Jak se rodilo letadlo se žraločí tlamou na přídi? Vývoj a první boje americké stíhačky Curtiss P-40

Společnost Curtiss-Wright ve Spojených státech již od roku 1937 vyráběla moderní celokovové P-36 Hawk, které vynikaly svými parametry a letovými vlastnostmi. Hromadně je odebíralo letectvo Francie a po jejím pádu v polovině roku 1940 posledních 200 kusů převzali Britové. Stroje dostávaly hlavně americké vzdušné síly a ještě v prosinci 1941 hawky zasáhly do obrany Pearl Harboru. Tehdy ale již znatelně zastaraly.

U Curtissu ale mezitím pracovali na náhradě, která by z úspěšné konstrukce vycházela. Hawky totiž poháněl vzduchem chlazený hvězdicovitý motor se značným čelním odporem. Hlavní konstruktér Donovan Berlin věřil, že pokud použije vodou chlazený řadový agregát, výkony stoupnou. Vybral si tedy Allison V-1710-19, který umožňoval aerodynamičtějí řešení přídě. Už během léta 1938 začal Berlin upravovat jeden P-36A pro tuto pohonnou jednotku. Nesl označení XP-40 a nakonec vyžadoval víc úprav, než se čekalo.

Úvodní zklamání

Kvůli vyvážení se musela několikrát měnit poloha chladiče. Motor využíval vrtuli o větším průměru, takže se takřka dotýkala země, což si vyžádalo delší podvozkové nohy. Berlin měl hotovo na podzim 1938 a 14. října prototyp poprvé odstartoval.

Po přistání zkušební pilot Edward Elliot neskrýval zklamání. Stroj ztratil většinu příjemných vlastností svého předchůdce a pozdější testy potvrdily maximální rychlost pouhých 481 km/h, tedy méně než u posledních verzí hawků. Inženýři se pustili znovu do práce a pokoušeli se drak letounu vyčistit od všech zdrojů nadměrného odporu vzduchu. Znovu přesunuli chladič a rychlost se tak zvedla na 526 km/h.

V lednu 1939 podstoupil prototyp porovnání s několika konkurenčními stroji a v dubnu přišla od vzdušných sil objednávka na 524 strojů. Jednalo se o největší objednávku bojového letounu od konce první světové války. Na typu se dál pracovalo a další testy v prosinci 1939 prokázaly, že stíhačka může dosáhnout rychlosti 589 km/h.

Sériová produkce verze značené jen jako P-40 začala v březnu 1940. Poháněl ji motor V-1710-015 o výkonu 776 kW a uděloval jí rychlost 574 km/h. Neměl ale dvojstupňový kompresor, a tak jeho výkony s narůstající výškou prudce klesaly.

Výzbroj tvořila dvojice 12,7mm kulometů v přídi a dvou 7,62mm v křídlech. Šlo o robustní konstrukci, takže se příliš nehodila pro manévrové souboje v zatáčkách. Americké letectvo převzalo jen 199 strojů – jako první je od června 1940 zařazovala 8. stíhací skupina ve Virginii.

To už ale v Evropě zuřila válka. První stroje od října dostávala Velká Británie, kde je RAF překřtilo na Tomahawky Mk.I, příliš spokojenosti ale nepřinášely. Obdržely je perutě určené pro spolupráci s armádou, které do bojů na západě zasáhly jen minimálně.

První střety

Ve Spojených státech zatím v lednu 1941 začala výroba modifikace P-40B určené pro domácí vzdušné síly (USAAF). Dostaly už pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly nádrží, zacelující se po průstřelu. Hmotnost typu tím mírně narostla a výkony poklesly. Britové označovali „béčka“ jako Tomahawk Mk.IIB a od jara 1941 je nasazovali hlavně v severní Africe. Jako první je v dubnu začala přebírat 250. peruť. Působila v Alexandrii jako součást protivzdušné obrany (PVO) města. Když se 8. června k přístavu přiblížil italský průzkumný CANT Z.1007, vzlétla proti němu dvojice tomahawků. Podporučík Jack Hamlyn nepřítele dohnal a srazil do moře. Šlo o první sestřel této nové stíhačky. Celá 250. peruť se brzy poté angažovala už přímo na frontě.

