Americké battle taxi na mnoha frontách: Jak si vedl obrněný transportér M113 v ostré akci?

Americká armáda začala po druhé světové válce hledat obrněný transportér, který by spojoval dobrou průchodnost terénem, nízkou hmotnost, jednoduchou konstrukci a možnost přepravy letadlem. Vývoj přes několik předchůdců nakonec vyústil v typ M113, jehož sériová výroba se rozběhla na počátku 60. let.

Konstruktéři vsadili na tehdy neobvyklou korbu z hliníkové slitiny, díky níž zůstalo vozidlo relativně lehké a zároveň poskytovalo osádce ochranu proti střepinám a palbě z ručních zbraní. Jednoduchý pásový podvozek, prostorný interiér a snadná údržba se ukázaly jako mimořádně šťastná kombinace.

Image

Čtěte také

Hliníkový, všudypřítomný, nesmrtelný: Jak vznikal slavný americký obrněný transportér M113?

M113 se brzy zařadil mezi základní prostředky amerických mechanizovaných jednotek a jeho konstrukce nabízela značný prostor pro další úpravy. Z původního obrněného transportéru tak postupně vznikla rozsáhlá rodina specializovaných verzí. Skutečnou zkouškou jeho kvalit se však měla stát až bojová služba, která z M113 učinila jeden z nejrozšířenějších obrněnců studené války.

Obrovské spektrum variant

Počáteční specifikace US Army počítaly s tím, že na podvozku nového transportéru vznikne řada účelových vozidel. Spektrum variant M113 je tedy nesmírně široké a na konci studené války se uvádělo, že počet standardizovaných služebních verzí se v USA a dalších státech dostal do tříciferných hodnot. Nelze ani zdaleka vyjmenovat všechny, zde nabízíme pouze stručný přehled těch významných.

Mezi vyloženě bojové aplikace platformy M113 patří plamenometné vozidlo M132, obrněnec M901 nesoucí protitankové řízené rakety TOW nebo protiletadlový prostředek M163, na kterém je umístěn 20mm kanon Vulcan. Americká armáda zavedla hned tři typy samohybných minometů na šasi M113, a sice M106 se zbraní ráže 107 mm, M125 s minometem kalibru 81 mm a konečně M1064, jenž nese minomet ráže 120 mm. 

Z důležitých pomocných verzí zaslouží zmínku vyprošťovací obrněnec M806, velitelská vozidla se zvýšenou korbou M577 a M1068 nebo obrněnec M1015 pro elektronický boj. Širokého uplatnění se dočkalo též vozidlo M548, jak se nazývá nákladní derivát „stotřináctky“ s ložnou plochou a „automobilovou“ řidičskou budkou.

Kromě dopravy nákladů a osob totiž posloužilo jako platforma pro různé zbraňové systémy. Snad nejznámější z nich je protiletadlový komplex M48 Chaparral, jenž používá upravené letecké rakety AIM-9 Sidewinder. V americké armádě byly na stejném podvozku umístěny také protiletadlové střely MIM-23 HAWK nebo balistické rakety MGM-52 Lance, kdežto mezi zahraničními podobami se dá zmínit britský protiletadlový systém Tracked Rapier. 

Na standardní platformě M113 se též objevily různé zbraňové komplexy jako italský protiletadlový systém SIDAM se čtyřmi 25mm kanony či švýcarský protiletadlový a protitankový raketový systém ADATS. Uvést lze také vozidlo AMEV (Armored Medical Evacuation Vehicle), jak zní oficiální vojskové jméno zdravotnické aplikace prodloužené verze M113A4.

Tažný kůň ve Vietnamu

První bojové uplatnění M113 proběhlo ve Vietnamu, ale nikoli ve službách US Army, protože jako první tam tyto obrněnce použila armáda jižního Vietnamu (Army of the Republic of Vietnam, ARVN). Už v roce 1962 obdržela zásilku 32 kusů, která měla původně zamířit k útvarům US Army do Evropy, avšak Američané ji poslali asijskému spojenci, jenž urgentně potřeboval moderní obrněná vozidla pro boj proti povstalcům. Potom se M113 pochopitelně objevily i ve výzbroji amerických jednotek, které ve stále větším počtu směřovaly do Vietnamu. 

Nakonec se tento typ stal určitě zdaleka nejpočetnější a nejdůležitější obrněnou platformou US Army v tomto nešťastném konfliktu, určitým paradoxem ale zůstává fakt, že se většinou používal jinak, než jak původní zadavatelé a konstruktéři zamýšleli. Je zde třeba zdůraznit, že M113 vznikl opravdu jako „battle taxi“, respektive coby prostředek pro přepravu pěšáků na bojiště, kde měli vojáci vystoupit a vést bojovou činnost samostatně. Proto měl obrněnec pouze jediný kulomet pro vlastní ochranu. 

Praxe ve Vietnamu se ale od těchto plánů značně lišila, jelikož M113 se tam používaly spíše jako bojová vozidla pěchoty, neboť přímo útočily na pozice nepřátel, kdežto vojáci seděli na korbách a vedli palbu z nich. Proto si na své „stotřináctky“ začali instalovat další kulomety a z těchto provizorních úprav se pak stal standard, takže M113 s větším počtem zbraní a přídavnou ochranou (včetně pytlů s pískem) se dočkaly oficiálního označení ACAV (Armored Cavalry Assault Vehicle).

