Reklama


Výheň v praktickém balení: Německý plamenomet Wechselapparat M.1917

22.02.2019 - Jan Kozák

Během první světové války stáli němečtí konstruktéři u zrodu moderního plamenometu. Vrcholem vývoje se stal lehký přenosný plamenomet M.1917 Wex, který představoval průkopnický design

<p>Plamenomety nasadily do boje také jednotky Freikorpsu</p>

Plamenomety nasadily do boje také jednotky Freikorpsu


Reklama

Němečtí konstruktéři se zabývali vývojem plamenometů již od konce 19. století. Inženýr a konstruktér Richard Fiedler si v roce 1901 nechal patentovat zařízení pro vrhání plamenů na větší vzdálenost a o čtyři roky později představil jak statický těžký plamenomet M, tak i jeho lehkou přenosnou verzi pro pěší užití.

Ve spolupráci s Bernhardem Reddemannem, armádním rezervistou a (paradoxně) profesionálním hasičem, pak během počátečních fází války vyvíjel pro císařskou armádu nejen plamenomety, ale i taktiku jejich nasazení. Jejich společné úsilí v roce 1912 vyústilo ve dvojici plamenometů; těžký statický M.1912 Grof (Große flammenwerfer, doslova Velký plamenomet) a malý přenosný M.1912 Kleif (Kleine flammenwerfer, Malý plamenomet). Zatímco grof měl sloužit zejména jako obranná zbraň, kleif byl určen pro podporu útočící pěchoty.

Křest ohněm

Vůbec první plamenometnou jednotkou byl Flammenwerfer-Abteilung Reddemann neboli plamenometný oddíl vedený osobně Bernhardem Reddemannem. Křtem ohněm (doslova) prošla jednotka 26. února 1915 u Malancourtu a později nasadila své zbraně také během bitvy u Verdunu. I přes problémy s výcvikem a technikou se plamenometný oddíl osvědčil, špičky císařské armády proto posvětily rozšíření Reddemannovy jednotky na celý jeden prapor nazvaný III. gardový ženijní prapor.

Tento útvar o síle 800 mužů měl působit pod přímým velením nejvyššího německého velení OHL a jeho členy se stávali příslušníci útočných oddílů, řadoví vojáci, ale i dobrovolníci. Prapor sám byl rozdělen do čtyř rot složených ze tří čet. Každá četa pak disponovala 4–6 plamenomety Grof a šesti plamenomety Kleif. Kleif představoval vůbec první přenosný plamenomet na světě, sestávající z nádrže na hořlavinu a pevné násady s tryskou. Obsluha vyžadovala dva muže; samotného plamenometčíka nesoucího na zádech nádrž a jeho pomocníka, který za pomoci kohoutu na konci násady reguloval proud hořlaviny. Jako hnací plyn se užíval dusík, případně kyslík. Na konci násady se nacházel zapalovač, který tryskající hořlavinu zapálil a vytvořil tak soustředěný proud ohně s dosahem až 18 m.

I přes velký potenciál si ale kleif nezískal velkou oblibu, zejména kvůli křehké konstrukci a poměrně nízké kapacitě paliva postačující pouze na 15 vteřin provozu. Zbraň rovněž trpěla problémy s těsněním a často tak docházelo ke ztrátě tlaku vinou úniku hnacího plynu. V roce 1914 proto císařská armáda většinu modelů M.1912 vyřadila ze služby a v okamžiku vypuknutí války jich ve službě zbývala jen hrstka. Samotný koncept se ale osvědčil dost na to, aby vývoj plamenometů pokračoval.

Nová generace 

V roce 1914 přišel do služby model M.1914, jehož největší inovaci představovalo nahrazení pevné násady pružnou hadicí. Rovněž došlo k přesunutí ventilu na rukojeť hadice, což plamenometčíkovi umožnilo otevírat a zavírat přívod hořlaviny zcela samostatně. O rok později následoval model M.1915, u kterého došlo k přemístění nádržky s hnacím plynem vně hlavní nádrže. To umožnilo zvýšit kapacitu paliva z 16 na 19 l. Dalším vývojem vznikl model M.1916 s přepracovaným plnicím ventilem a vylepšeným ovládáním pro snazší obsluhu. Definitivní variantou kleifu se pak stala M.1917 s přepracovanými krytkami vrchních ventilů a především s externě vedeným přívodem hnacích plynů umožňujícím provádět případné opravy přímo v poli.

I přes postupná vylepšení zůstával kleif poměrně rozměrnou zbraní. S plnou palivovou nádrží o kapacitě 19 l vážila v plném stavu téměř 32 kg a zvlášť v těžkém terénu představovalo její nošení nezáviděníhodný úkol. Značnou slabinu představovala absence zapalovače na ústí trysky pro zážeh hořlaviny. V praxi se tak o zážeh musel starat plamenometčík či jeho pomocník za pomoci zápalek; netřeba dodávat, že šlo o poměrně nepraktické řešení. Útočné oddíly kladoucí důraz na vysokou mobilitu proto požadovaly lehčí a celkově praktičtější typ plamenometu.

