Hliníkový, všudypřítomný, nesmrtelný: Jak vznikal slavný americký obrněný transportér M113?

Obrněná vozidla pro přepravu a podporu pěchoty nadále prožívají intenzivní vývoj a lze oprávněně očekávat, že zůstanou na seznamu páteřních kategorií techniky armád. Soudobý trend diktuje zejména maximální palebnou sílu a pancéřovou ochranu, čemuž odpovídají typy, jež se řadí mezi bojová vozidla pěchoty, avšak tyto obrněnce jsou tím pádem i složité a nákladné. Ve službě proto mnohde zůstávají i starší, jednodušší a levnější konstrukce, které se nemohou chlubit tak silnou výzbrojí a odolným pancířem, takže do přímých bojových akcí vstupují spíše omezeně. 

Jde o obrněné transportéry v klasickém smyslu, pro které se používá i přezdívka „battle taxi“, protože slouží opravdu zejména k přepravě pěšáků či k různým pomocným úkolům. Nepochybně nejpočetnější a zřejmě i nejznámější obrněnec této kategorie představuje už před 65 roky vzniklý americký M113.

Zrození slavné konstrukce

Koncepce obrněného transportéru se zrodila již před druhou světovou válkou, protože logicky doplňovala tehdejší rozvoj tankových vojsk. Tanky pochopitelně potřebovaly podporu ze strany pěšáků, kteří zase vyžadovali vozidlo, jež jim umožní držet krok s tanky a zajistí jim i pancéřovou ochranu.

Většina obrněných transportérů užívala polopásové podvozky, ale postupně vycházely najevo nevýhody tohoto řešení, a proto za druhé světové války přibyly i první ryze pásové typy. Po jejím skončení začal program dalšího transportéru, který vstoupil do výzbroje US Army v roce 1952 pod označením M75, ale příliš se neosvědčil. 

Za povedený se nepovažoval ani následující typ M59, ačkoli ten oproti svému předchůdci přinesl schopnost plavby a nižší cenu. Do služby vstoupil roku 1954, ale v témže roce americká armáda vydala i specifikace nového transportéru, respektive široké „rodiny“ obrněnců na jednotném podvozku.

Jako hlavní řešitel se etablovala strojírenská společnost FMC Corporation, která obdržela kontrakty na stavbu prototypů T113, T114 a T117. První dva užívaly hliníkovou korbu a lišily se délkou a počtem pojezdových kol, kdežto třetí model se vyznačoval korbou ocelovou. 

Armáda ovšem požadavky později upravovala a v druhé polovině 50. let se testovala různá řešení, jež se týkala mimo jiné typů motorů či převodovek. Vozidlo T117 zůstalo skutečně jen prototypem, protože vojáci se rozhodli pro hliník. Ten sice musel být při shodné balistické odolnosti třikrát silnější než ocel, avšak přinášel některé významné konstrukční výhody a v neposlední řadě rovněž nízkou cenu.

Poměrně málo známým faktem je, že za požadavkem na nízkou hmotnost tehdy nestálo pouze očekávání, že obrněnec musí plavat, ale také předpoklad shazování na padáku. Finální podoba tomu sice opravdu vyhovovala, ovšem padákové výsadky se s tímto vozidlem nakonec v praxi neprováděly. Obrněnec získal jméno M113, armáda jej formálně přijala do služby roku 1960 a v létě téhož roku převzala první sériové exempláře.

Přechod na dieselový motor

Mezi hlavní přednosti M113 od začátku patřila jednoduchá konstrukce, jež využívala i některé komponenty civilního původu, aby mohla sériová produkce běžet vysokým tempem. Korba sestává ze svařovaných desek z hliníkové slitiny 5083, která původně vznikla pro letecký průmysl. Měla zabezpečovat balistickou odolnost proti střelám z malých ručních zbraní a proti střepinám granátů.

