Účel světí prostředky: Američané využili k dobytí Sicílie mafii, odměnou se gangsterům stal návrat k moci

Před sicilskou akcí panovala ve spojeneckém štábu nejistota. Američtí a britští generálové sice disponovali zkušenostmi z vylodění v Africe, vůbec poprvé se však schylovalo k obojživelnému úderu na mateřské území některého ze států Osy. Jak silně se budou německo-italské divize bránit? Jak zareaguje civilní obyvatelstvo? V jakém stavu se nacházejí přístavy a pozemní komunikace? Tyto otázky nedávaly americkému generálovi Dwightu Eisenhowerovi a jeho plánovačům spát.

Duce versus mafie

Aby na ně Spojenci našli odpovědi a minimalizovali své ztráty, hledali všemožné zdroje informací o cílovém ostrově. Nakonec se už řadu týdnů před samotnou invazí rozhodli prostřednictvím tajných služeb oslovit poněkud kontroverzního partnera: sicilskou mafii.

Pro obě strany šlo o sňatek z rozumu, který jim pomáhal řešit aktuální problémy. Spojenečtí velitelé potřebovali informace, k nimž měla mafie přístup, a mafiáni se zase chtěli zbavit fašistů, které k smrti nenáviděli. Benito Mussolini totiž záhy po nástupu k moci prohlásil, že pro mafii není v Itálii dost místa. Coby diktátor nesnesl na Apeninském poloostrově žádnou další entitu, která si nárokovala moc, a pustil se do její likvidace. 

Fašisté již od první poloviny 20. let potírali zločinecké organizace s pozoruhodným smyslem pro detail, čistili od jejího vlivu města a obzvláště důkladní byli právě na Sicílii – tradiční baště jejího vlivu. Duceho režim se tak pro gangstery stal nepřítelem číslo jedna. V Mussoliniho sítích nicméně zpravidla uvízly jen „menší ryby“, zatímco nejvlivnější bossové se raději přesunuli za velkou louži, kde se pustili do nové činnosti.

Pšenka jim v USA kvetla mimo jiné díky prohibici a brzo získali značný vliv. Postupně se v Americe ocitlo údajně až 2 500 000 Italů s příbuzenskými vazbami na Sicílii. 

Jakmile vypukla válka, začalo mnoho gangsterů a jejich přisluhovačů předstírat proamerické nadšení a vlastenecké cítění. Aby se vyhnuli stále nebezpečnějším zátahům Federálního úřadu pro vyšetřování (Federal Bureau of Investigation, FBI), raději vstoupili do ozbrojených sil a před zákonem se ukryli v khaki uniformě. V době příprav vylodění se tak stali cenným zdrojem zpravodajských informací.

Boss za mřížemi

Nejprve ovšem bylo potřeba gangstery přimět, aby potřebné údaje dodali. Jako nejužitečnější se v tomto ohledu ukázal boss Charles „Lucky“ Luciano, někdejší šéf newyorské mafie. Již od roku 1936 si ve vězení odpykával dlouholetý trest za obchod s bílým masem neboli kuplířství.

Po vstupu USA do války narostly v armádních kruzích obavy z pronikání nacistických špionů na americké území skrze přístavy a doky, kde se mezi dělníky mohlo ukrýt mnoho osob pochybné minulosti i smýšlení. Někteří zpravodajci se také domnívali, že právě z přístavů unikají tajné informace o trasách konvojů, které usnadňují Hitlerovým ponorkám lokalizovat a potápět plavidla se zásobami pro evropské bojiště. Ve snaze těmto hrozbám zamezit kontaktovali vládní agenti právě uvězněného Luciana.

Věděli, že jeho ma áni kontrolují doky na pobřeží, stejně jako vlivné odbory přístavních dělníků. Proto bossovi učinili zajímavou nabídku: pokud jim pomůže a aktivně se zapojí do hledání agentů a sabotérů, dovolí mu Spojené státy z vězeňské cely řídit jeho „obchodní“ aktivity. 