Odpovědí na tuto potřebu se stal plamenomet Wechselapparat (Wex) M.1917. Wex se od kleifu na první pohled lišil designem nádrží; kompaktní palivová nádrž ve tvaru písmene o měla ve středu umístěnou nádržku s hnacím plynem. Velkým krok vpřed byl také automatický zapalovač, který umožňoval vytvářet krátké zášlehy. Jedinou slabinu představovala nízká kapacita nádrže činící pouze 11 l hořlaviny. Tato zásoba vystačovala sotva na 9 vteřin provozu, wex byl proto navržen pro možnost rychlé výměny nádrží v poli a plamenometčík měl působit jako součást týmu tří mužů, kdy zbylí dva vojáci nesli každý po jedné náhradní nádrži. Tato regule se nicméně na bojišti dodržovala jen zřídka. 

Organizace na bojišti 

První wexy k plamenometným útvarům dorazily v květnu 1917. Jednotky do té doby prošly výraznými organizačními změnami; v prosinci 1916 se Garde-Reserve-Pionier-Regiment skládal z pěti bojových rot a jedné roty doplňovací; čtyři bojové roty se dělily na čtyři plamenometné čety s plamenomety Kleif a jednu kulometnou či granátometnou četu, pátá rota pak měla šest plamenometných čet bez podpory kulometů.

Na jaře 1917 přišla další změna, kdy plamenometný prapor přijal taktiku navrženou pro zvýšení mobility. Tato taktika si vyžadovala i lehčí vybavení, plamenometčíci s kleify proto často do boje vyráželi jen s polovičním nákladem paliva. S wexem ale zmizela potřeba takovýchto nouzových opatření a vojáci plamenometného praporu si je pro jejich praktičnost rychle oblíbili. Během roku 1917 se tak wexy účastnily 169 operací útočných oddílů na západní i východní frontě. 

Přichází změna

Příchod wexů si v únoru 1918 vyžádal další organizační změnu plamenometných oddílů. Garde-Reserve-Pionier-Regiment se dočkal rozdělení na několik pochodových rot, které měly být schopny na bojišti setrvávat déle a dosahovat rychlejšího postupu. Každá taková jednotka sestávala z jedné bojové čety, jedné náhradní čety a technické sekce pro údržbu a opravy plamenometů. Ta měla standardně ve výbavě trojici koňských povozů pro převoz samotných plamenometů a jejich nádrží a trojici nákladních automobilů převážejících palivo, hnací plyn, zapalovače a několik rezervních plamenometů.

Samotná bojová četa disponovala čtyřmi plamenometnými družstvy (každé se dvěma wexy) jedním kulometným družstvem a jedním družstvem vybaveným granátomety. Granátometné družstvo mohlo být v případě potřeby dovybaveno wexy a mohl se tak zvýšit počet plamenometných družstev na pět. Pochodové roty německé velení během roku 1918 jednotlivě přidělovalo útočným divizím, které následně plamenometčíky po četách zařazovaly k jednotlivým pěším plukům.

Podpora ofenziv

Při německých ofenzivách mezi březnem a červencem 1918 tak v řadách 2., 17. a 18. armády působilo celkem 21 plamenometných čet rozprostřených mezi 42 pěších divizí. Plamenometčíci se v tomto období zúčastnili 105 ofenzivních akcí, přičemž operovali buď v rámci prvoliniových útočných oddílů snažících se o průlomy nepřátelských linií, případně jako doprovodné plamenometné skupiny poskytující podporu pěchotě nebo čistící hnízda odporu.

TIP: Konec éry plamenometných tanků: Střídavé úspěchy na slepé cestě vývoje

Od srpna 1918 ale aktivita oddílů plamenometčíků postupně klesala, jak si na nich vybraly daň ztráty a nepříznivá strategická situace na bojišti. Koncem září obdržely německé ženijní roty každá šest plamenometů Wex, jejichž obsluhám se dostalo výcviku v užívání plamenometů proti tankům, které se na bojišti objevily. Některé zdroje hovoří i o několika plamenometných oddílech, které operovaly zcela samostatně na větších jednotkách – podle všeho šlo ale spíše o z nouze ctnost způsobenou vážnými ztrátami císařské armády než o promyšlený taktický krok. Konec války každopádně znamenal i konec německým plamenometným oddílům, které po podepsání příměří 11. listopadu 1918 své zbraně před ústupem do vlasti většinou znehodnotily. 

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Pinterest

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Monumentální komplex menhirů a kamenných kruhů stojí na Salisburské pláni v Jižní Anglii – nejbližší vesnice ležela více než tři kilometry daleko.

Zajímavosti

Zatímco v mládí máme na všechno spoustu času, ve stáří čas pádí podstatně rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je…

Věda

Leopold I. a jeho syn Karel VI.

Historie

Divoký červený trpaslík a jeho exoplaneta

Vesmír

Mráz a jarní tání každoročně připravuje návštěvníkům Michiganského jezera opravdu dechberoucí podívanou.

Revue

Kladivouši jsou většinou velmi tiší ptáci. Za letu ovšem vydávají kejhavé až ječivé zvuky. Tento pozoruhodný pták je zařazen mezi nejméně ohrožené druhy

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907