V té době Němci v severní Africe létali na Messerschmittech Bf 109E a Britové doufali, že nové tomahawky se jim vyrovnají. Když 18. června osmice tomahawků ostřelovala silnici nedaleko Tobruku, přihnaly se čtyři messerschmitty. Boj dopadl jednoznačně a v písku skončily tři anglické stíhačky.

Podobné střety ukázaly, že tomahawky, jakkoli rychlé, s přibývající výškou ztrácejí výkon. Navíc kvůli těžkopádnosti špatně stoupaly. Zato však snesly rozsáhlá poškození, s nimiž se často dokázaly vrátit na základnu. Někteří piloti si je proto oblíbili. Ve stejné době na tomahawky přešla též australská 3. peruť, jež se vzápětí zapojila v Sýrii do střetů s francouzským vichistickým letectvem. Od podzimu je začaly dostávat i další perutě. Horší bylo, že Luftwaffe souběžně přecházela na vynikající Bf 109F, které německou převahu ještě znásobily.

Najít správnou taktiku

Společnost Curtiss-Wright rozjela velkosériovou výrobu, a proto dokázala pokrýt požadavky domácího letectva, RAF, ale také uvolnit stovku P-40 pro Čankajškovu vládu. Ta pro ně v USA najala tamní piloty, kteří pak sloužili u 1. americké dobrovolnické skupiny, známější jako Létající tygři. Její velitel Claire Chennault už v Číně působil velmi dlouho. Dobře znal lehké a obratné japonské stíhačky, a proto své piloty P-40 vyškolil v taktice, jak dokonale využít předností tohoto stroje.

Měli se pohybovat nad nepřítelem, pak s převahou výšky zaútočit, vypálit na něj a opět vystoupat do bezpečí. Striktně zakazoval pouštět se do manévrových soubojů. Zmíněný postup dobře fungoval a Létající tygři od prosince 1941 do července příštího roku získali 229 potvrzených vítězství při ztrátě pouhých 14 pilotů padlých v akci.

V USA zatím po dohotovení 324 strojů P-40B přešla výroba na P-40C, lišící se jen mírně zvětšenými nádržemi a novou radiostanicí. Mnoho „céček“ pak nepřečkalo zdrcující nálet na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a ještě víc jich Japonci zničili v následujících týdnech nad Filipínami. Katastrofální bilanci amerických stíhačů na začátku války v Pacifiku zavinila především jejich nezkušenost. Někteří ale i tehdy vítězili.

Robert DeHaven, jenž na „čtyřicítce“ získal 10 sestřelů, uvedl: „Pokud jste létali chytře, P-40 bylo velmi dobré letadlo. Mohlo překonat i P-38, což si někteří piloti neuvědomili, když je porovnávali. Skutečným problémem P-40 byl hlavně nedostatečný dolet.“

Pokusy o vylepšení

Společnost Curtiss-Wright si uvědomovala limity typu a konstruktéři se pustili do jeho radikální přestavby. K dispozici už měl výkonnější motor Allison V-1710-39. Kvůli jeho zástavbě došlo k úpravě přídě a chladiče, který se posunul dopředu až pod vrtulový kužel. Zmizela dvojice příďových kulometů a zůstaly jen čtyři v křídlech, šlo ale už o velkorážné 12,7mm typy. Celý trup dostal užší průřez a upravenou kabinu s větším prosklením v zadní části pro lepší výhled. Pod trup šla zavěsit puma či přídavná nádrž. Testy u nové verze naměřily maximální rychlost 563 km/h.

Už v září 1940 objednala Británie 560 kusů, nesoucích u RAF označení Kittyhawk Mk.I, letectvo USA je pak zařadilo jako P-40D Warhawk. Z výrobních pásů jich ale sjelo jen pár, než došlo k posílení výzbroje na šest velkorážných kulometů v křídle. Americké označení se proto změnilo na P-40E, britské zůstalo zachováno.