Tajná spolupráce se osvědčila natolik, že se ji americká vláda po zahájení příprav na operaci Husky rozhodla ještě rozšířit. Agenti FBI věděli, že Luckyho podřízení i přes šéfovo uvěznění udržují čilé styky s kolegy na Sicílii. A přišli s poněkud netradičním nápadem: využít mafiány coby klíč k aktuálním informacím o nepřátelské obraně, stejně jako pátou kolonu rozvracející morálku italských posádek. Úkolem dosáhnout dohody byl pověřen zkušený Charles Haffenden z tajné služby námořnictva známé jako Office of Naval Intelligence. Začal shromažďovat dostupné údaje o ostrově a zároveň jednat s Lucianem.

Zločinec zpravodajcem

Mafiánský kápo, kterému Američané za prohloubení spolupráce nabídli další možnosti řízení gangsterů přímo z basy, souhlasil. Haffenden nechal Luckyho přestěhovat do pohodlnější a mírnější věznice, ve zločincově cele se objevil rozhlasový přijímač a telefon, stejně jako mapa Evropy i Sicílie se značkami různých významů. Navlas stejnou výbavu měl ve své kanceláři rovněž zpravodajec, který tak mohl okamžitě reagovat na čerstvé zprávy.

Luckyho kontakty s palermskými mafiány se stali další vlivní kmotři Vincent Mangano, Calogero Vizzini a Vito Genovese. Tito muži se zpravidla setkávali se svými spojkami v italských restauracích a pizzeriích v Manhattanu a Brooklynu.

Luciana i Haffendena navštěvovaly desítky podivných lidí, o jejichž totožnosti se nevedla evidence, a na jména se nikdo raději neptal. Důležité byly jen a pouze výsledky. Mangano a Genovese – mimochodem blízký Mussoliniho přítel – postupně vybudovali celou „kurýrní službu“, která zajišťovala tak přesné informace, až zpravodajci žasli. O celém projektu znalo pravdu jen minimum osob. A ti, kdo ji věděli, si dávali dobrý pozor, aby nic neprozradili.

Jeden z mála dochovaných výroků, které poodhalovaly roušku tajemství, bývá přisuzován plukovníku Smithovi ze zmíněné zpravodajské služby námořnictva: „Luciano telefonoval, konferoval, přijímal neznámé návštěvníky, ale pochopitelně vždy dodržoval přísná pravidla konspirace. Válka nám nedávala možnost velkého výběru. Po válce se to leckomu zdá divné. Potřebovali jsme však pomoc jak při ochraně přístavů před pronikáním německých agentů, tak o něco později při útoku na Sicílii a Itálii.“ 

Nejen na plážích

První přínos spolupráce s mafií spočíval v aktivizaci italsko-sicilské komunity v USA. Luciano měl mezi krajany takový vliv, že stačilo prostřednictvím spojek vydat z vězení pokyn a jeho podřízení vyzvali Sicilany žijící v Americe, aby zpravodajské centrále v newyorské Church Street poskytovali údaje o ostrově. Krajané uposlechli a nosili agentům vše možné i nemožné – od pohlednic a fotografií přes mapy po turistické průvodce. Informovali o poměrech na Sicílii, o členitosti pobřeží, o stavu mostů a silnic, o přílivu i odlivu nebo hloubce pobřežních vod.

Hromadila se též neocenitelná data o rozmístění kasáren a odolnosti opevnění. Někteří historikové dokonce tvrdí, že v New Yorku nežila jediná sicilská rodina, jež by o mateřském ostrově nepřispěla alespoň jednou informací.

