskými obrněnci, se němečtí konstruktéři začali zabývat poté, kdy se na bojišti první světové války objevily první tanky. Chtěli dát pěšákům do ruky zbraň účinnou a zároveň lehkou. 

V meziválečném období se protitankovými puškami zabývala řada zemí, většina těchto zbraní měla jednu věc společnou – nepřekročily ráži 14,5 mm. Na hranici 20 mm, obvyklou spíše u kanonů, se dostala se svým výrobkem až švýcarská zbrojovka Solothurn Waffenfabrik AG. Na světový trh vstoupila znenadání koncem dvacátých let minulého století poté, kdy ji koupil německý koncern Rheinmetall Borsig AG. 

Jednou z německých konstrukcí úspěšně vyvinutých ve Švýcarsku se ve 30. letech stala 20mm protitanková (PT) zbraň Solothurn S18-100, vycházející z projektů konstruktéra firmy Rheinmetall Louise Stangeho. Zaznamenala dílčí komerční úspěchy zejména v Maďarsku a Finsku, jejichž ozbrojené síly ji zařadily v omezeném množství do výzbroje.

Exportní úspěch

V polovině 30. let se inženýři ze Solothurnu rozhodli zvýšit účinnost této zbraně, což vedlo k jejímu „překomorování“ na výkonnější, delší 20mm munici, tehdy běžně používanou v německých protiletadlových kanonech FlaK 30 a FlaK 38, rovněž z produkce mateřské firmy Rheinmetall Borsig AG. Nová varianta dostala označení Solothurn S18-1000 a na jejím základě záhy vznikla verze Solothurn S18-1100 schopná střílet dávkami, což ji se speciální lafetací předurčovalo k použití jako protiletadlového (PL) kanonu.

Pušku Solothurn S18-1000 koupila Itálie, Nizozemí a Švýcarsko, ve Wehrmachtu sloužila (ovšem po další úpravě na ráži 28 mm, která se při ústí hlavně zužovala na 20 mm) pod označením sPzB-41 – schwere Panzerbüchse-41. „Solothurnku“ v různých verzích nasadily během druhé světové války kromě Německa též armády Itálie, Maďarska, Nizozemí a Finska, u poslední zejména během tzv. pokračovací války. V německé armádě se zbraň dostala na většinu bojišť, kde se Němci angažovali. 

Pokud jde o Itálii, v roce 1940 koupila královská armáda od Švýcarů první část objednané zakázky – zbraň nesla původně označení Carabina „S“, od roku 1942 se označovala jako Fucile anticarro „S“. Vzhledem k rozměrům a váze ji italští vojáci lafetovali na vozidla. Používali ji především v severní Africe, později přešla do výzbroje armády Italské sociální republiky. 

Málokdo ví, že v letech 1940–1941 zvažovala americká armáda zavedení menšího počtu pušek Solothurn S18-1000 pod označením 20mm automatický kanon T3. Na jaře 1941 podrobili američtí specialisté „solothurnky“ srovnávacím testům, při nichž je porovnávali s automatickým leteckým kanonem Colt ráže .90-CAL T4. Z testů vyšla švýcarská zbraň – byť se slabším výkonem než její americký soupeř – jako vhodnější pro armádní použití. Zaujala především menšími rozměry a jednodušším provedením. Spojené státy plánovaly zakoupit 50 kusů a později zahájit licenční výrobu, ovšem pro vleklé průtahy při uzavírání smlouvy se plánovaný obchod nakonec nerealizoval. 

Za zmínku také stojí, že Estonci získali licenci pro výrobu S18-1000 ještě před vypuknutím druhé světové války – před sovětskou okupací se jim však podařilo vyrobit pouze dva exempláře.