Koncem podzimu 1941 dorazily první kusy ke 3. australské peruti v severní Africe. Některým pilotům vadilo, že jsou ještě o něco těžší než starší tomahawky, všichni však oceňovali silnou výzbroj. Už první boje ale prokázaly, že na Bf 109F bohužel nestačí. První vítězství na kittyhawku si 31. prosince připsal četař Frank Reid. Celý leden a únor se nesl ve znamení intenzivních bojů a jednotkám s curtissy se podařilo množství sestřelů. S příchodem jara ale stále častěji napadaly pozemní cíle. 

Jack Bartle od 112. perutě to popisoval: „Museli jsme stroj převést do střemhlavého letu a zamířit na cíl. Po jeho vybrání jsme napočítali do deseti a potom teprve uvolnili bombu.“ Když ale došlo na boje s Bf 109, utrpěly curtissy většinou těžké ztráty. Němečtí stíhači těžili z převahy svých messerschmittů a často tomahawky a kittyhawky doslova masakrovali.

Sázka na britský motor

Američané své P-40E nasadili začátkem roku 1942 na Jávě a Sumatře, kde Japonci operovali na strojích A6M Zero. Ty měly sice nižší rychlost než warhawk, zato však disponovaly fantastickou obratností a císařští piloti vynikali v manévrových soubojích, kde se jim těžký P-40E nemohl rovnat. Teprve v druhé polovině toho roku začali piloti „čtyřicítek“ důsledně používat taktiku vyvinutou Létajícími tygry.

Výroba „čtyřicítek“ běžela na plné obrátky a firma je dodávala většině Spojenců. Konstruktéři Curtiss-Wright na jaře 1941 vestavěli do draku warhawku vynikající britský motor Rolls-Royce Merlin vyráběný v USA pod názvem Packard Merlin V-1650-1. Měl výkon 925 kW. Prototyp nesoucí označení XP-40F poprvé vzlétl 30. června, sériová výroba se rozjela v lednu 1942.

Letouny dosahovaly lepších výkonů ve větších výškách, ale maximální rychlost a hlavně obratnost se stoupavostí se nijak výrazně nezlepšily. Britské vzdušné síly tyto modifikace odebíraly pod označením Kittyhawk Mk.II a nasadily je opět v severní Africe. Tam od podzimu 1942 putovaly i americké P-40F, na nichž operovaly 33. a 57. stíhací skupiny.

Výrobce se pokusil zvednout výkony radikální „odtučňovací kúrou“ u verze P-40L. Tu poháněl rovněž agregát Packard Merlin. Měla však zmenšené benzinové nádrže, výzbroj redukovanou na čtyři kulomety a došlo k odstranění části pancéřování. Příliš to nepomohlo, neboť rychlost se podařilo zvednout o pouhých šest km/h. Piloti odlehčené verzi přezdívali Gypsy Rose Lee, podle tehdy slavné striptýzové tanečnice.

Americké letectvo je hojně užívalo v Africe během první poloviny roku 1943. Pokud se nemusely střetat s messerschmitty, někdy se jejich pilotům i dařilo. Například 18. dubna nachytali příslušníci 57. a 324. FG nad mořem velkou formaci transportních Junkersů Ju 52 a rozpoutali mezi nimi doslova masakr. Celkem piloti P-40 ohlásili 59 sestřelů Ju 52 a 16 doprovodných stíhaček, přičemž v moři skončilo šest warhawků.

„Ve Středomoří jsem na P-40 odlétal 94 bojových letů, ale už ho nikdy v životě nechci vidět. Snad kromě upoutaného balonu bych na něm nedokázal nic sestřelit,“ popsal Frank Everst.

S rudými hvězdami

Velkým odběratelem P-40 se stal Sovětský svaz. Jako první tam dorazily tomahawky vyrobené původně pro RAF. Do boje na nich poprvé už v polovině října 1941 zasáhl 126. pluk, operující v Moskevské oblasti. Pro piloty zvyklé na lehké a obratné polikarpovy šlo o letoun naprosto odlišné konstrukční filozofie. Hodně jich operovalo na severu východní fronty a rudé letectvo postupně přebíralo P-40 všech vyráběných verzí. Velmi se osvědčily hlavně u PVO , která je často využívala v noci.