Vedle ARVN a Američanů užívaly „stotřináctky“ ve Vietnamu též další země, a sice Jižní Korea a Austrálie. Vojáci posledně uvedeného státu přišli i s vlastními modifikacemi, které odpovídaly uplatnění M113 v útočných akcích, protože na ně namontovali kulometné věžičky Cadillac Gage a věže z obrněnců Saladin vybavené kanony ráže 76 mm.

Účast v dalších konfliktech

Mezi nejvýznamnější uživatele M113 patřil Izrael, který svého času vlastnil zhruba 6 000 exemplářů. Další z mnoha paradoxů v kariéře slavného obrněnce ale představuje fakt, že první „stotřináctky“ v armádě židovského státu pocházely z kořisti, protože šlo o původně jordánská vozidla získaná za šestidenní války v červnu 1967. Teprve v roce 1970 začal Izrael nakupovat obrněnce tohoto typu z USA, aby je potom použil v jomkipurské válce (1973), během invaze do Libanonu (1982) a v dalších konfliktech. 

V izraelské armádě se M113, obvykle přezdívaný „Nagmash“ (což je vlastně akronym hebrejského názvu pro obrněný transportér obecně), stal i předmětem mnoha úprav. Izraelci vybavili vozidla především přídavnou pasivní i dynamickou ochranou a takto modifikovaným obrněncům se často říkalo „Zelda“, jejich popularita se však snižovala s tím, jak narůstala účinnost protitankových zbraní u protivníků Izraele.

Po několika incidentech s těžkými ztrátami se židovský stát rozhodl typ M113 vyřadit ve prospěch nových obrněnců domácího původu. Pořád ovšem skladuje asi 5 000 kusů, které v květnu 2025 nabídl k odprodeji.

Stroje M113 se zúčastnily i například irácko-íránské války (jelikož za vlády šáha Rezy Pahlavího je zakoupil Írán) či občanské války v Libanonu, kde se dostaly také do rukou řady stranických milicí a povstaleckých skupin. Typické krabicové tvary „stotřináctek“ byly vidět i v nedávných bojích v arabských státech, zvláště v Libyi, Iráku, Sýrii a Jemenu – tam se na nich objevila různá provizorní výzbroj, nejčastěji sovětské kulomety či 23mm dvojkanony. 

Vedle státních armád a nestátních ozbrojenců se však tyto všudypřítomné obrněnce začlenily také do civilních služeb, jelikož v USA je provozovala NASA jako záchranná vozidla, a několik M113 a M548 pořád slouží u hasičských útvarů. Vyskytují se též u policie, neboť si je pořídilo například několik úřadů šerifů a některé elitní jednotky SWAT.

Pomoc bránící se Ukrajině

Americká armáda stále aktivně provozuje přes 4 000 obrněnců „rodiny“ M113, byť se vesměs jedná o výše jmenované speciální účelové varianty, nikoli o pěchotní transportéry v původním smyslu. Sklady však pořád ukrývají více než 8 000 exemplářů M113A2 a M113A3. Díky vstupu do služby v roce 1960 ale každopádně platí, že „stotřináctka“ představuje nejdéle provozovaný typ vozidla v historii americké armády.

Jeho éra se sice nezadržitelně chýlí ke konci, jelikož někdy na počátku 30. let 21. století má aktivní provoz v US Army opustit ve prospěch obrněnce AMPV (Armored Multi-Purpose Vehicle – derivát konstrukce M2 Bradley), avšak řada jiných států si jej stále cení a hodlá provozovat nadále. S tím souvisejí i nabídky na modernizaci.

Například korporace BAE Systems upravuje vozidla brazilské armády, vlastní programy však nabízejí rovněž další firmy. Vzhledem k bojovým zkušenostem židovského státu patrně nepřekvapuje, že k nim náleží izraelská společnost Elbit, jež nyní modifikuje filipínské M113. 

O skutečně mimořádné kvalitě a potenciálu této konstrukce vypovídá i nasazení ve službách nejnovějšího uživatele, jímž se v roce 2022 stala Ukrajina. Od Austrálie, Belgie, Dánska, Kanady, Litvy, Portugalska, Španělska, USA a možná i dalších zemí dostala přes 1 500 exemplářů různých verzí.

Nejdříve se objevovaly pohrdavé komentáře, podle nichž se tato zastaralá vozidla nemohla na moderním bojišti příliš dobře uplatnit, ale zprávy z Ukrajiny hovoří úplně jinou řečí: M113 si v tamní armádě získal přezdívku „Emka“ a těší se značné oblibě. Kromě přepravy vojáků zajišťuje transport zásob či evakuaci raněných a uplatňují se i některé speciální verze, například velitelské a minometné.

Ukrajinci vychvalují i pohyblivost, spolehlivost či snadnou údržbu, která kontrastuje se sovětskými typy. Vše tedy nasvědčuje, že M113 bude sloužit ještě dlouho a dost možná si připíše sto roků v aktivním provozu.