Od Sommy ke Stanley Cupu: Příběh Conna Smythea a zrození Toronto Maple Leafs
Snad každý sportovní fanoušek zná NHL: severoamerickou hokejovou ligu, která je už po řadu desetiletí považována na nejlepší na světě. Jedním z tamních tradičních klubů jsou Toronto Maple Leafs, jejichž slavná historie má také svou druhoválečnou kapitolu.
Rodák z Toronta Conn Smythe (1895–1980) byl v mládí vášnivým sportovcem, zvláště však vynikal v ledním hokeji. V řadách Královského kanadského dělostřelectva se zapojil už do Velké války a prošel několika známými bitvami včetně té na Sommě nebo u Arrasu. V hodnosti poručíka se mimo jiné vyznamenal při jedné ze ztečí nepřátelských zákopů, za což obdržel Vojenský kříž.
Citace k jeho udělení zněla takto: „Za mimořádnou udatnost a oddanost službě. Zorganizoval několik mužů a vedl je kupředu s velkým elánem, čímž v kritické chvíli rozehnal skupinu nepřátel. Svým revolverem sám zneškodnil tři. Již dříve odváděl výbornou práci.“
Rodí se Javorové listy
V polovině roku 1917 se Smythe stal leteckým dělostřeleckým pozorovatelem, avšak v říjnu 1918 byl jeho letoun sestřelen a on strávil zbytek války v zajetí, i když se dvakrát pokusil o útěk. Do Toronta přijel v lednu 1919, a protože už se kvůli utrpěným zraněním nemohl vrátit k hokeji coby hráč, zkusil to jako trenér. Bezesporu prokázal své kvality, neboť záhy dostal nabídku z NHL, kde byl právě založen tým New York Rangers. Smythe získal funkci generálního manažera i kouče a měl za úkol sestavit a připravit celý tým. Jenže ještě než Jezdci sehráli svůj první regulérní zápas, nahradila Smythe ve funkci kanadská hokejová legenda Lester Patrick.
V roce 1927 se Conn Smythe stal spoluvlastníkem klubu Toronto St. Pats, jehož jméno bylo záhy změněno na Toronto Maple Leafs, a klubovým znakem se stal stylizovaný čepicový odznak Kanadského expedičního sboru z Velké války. Smythe brzy převzal funkci generálního manažera, pracoval ale i jako kouč. Koncem roku 1931 navzdory zuřící velké hospodářské krizi otevřel pro Javorové listy novou arénu a na jaře následujícího roku se mohl radovat ze zisku prvního Stanley Cupu.
Liga, kterou nezastaví ani válka
Už v roce 1939 zorganizoval Conn Smythe pro hráče i realizační tým Maple Leafs možnost zúčastnit se vojenského výcviku u Torontského skotského pluku, o čemž hojně informovala místní média. V následujících měsících se pak celá řada hráčů dobrovolně přihlásila do služby včetně mnohých legend v čele s kapitánem Leafs Sylem Appsem. Většina z nich měla nejprve absolvovat 30denní (později čtyřměsíční) vojenský výcvik s tím, že existovala možnost pozdějšího povolání do boje, k čemuž u některých došlo, zatímco jiní dostali na starost fyzickou přípravu rekrutů na základnách nebo hráli hokej v různých armádních týmech.
Samotná NHL byla po vypuknutí války velmi blízko odstávce, ale americká i kanadská vláda naléhaly na majitele šestice klubů, aby soutěž pokračovala, a to především v zájmu zachování morálky obyvatelstva. Hokejové zápasy tak probíhaly po celou válku, úroveň ligy však postupně poklesla, neboť řada profesionálních hráčů narukovala a nahradili je většinou mladíci z univerzitních soutěží. Například na začátku sezony 1942–1943 chybělo Bostonu Bruins ze základního kádru 16 hráčů, Montrealu Canadiens 11, New York Rangers postrádali dokonce 19 hokejistů a Toronto Maple Leafs 14.
Zmíněný Boston přišel mimo jiné i o svou první útočnou „lajnu“ ve složení Bobby Bauer, Woody Dumart a Milt Schmidt, protivníky občas posměšně přezdívanou pro jejich německé kořeny jako „Kraut line“.
Baterie sportovců
Uniformu znovu oblékl také Smythe, bylo mu téměř 45 let. Své opětovné narukování do armády zdůvodnil: „Přišlo mi mrzuté, že se musíme vrátit do Evropy a znovu vybojovat válku, o níž jsme si v roce 1918 mysleli, že jsme ji už navždy vyhráli. Ale když už k tomu došlo, chtěl jsem být u toho.“

Nejdříve se v hodnosti kapitána podílel na výcviku kanadských vojáků, ale v září 1941 zformoval společně s plukovníkem Richardem Greerem 30. baterii v rámci rezervního 7. torontského pluku Královského kanadského dělostřelectva. Neoficiálně se jí říkalo „baterie sportovců“, protože v ní sloužilo množství atletů napříč různými sporty. Šlo o jednotku lehkého protileteckého dělostřelectva a Smythe, dočasně povýšený na majora, se stal jejím velitelem.
Útvar byl nejprve nasazen na ostrově Vancouver, kde střežil nebe pro případ japonského útoku, ale pak přišlo přemístění a baterie se v září 1942 vylodila ve Velké Británii a tam strávila téměř dva roky. V červenci zamířila do Francie, aby podporovala 2. kanadský sbor při pokusech o průlom z Normandie. Baterie střežila mosty přes řeku Orne v Caen, přičemž musela opakovaně čelit náletům Luftwaffe. Při jednom z nich Smythe utrpěl vážné zranění míchy, takže válka pro něj skončila a v září se na nemocniční lodi vrátil do Kanady. Po zbytek života jej navíc pronásledovaly vážné následky tohoto poranění.
Už v dubnu 1945 byl ale natolik při síle, aby mohl osobně přihlížet, jak Maple Leafs porazily Detroit Red Wings a získaly další Stanley Cup. Po válce se Smythe stal díky pomoci svých známých a investorů většinovým vlastníkem Javorových listů a v listopadu 1947 se ujal funkce prezidenta klubu, v níž setrval až do roku 1962. To už je ale úplně jiná historie.