Proti autům a transportérům

Účinnost zbraně v boji s tanky vyráběnými přibližně od roku 1942 se zvýšenou pancéřovou ochranou klesala. Ovšem díky širokému spektru typů munice (od nábojů průbojných přes tříštivotrhavé až po zápalné) mohly PT zbraně řady Solothurn S18 sloužit alespoň proti nepřátelským lehkým obrněným a nákladním vozidlům, lehkým opevněním a zbraním umístěným v domech nebo v polních postaveních. Tedy na způsob dnešních antimateriálových pušek.

Solothurn S18-100 (a její nástupci) pracovala na principu automatiky pohyblivé hlavně s krátkým zákluzem s uzamčeným závěrem. Uzamčení hlavně do závěru zajišťovala otáčecí spojka navlečená na zadní části hlavně. Ozuby vyfrézované uvnitř spojky se po jejím otočení „zakously“ do drážek v závěru a uzamkly jej. Zbraň střílela pouze jednotlivými výstřely ze zamčeného závěru. Po výstřelu a následném zákluzu hlavně došlo působením kulis vyfrézovaných na nábojové komoře v zadní části hlavně k otočení spojky a odemčení závěru. 

Zásobování zajišťovaly schránkové zásobníky, zasouvané horizontálně zleva. Mohutný zpětný ráz snižovala na ústí hlavně umístěná úsťová brzda, dodávaná v několika provedeních odlišných počtem kompenzačních otvorů a s tím související délkou.

Podle konkrétního typu použitého náboje se osazovaly různé úsťové brzdy. Například pro tříštivotrhavé projektily, lehčí než průbojné, stačila brzda s jedním párem kompenzačních otvorů, zatímco bezpečná střelba protipancéřovými náboji vyžadovala brzdu s pěti páry kompenzátorů.

Dvojnožka, podvozek, lafeta

Střelba se vedla zpravidla s využitím sklopné dvojnožky upevněné ve střední části zbraně v místě, kde se spojuje hlaveň se závěrem. Pro větší stabilitu sloužila regulovatelná opěrka pod masivní pažbou, díky níž také střelec nemusel celou dobu zbraň podpírat zespodu. 

Později se začaly používat dvoukolové lehké lafety, které dělaly ze solothurnu skutečný PT kanon. Hledí stavitelné na vzdálenost 100–1 500 m se dalo kombinovat s optickým zaměřovačem s dvouapůlnásobným zvětšením. Pro verzi zbraně používanou proti letadlům němečtí konstruktéři vyvinuli speciální lafetu, obvyklou u lehkých PL kanonů.

Konstrukce Solothurn S18-1000 obecně vycházela z jejího taktéž 20mm předchůdce S18-100, ovšem v důsledku použití delšího náboje 20 × 138 mm došlo k mírnému zvětšení rozměrů zbraně a konec hlavně dostal účinnější úsťovou brzdu. 

Solothurn S18-100 a zejména její nástupci S18-1000 a S18-1100 se dost odlišovaly od konstrukcí menší ráže v ostatních zemích. Zatímco S18-100 celkově na délku dosahovala 1 760 mm s 930 mm dlouhou hlavní, obě „tisícovky“ měřily 2 159 mm s délkou hlavně 1 295,4 mm. Celkové rozměry zbraně ovlivňovaly ještě použité úsťové brzdy, jejichž délka činila od 25,4 mm v případě brzdy s jedním párem kompenzačních otvorů až po 127 mm u součástky s pěti páry kompenzátorů. Zatímco „stovka“ vážila 40 kg bez zásobníku a 45 kg s vloženým plným zásobníkem, „tisícovky“ se při hmotnosti 53,5 kg s prázdným zásobníkem vážícím 1,8 kg pronesly poněkud více.

V závěru druhé světové války solothurny od jednotek vymizely. Obtížné přenášení, silný zpětný ráz a nakonec i malá účinnost 20mm projektilu způsobily, že je začaly nahrazovat lehčí, na obsluhu jednodušší a přitom efektivnější bezzákluzové protitankové zbraně.