Němečtí kamikaze proti americkým bombardérům: Sonderkommando Elbe mělo zvrátit průběh války za cenu vlastních životů

Nálety svazů spojeneckých bombardérů působily Německu gigantické škody, zatímco nacistická propaganda neustále hovořila o „zázračných zbraních“, jež by mohly situaci zvrátit. Mnozí představitelé Luftwaffe sázeli na proudové stíhačky, ale jejich masové nasazení vyžadovalo čas, který Němci neměli. Radikální řešení navrhl plukovník Hajo Herrmann, jenž tvrdil, že by stíhací piloti mohli napadat americké bombardéry „sebevražedným“ způsobem.

Šance na přežití?

V historii vzdušného válčení došlo mnohokrát k tomu, že se pilot rozhodl provést útok nikoli pomocí palubních zbraní, nýbrž přímo nárazem svého letounu. Obvykle se jednalo o případy, kdy sám utrpěl těžké zranění, popřípadě kdy byl jeho stroj poškozený, anebo když chtěl nepřítele zastavit za každou cenu. Odhodlali se k tomu letci mnoha národností, ale vždy šlo o individuální rozhodnutí, byť občas silně podpořené propagandou, což se dělo třeba u sovětských letců.

Nedá se ovšem říci, že by se jednalo o výslovně sebevražednou taktiku, protože tito piloti sice ohromně riskovali, stále však měli šanci svou akci přežít, čímž se zásadně lišili od japonských kamikaze, jejichž šance byla nulová, ať už svůj cíl v podobě lodě zasáhli, nebo se zřítili do moře. 

V Japonsku se totiž zcela jednoznačně mluvilo o obětování života pro vlast a císaře, což takto explicitně jinde nezaznělo. Mnohé jednotky či projekty Luftwaffe, o nichž pojednává tento článek a které se dnes běžně popisují jako „sebevražedné“, takové striktně technicky nebyly, protože pro pilota vždy měla existovat šance na záchranu.

Taktika proti čtyřmotorákům

První krok německé letectvo učinilo na konci roku 1943, kdy se začala formovat nová útočná letka (Sturmstaffel), která měla aplikovat inovativní metodu obrany proti americkým čtyřmotorovým bombardérům. Dostala modifikované letouny Focke-Wulf Fw 190 A s posíleným pancéřováním a doplňkovou výzbrojí v podobě 30mm kanonů. Piloti měli na americké stroje útočit v sevřených formacích a střílet z krátké vzdálenosti, avšak při vstupu do jednotky (jenž byl dobrovolný) podepisovali prohlášení, že v případě nutnosti (například po vyčerpání zásob munice) provedou i útok nárazem. 

Sturmstaffel 1 uskutečnila svou první akci 6. března 1944 a záhy vznikly celkem tři útočné skupiny (Sturmgruppen), jež zpočátku dosahovaly poměrně velkých úspěchů, zároveň však během vysoce nebezpečných akcí utrpěly obrovské ztráty a jejich efektivita postupně klesala.

Radikální návrh

Je třeba zdůraznit, že drtivá většina sestřelů Sturmgruppen šla na konto palubních zbraní, zatímco úspěšných kolizních útoků se patrně odehrálo méně než deset. Zmíněný pokles efektivity souvisel mimo jiné i s rozmachem amerických doprovodných stíhaček, zvláště letounů P-51 Mustang. 

Velká část velení Luftwaffe věřila, že situaci výhledově zvrátí proudové stroje, na prvním místě Me 262 Schwalbe, avšak mohutné spojenecké nálety zpomalovaly a narušovaly jejich výrobu a nasazení. Luftwaffe mezitím pozbývala pístové stíhačky a jejich stále méně zkušené piloty obrovským tempem. 

V září 1944 nabídl možné řešení plukovník Hajo Herrmann, který nejprve sloužil jako pilot bombardéru, později se však významně podílel i na protivzdušné obraně třetí říše. Řadil se mezi velké zastánce proudových stíhaček, a proto hledal způsob, jak pro Německo získat čas na vystupňování tempa jejich výroby a použití. 

