Nepovedené zbraně 2. světové války (1): Božský vítr japonského císaře
Největší konflikt v dějinách přivedl na scénu veliký počet zbraní. Z některých se staly legendy. Jiné však zůstaly zcela nepodařené, i když mohly v některých ohledech předběhnout svou dobu
Těžko si lze představit horší zbraň než takovou, která má usmrtit vlastního vojáka. Právě to se však stalo podstatou některých typů techniky, k nimž Japonsko sáhlo kvůli zhoršující se válečné situaci. Mentalita a výcvik císařských vojáků vedly k sebevražedným útokům, při nichž piloti zamířili své stroje na nepřítele s cílem do něj narazit, již dříve, v podstatě od začátku války.
Sebevražda jako bojový prostředek
Jednalo se však většinou o individuální akce, k nimž koneckonců někdy sahali i vojáci jiných zemí. Systematický ráz tyto akce v Japonsku získaly až v roce 1944, kdy se též poprvé objevil pojem „kamikaze“ neboli „božský vítr“. Oficiální japonské označení jednotek pro tyto útvary však znělo tokkotai (speciální útočná jednotka). Jejich první útok se odehrál 25. října 1944 v bitvě v zálivu Leyte a hlavním cílem byly americké válečné lodě. Nejdříve se užívaly běžné stíhací a bombardovací letouny. Ačkoli první takové operace přinesly relativní úspěchy, Američané brzy našli způsoby, jak se jim bránit, takže účinnost kamikaze postupně klesala.
Japonci tak udělali další krok a rozhodli se zkonstruovat pro tento účel speciální letadlo, jehož rychlost mu umožní uniknout americkým stíhačkám a překonat lodní protivzdušnou obranu. Firma Jokosuka tedy vytvořila kompaktní a jednoduchý celodřevěný letounek s trojicí raketových motorů v zádi a náloží 1 200 kg výbušniny v přední části. Stroj zvaný MXY7 Ohka do prostoru cíle dopravoval bombardér Mitsubishi G4M2e.
Letec byl ve své kabině uzamčen a jeho úkolem bylo nejprve doklouzat nad cíl, pak letounek přesně nasměrovat na vybranou loď, zažehnout motory a přejít do střemhlavého letu. Stroj dosahoval skutečně velké rychlosti, až 1 000 km/h, což ale znamenalo, že se dal nejen obtížně zastavit, ale také špatně ovládat, takže letci často míjeli cíl. Američané dali zbrani přiléhavý kódový název „Baka“ (blázen).
Podle dostupných zdrojů letadla Ohka zničila jenom tři americké lodě, což je vzhledem k asi 850 vyrobeným kusům vskutku tragikomický výsledek. Operačně byla nasazena jen první varianta Ohka Model 11. Japonci však navrhli či zkoušeli i jiné verze, mezi nimi i tu s proudovým motorem, která měla nabídnout delší dosah (základní model měl totiž dolet jen 36 km), či provedení pro starty z katapultů na palubách ponorek nebo na pobřeží.
Živá torpéda
Pro sebevražedné útoky byl vytvořen i vrtulový letounek Nakadžima Ki-115, který se ale k operačnímu nasazení nedostal. Bojového použití se však dočkaly jiné sebevražedné prostředky, a sice ty plovoucí, neboť japonské loďstvo využívalo „lidská torpéda“ Kaiten a rychlé „výbušné“ čluny Šinjó. Sebevražedná torpéda měla metrový průměr a nesla 1 550 kg trhaviny. Dosahovala rychlosti 56 km/h a vypouštěla se z palub ponorek, které mohly přepravovat až šest exemplářů. Podobně jako v případě raketových letounů Ohka však byly výsledky dosti hubené, jelikož kaiteny potopily nejspíše jen tři americké lodě.
Další obměny, jež měly mít mimo jiné vyšší rychlost a měly být vypouštěny z hladinových lodí nebo z pobřeží, již do války nestačily zasáhnout. Vysokou efektivitu neměly ani čluny Šinjó či jejich derivát pro pozemní vojsko, nazývaný Maruni. Ačkoliv bylo vyrobeno celkem přes 9 000 kusů, potopily nebo těžce poškodily jen deset lodí US Navy. Je ale zjevné, že ani v případě větších úspěchů nemohly sebevražedné zbraně zvrátit drtivou americkou převahu.
