Hitlerovi letci měli umírat za vlast. Pilotované střely V-1 a sebevražedné útoky na mosty odhalují zoufalství nacistického Německa
Nacistické Německo se v závěru války uchylovalo k plánům, které stíraly hranici mezi bojovou misí a sebevraždou. Vedle pilotovaných střel V-1 vznikaly také projekty sebevražedných útoků na mosty.
Američtí vojáci si prohlížejí ukořistěný Reichenberg-Gerät. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC BY-SA 3.0)
Spojenecké bombardovací svazy působily Německu stále těžší škody a Luftwaffe proto hledala stále radikálnější způsoby obrany. Jednou z cest se staly útoky z bezprostřední blízkosti a v krajním případě i taranování nepřátelských bombardérů.
Zkušenosti jednotek Sturmgruppen pak plukovníka Hajo Herrmanna přivedly k myšlence masového nasazení stíhaček, jejichž piloti měli své stroje úmyslně navádět do amerických čtyřmotoráků. Výsledkem bylo Sonderkommando Elbe, jehož jediná velká akce v dubnu 1945 přinesla jen omezené výsledky.
Tím však německé úvahy o „sebeobětovacích“ zbraních zdaleka neskončily – vznikaly další projekty, od pilotované verze V-1 Reichenberg až po zoufalé pokusy ničit mosty v závěrečných týdnech války.
Pilotovaná verze zbraně V-1
Nápaditý velitel a přesvědčený nacista Hajo Herrmann předložil i další návrh, jenž nesl krycí název operace Bienenstock. Opět fakticky sebevražedná mise počítala s přistáním malých letadel na amerických základnách, kde by posléze příslušníci Luftwaffe vyřadili co největší počet nepřátelských strojů. Uvažovalo se i o jiných významných cílech, například mostech či skladech, nicméně na realizaci tohoto plánu už nedošlo.
Nápady plukovníka Herrmanna ale nebyly zdaleka jediné „sebevražedné projekty“ německých vzdušných sil. Už přibližně od poloviny roku 1943 se příležitostně ozývaly hlasy, podle nichž by se na důležité pozemní cíle protivníka mělo útočit způsobem, pro který se začal používat pojem Selbstopfer (zkráceně SO), tedy „sebeobětování“.
Opět ale nemělo jít o výslovně sebevražedný útok s nevyhnutelnou smrtí letce, protože se předpokládal úder střemhlavého nebo stíhacího bombardéru, jehož pilot by mohl zavčas vyskočit na padáku.
Jako základní typ pro takové operace se zamýšlel Focke-Wulf Fw 190 ve verzích F a G, které nesly větší náklad bomb, ale vzhledem k vývoji nových způsobů pohonu se výhledově počítalo také s rychlejšími reaktivními stroji.
Celé myšlenky se pak chopili dva lidé, jimž obrovské riziko nebylo nikdy cizí, a sice SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny a zkušební letkyně Hanna Reitschová. Díky jejich přispění se zrodil program, jenž nesl krycí název Reichenberg (německé jméno Liberce) a představoval pilotovanou verzi „létající bomby“ Fieseler Fi 103 neboli V-1.
Bojová varianta Reichenberg IV se měla od základní podoby V-1 lišit překvapivě málo, neboť vedle kabiny pilota přibyla jen křidélka pro ovládání a trochu se změnilo čelo trupu. Označení Reichenberg I a II dostaly cvičné verze bez motoru (jednomístná a dvoumístná), kdežto název Reichenberg III příslušel finální cvičné podobě s motorem.
První zkušební exemplář „řízené bomby“ s oficiálním označením Fi 103 R vznikl v létě 1944 a záhy začaly testy. Při těch došlo k řadě havárií, jelikož stroj se projevil jako velmi těžko ovladatelný. Některé zdroje uvádějí, že při jedné havárii se zranila i sama Reitschová, projekt ale i tak nadále prosazovala.
Letka s příznačným jménem
Podobně jako po nich plukovník Herrmann také Reitschová a Skorzeny hovořili o svém plánu s Hitlerem, jehož reakce byla (asi nikoli překvapivě) obdobná jako později v případě jednotky Elbe. Souhlasil sice, aby zbraně Reichenberg ovládané dobrovolníky mohly sloužit pro akce proti významným nepřátelským cílům, podmiňoval to však možností záchrany pilota. Obdržel tedy v tomto smyslu příslib, ale už jediný pohled na konstrukci Fi 103 R naznačuje, že by šlo o extrémně riskantní proces.