V pravé přední části korby se nachází motor, kterým byl u základní podoby benzinový osmiválec Chrysler 75M o výkonu 156 kW, kdežto vlevo od něj sedí řidič vozidla. Následuje prostor velitele, který má k dispozici kopuli, u níž se nalézá základní výzbroj transportéru, a sice 12,7mm kulomet M2HB (v případě potřeby lze na lafetu umístit i 40mm automatický granátomet Mk 19).

V záďovém prostoru se přepravuje pěchota, podle standardů US Army v počtu maximálně 11 vyzbrojených mužů, ale v asijských armádách, kde vesměs slouží vojáci menších postav, se jich běžně přesunuje až 15. 

Transportér M113 je dle původních požadavků obojživelný a ve vodě jej pohání pohyb pásů, avšak zde zdůrazněme, že s přídavným pancířem a různými doplňky schopnost plavby pozbývá. Některé z doplňků se ostatně začaly vyskytovat už u druhé sériové podoby, respektive u transportéru M113A1, jenž se začal sériově vyrábět v roce 1964 a obdržel dieselový šestiválec Detroit Diesel 6V53. 

Výkon sice vzrostl pouze nepatrně, ovšem dramaticky poklesla spotřeba paliva, což se samozřejmě pozitivně projevilo v jízdním dosahu. Koncem 70. let se přešlo na provedení M113A2, které obdrželo mimo jiné účinnější systém chlazení, odlišné zavěšení kol či dýmové granátomety.

V roce 1987 se začala vyrábět verze M113A3, u které se objevil výkonnější motor 6V53T nebo nová ochranná vrstva proti střepinám. Na moderní standardy se potom začaly upravovat i dříve vyrobené exempláře M113, pro který se mezi vojáky ustálily přezdívky „Track“ či „One-One-Three“.

Více než 60 provozovatelů

Do služby se v menším počtu dostala i sériová verze zkráceného prototypu T114, která získala označení M114 a vyznačuje se pouze čtyřmi páry pojezdových kol, kdežto základní M113 má pět párů. Úpravy konstrukce ale směřovaly i takříkajíc opačným směrem, protože vznikla také prodloužená verze M113A4 se šesti páry pojezdových kol, přestože počet vyrobených kusů je v rámci celkových produkčních čísel tohoto typu minimální.

Stroj M113 totiž představuje zdaleka nejpočetnější obrněný transportér světa a jedno z nejrozšířenějších obrněných vozidel vůbec. Firma FMC Corporation prodala svou výrobní linku společnosti United Defense, jež se pak stala součástí korporace BAE Systems, bez ohledu na to však produkce M113 běžela dále a zastavila se až v roce 2007. Vedle toho probíhala i licenční výroba v dalších zemích, z nichž stojí za zmínku mimo jiné Itálie, kde vzniklo přes 4 500 exemplářů včetně zdokonalené verze VCC-1 Camilino. 

„Stotřináctky“ se dostaly do výzbroje více než 60 zemí světa, mezi něž náleží řada členů NATO, vedle Itálie například Německo, neboť Bundeswehr koupil přibližně 4 000 kusů. Mnoho M113 zamířilo i do arabských zemí, z nichž lze zmínit Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Maroko nebo Saúdskou Arábii, a mezi další důležité provozovatele se řadí Austrálie, Brazílie, Filipíny, Chile, Izrael, Kypr, Pákistán, Singapur, Švýcarsko či Thajsko.

Celkově bylo v USA a na licenčních linkách zhotoveno přes 85 000 vozidel „rodiny“ M113, jenže toto číslo neobsahuje další modely obrněnců, jež některé státy vyvinuly na této konstrukční bázi. Tak vznikl například pákistánský obrněnec Talha, egyptský EIFV nebo tchajwanský CM21; proto se nedá vyloučit, že celkový počet vozidel přesahuje 100 000.

Pro zajímavost lze uvést cenu sériového M113, jež zpočátku činila 22 000 dolarů, jenže kvůli inflaci se v 80. letech dostala na 100 000 dolarů a v novém století na zhruba 600 000 dolarů.