Na samotné Sicílii mafie pod Lucianovou zaoceánskou taktovkou šířila mezi obyvateli letáky, které informovaly o cílech Spojenců a slibovaly mír, slušné zacházení i celkově lepší život po svržení Mussoliniho. Tyto kroky měly zabránit případnému odporu civilního obyvatelstva po vylodění. Dále američtí zpravodajci vyhledávali osoby, které ovládaly sicilské nářečí, a zapojovali je do svých služeb. Při invazi měli být tito bývalí Sicilané primárně využiti coby prostředníci a tlumočníci při styku s místním obyvatelstvem. 

Spojenci před operací vítali prakticky všechny lidi, kteří uměli italsky a znali sicilský terén. Nakonec tak v jednotkách, které se na ostrově vylodily, sloužilo až 15 % vojáků italského původu. Společně s mafiány pomáhali tito muži přímo na Sicílii rozpoutat kampaň, jež vyzývala obránce k dezerci či kapitulaci.

Je doloženo, že v několika případech americko-italští vojáci dokázali pomocí megafonů přemluvit strážce pevností, aby opustili pozice a přidali se k invazním silám. Američany přitom doprovázeli místní mafiáni, kteří nepřátele též přesvědčovali, ať zanechají válčení, pokud si ještě někdy chtějí užít života a napít se dobrého vína. 

Kontroverzní antifašisté

Zůstává otázkou, jaký vliv měla role mafie na celkový výsledek invaze. I když obrana byla tužší, než Spojené státy očekávaly, získaly spojenecké síly poměrně rychle převahu. Gangsteři k tomu pomohli minimálně na několika místech, kupříkladu v tradičním „královském dvoře“ mafie Villalbě. 

Podobně v městečku Mussomeli, o němž fašisté tvrdili, že ho budou hájit do posledního muže. Když sem však 20. července 1943 vstoupily čelní oddíly americké 4. divize, mafiánští pomocníci přispěli k rychlé kapitulaci projevy typu: „Nechceme válku, složte zbraně. Nevypálíte ani ránu! Jinak z vás, z vašich žen a dětí nezůstane nic, vůbec nic…“ Účel světil prostředky.

Když generál George Patton 22. července obsadil Palermo a záhy padla celá Sicílie, přistoupili gangsteři bez prodlení k vyřízení účtů s nenáviděnými fašisty. Zatímco civilisté oslavovali vítězství Spojenců, zvony zvonily a děti zpívaly, několika „diskrétních“ výstřelů v postranních uličkách si nikdo nevšiml.

Zároveň mafie Američanům a Britům ukázala, že nic nedělá zadarmo – zásobovací důstojníci se nestačili divit, kolik benzinu, mouky, cukru nebo konzerv beze stopy zmizelo z armádních skladů. Někteří ziskuchtiví velitelé navíc mafii pomáhali ovládnout černý trh, zásoby jí ochotně dodávali a umožnili gangsterům rychle získanou ekonomickou moc přeměnit v moc politickou.

Mafie přebírá kontrolu

Když válka skončila, ukázalo se, že de facto pomohla k obnovení moci mafie nad Sicílií. Mnozí členové klanů se v uniformách US Army na ostrově vylodili v prvním sledu a po pacifikaci obránců tam už zůstali, aby obnovili předfašistické pořádky. Za nimi se sem zanedlouho přestěhovali i bossové s celými rodinami.

A protože v poválečném chaosu právě mafie představovala jedinou fungující organizaci na zpustošeném ostrově, nedalo jí příliš práce získat ztracené pozice. Konec bojů tak znamenal i rozmach (nejen) sicilské mafie, která si svůj vliv v některých oblastech drží dodnes. A to leckdy zcela oficiálně. 

Američané se po vítězství nad fašismem ve snaze stabilizovat situaci příliš neohlíželi, kdo je kdo. A ochotně pověřili řadu mafiánských předáků starostovskou funkcí ve vesnicích i městech. Kupříkladu ve Villalbě se předákem stal již zmíněný a obávaný kápo Vizzini, který v okolí získal takřka neomezenou moc. Stejně jako čestnou hodnost amerického plukovníka, neboť Washington v mafiánech viděl jistotu antifašistické budoucnosti Itálie…