Ztráty pístových letounů a nezkušených pilotů jej dovedly k radikální myšlence tyto stroje a letce prostě obětovat. Proto navrhl, aby 1 500–2 000 stíhaček uskutečnilo proti svazu amerických bombardérů hromadný sebevražedný útok, jenž by jim způsobil takové ztráty, že by zlomil morálku osádek USAAF a vedl by k přerušení náletů. Třetí říše by pak mohla masově nasadit proudové letouny a dosáhnout situace, která by umožnila vyjednávat o míru. 

Ambiciózní plán si získal podporu Hermanna Göringa, jenž 1. ledna 1945 podepsal patřičný rozkaz a pověřil Herrmanna vytvořením jednotky pod krycím jménem Sonderkommando Elbe.

Projekt ale musel schválit ještě Adolf Hitler, který tak učinil v únoru, ačkoliv s nijak velkým nadšením. Plukovníka Herrmanna si sice oblíbil jako odvážného pilota a schopného inovátora, avšak celá myšlenka obětování příslušníků „panské rasy“ se mu vůbec nezamlouvala. Souhlasil tudíž až po příslibu, že vždy bude existovat reálná možnost záchrany pilota, ačkoli sám Herrmann později přiznal, že jeho výpočty kalkulovaly s šancí asi 10 %. Dostal ale spoustu přihlášek od dobrovolníků, převážně velice mladých mužů s pouhými několika desítkami nalétaných hodin, takže mohl zahájit výcvik.

Jediná akce jednotky Elbe

Plukovník Herrmann ale záhy zjistil, že jeho velkolepá myšlenka čtyřciferného počtu útočících stíhaček se nedočká realizace, jelikož Luftwaffe už ani zdaleka nemohla takový počet strojů připravit a nasadit. Hovořilo se o zhruba třech stovkách letounů, ovšem když se na začátku dubna 1945 začalo schylovat ke skutečnému nasazení zvláštního oddílu Elbe, bylo pro ni k dispozici jenom asi 120 strojů, a to převážně stíhaček Messerschmitt Bf 190 G a Bf 109 K. Z letounů mechanici vymontovali palubní zbraně, byť v některých údajně zůstal jeden kulomet se svítícím střelivem kvůli zaměření cíle.

Piloti prodělali zjednodušený výcvik, jenž obsahoval též silnou ideologickou průpravu, a po několik týdnů jim byl dopřáván luxusní život. Mohli si například užívat v Německu takřka nedostupné kvalitní cigarety nebo francouzský koňak.

Dne 7. dubna 1945 přišel rozkaz vyslat Sonderkommando Elbe proti blížícímu se svazu, který čítal asi 1 260 bombardérů B-17 a B-24 a okolo 780 doprovodných stíhaček. Jako krytí oddílu odstartovalo zhruba 80 stíhaček Me 262 a Fw 190 a dá se říci, že Luftwaffe ten den dostala do vzduchu prakticky všechno, co mohla.

Mladí piloti v kokpitech Bf 109 byli ke svým cílům naváděni ženskými operátorkami, které jim připomínaly, jaké hrůzy působí na zemi americké pumy, a zdůrazňovaly, jak na ně vlast spoléhá. Většinu „sebevrahů“ ale stačily zachytit doprovodné mustangy, takže jen malá část dokázala zaútočit. Američané ztratili celkem 24 bombardérů, z nich 13 v důsledku taranů strojů Sonderkommanda Elbe. 

Není přitom jasné, jestli si Američané uvědomili, že se stali terčem nové taktiky Luftwaffe, protože se zdá, že nárazy nepřátelských stíhaček povětšinou přičítali nezkušenosti jejich pilotů a chaotické situaci. 

Z německého pohledu však nepochybně šlo o velké zklamání, protože Herrmann doufal v daleko větší skóre. Na druhé straně bylo zajímavé, že akci přežila zhruba polovina taranujících pilotů, tedy oproti kalkulacím podstatně více. Herrmann tvrdil, že kdyby mohl nasadit stovky stíhaček současně, dostavil by se mnohem větší efekt, ovšem první akce jeho oddílu se stala i poslední. Další se připravovala již na 8. dubna 1945, avšak Luftwaffe na ni zkrátka neměla stíhačky ani palivo.