Zbraně Reichenberg měly být vypouštěny zpod křídel bombardérů, což se ostatně provádělo též se standardními V-1. Po přiblížení k cíli měl pilot odjistit hlavici, zahájit sestup, nasměrovat střelu, odhodit překryt kabiny a vyskočit. Při klesání rychlostí přes 700 km/h by ovšem opuštění stroje bylo nesmírně obtížné, spíše až nemožné. Jeden z dobových dokumentů obsahuje kalkulaci, že šance na přežití by činily „o něco více než jedno procento“.
O tom, že by v praxi šlo o sebevražednou zbraň, ostatně hodně vypovídá také fakt, že pro nasazení Fi 103 R vznikla letka s názvem Leonidas Staffel, tedy se jménem spartského krále, který coby velitel slavných „tří set“ obětoval život v bitvě u Thermopyl. Letka patřila do struktury eskadry KG 200, jež se podílela na různých speciálních a tajných úkolech, avšak její velitel podplukovník Werner Baumbach se k projektu Reichenberg i celé myšlence „sebeobětování“ stavěl absolutně odmítavě. Díky řadě zkoušek se letové vlastnosti Fi 103 R podařilo přece jen zlepšit a rozběhla se sériová produkce, z níž vzešlo asi 175 kusů.
Baumbach ovšem využil svých kontaktů a program skončil, protože velitel eskadry KG 200 prosadil jako vhodnější alternativu projekt Mistel, tedy „spřežení“ dvou letadel. V tom horním seděl pilot, zatímco spodní bezpilotní fungovalo jako obří létající bomba, jež se oddělila a pokračovala k cíli, takže letec nesl mnohonásobně nižší riziko. Jako prioritní cíl pro střely Reichenberg se původně zamýšlela spojenecká invazní flotila, avšak v červnu 1944 ještě ani nezačaly zkoušky. Pozornost se poté přesunula na mosty přes Rýn, Odru, Nisu a Vislu, jež nakonec reálně opakovaně napadly prostředky Mistel.
Zoufalé útoky proti mostům
Baumbachova „spřežení“ ale nedosahovala příliš dobrých výsledků, a proto se na scéně opět objevila zkratka SO, kromě které se začal používat i termín Totaleinsatz (totální nasazení). V praxi však nešlo opět o nic jiného než o sebevražedné akce, což se na jaře 1945 už ani příliš nezastíralo. Znovu se začaly plánovat útoky na pozemní cíle, zejména ony zmíněné mosty, za pomoci strojů Fw 190 nesoucích pumy, případně také torpéda. Dne 9. března 1945 proběhl takový úder na známý most přes Rýn u Remagenu, který uskutečnila noční bitevní skupina NSG 20. Nasadila letadla Fw 190 G s bombami SC 1800, avšak nedosáhla úspěchu.
Několik sebevražedných útoků proti mostům přes Odru a Nisu se odehrálo ve dnech 16. a 17. dubna 1945. Některé z nich provedly stroje Fw 190 F-8, jež náležely bitevní eskadře SG 104 a dopravovaly bomby SC 500, nicméně nakonec se do podobných operací přece jen zapojila též Leonidas Staffel z eskadry KG 200, která nasadila letouny Fw 190 G nesoucí pumy SB 1000. V několika případech se sice povedlo dosáhnout zásahů mostů, žádné závažné škody však nevznikly.
V dějinách eskadry KG 200 pak najdeme ještě jednu operaci, která měla prakticky sebevražedný charakter, a to takzvanou Aktion 24. Tak se jmenoval zoufalý plán, podle něhož měly hydroplány Dornier Do 24 naložené tunami výbušnin přistát na hladině Visly a explodovat v blízkosti tamních mostů. Všechny stroje však byly nejspíše zničeny při náletech ještě před spuštěním operace, a i kdyby přece jen začala, měla by asi jen nepatrné šance na úspěch. Velké a pomalé hydroplány by totiž byly prakticky jistě zničeny ještě před dosažením cíle.
Navíc je potřeba zdůraznit, že i v hypotetickém případě destrukce oněch mostů, ať už za pomoci zbraní Reichenberg, „spřežení“ Mistel, letadel Fw 190 či Do 24 nebo čehokoli jiného, by byl vojenský efekt zřejmě minimální. Sovětská armáda totiž výborně zvládala budování a opravy velkých pontonových systémů, které by zabezpečily dopravu přes řeky i po vyřazení standardních mostů.
„Sebeobětování“ německých letců by tudíž i v případě úspěšných útoků bylo vlastně zbytečné, a proto tyto operace už jen doplňují obraz zoufalství a šílenství posledních měsíců existence Hitlerovy říše.