Skvělých výsledků dosáhl například Vasilij Šapočka, který u 630. pluku při obraně vlastního letiště sestřelil 26. března 1943 bombardér He 111. Další „stojedenáctku“ poslal k zemi 16. května a do konce měsíce zlikvidoval ještě tři heinkely. Stal se tak jediným nočním stíhacím esem na P-40.

Sověti obecně stroj hodnotili pozitivně a dobový manuál uváděl: „Pokud tomahawky a kittyhawky vedou boj proti Bf 109 s převýšením třeba jen 100 m, bez problémů se jim vyrovnají. Při boji v zatáčkách se Bf 109 nemůže tomahawku ani kittyhawku dostat za ocas, pokud pilot manévruje maximální rychlostí a točí v náklonu do 85°. Za dvě až tři zatáčky se Bf 109 sám dostane pod palbu.“ 

Tyto věty dost kontrastují se zkušenostmi ze severní Afriky. Na východě se ale obecně létalo mnohem níž, tam kde P-40 dosahovaly maximálních výkonů. Podle nejnovějších zdrojů se nejlepším Sovětem na zmíněném typu stal Viktor Zotov od 159. pluku. Od února do října 1942 na něm sestřelil 11 soupeřů samostatně a dalších 11 ve skupině, a to převážně nebezpečných Bf 109.

S americkým allisonem

Souběžně s vývojovou řadou P-40 vybavenou motory Packard Merlin V-1650 běžela stále i produkce warhawků s americkými allisony. Od srpna 1942 vznikala verze P-40K, poháněná agregátem Allison V-1710-73 o výkonu 988 kW. Na pohled šel od starších P-40E rozeznat podle upraveného přechodu svislé ocasní plochy do trupu, zlepšující podélnou stabilitu. 

Bruce Holloway na něm získal v Číně 13 sestřelů a napsal: „Káčko bylo mou nejoblíbenější verzí warhawku. Přinášelo nejvyšší výkony bez zhoršení vlastností či zeslabení výzbroje a pancéřování.“ Na tuto modifikaci plynule navázala prakticky identická P-40M s jinou verzí allisonu.

Na jaře 1943 už americké letectvo v Evropě používalo výhradně mohutné a velmi rychlé P-47 Thunderbolt. V Pacifiku se velmi osvědčily dvoumotorové P-38 Lightning s mimořádně dlouhým doletem. Warhawky Američané tou dobou nasazovali hlavně v Číně. Stroj znatelně zastarával, ale továrny je chrlily v obrovských sériích, určených hlavně na export. Odebírala je Austrálie, Nový Zéland, Francie i Čína.

Další zvýšení výkonů měla poskytnout varianta P-40N. Opět ji poháněla nová verze allisonu a znovu došlo k pokusu stroj odlehčit. Částečně se to podařilo a jednalo se o nejrychlejší warhawk, neboť dosahoval rychlosti 608 km/h. Během výroby se změnil tvar prosklení zadní části kabiny, aby se zlepšil výhled, přibyly i další dva pumové závěsníky pod křídly.

Britové zařadili „enka“ pod označením Kittyhawk Mk.IV a poslali je opět do Středomoří. Tam P-40 po většinu roku 1943 napadaly pozemní cíle a podporovaly Spojence probíjející se Itálií na sever. V průběhu následujícího roku ale z výzbroje postupně mizely. Jako poslední je používala 3. peruť RAAF, koncem roku 1944 přešla na mustangy.

Poslední výstřely

Zatímco na důležitých bojištích USAAF už „čtyřicítky“ vyřadilo, na jaře 1944 stále operovaly v Číně. Používaly je jak Čankajškovy síly, tak hlavně 23. stíhací skupina, vzniklá z legendárních Létajících tygrů. Dvanáctého května 1944 poručík Steve Bonner sestřelil na warhawku japonskou stíhačku Nakadžima Ki-43. Jednalo se o jeho páté vítězství a stal se tak patrně posledním stíhacím esem na P-40. Koncem léta se i 23. skupina začala přezbrojovat na mnohem výkonnější P-51B Mustang.

Firma se ještě pokusila získat objednávku na P-40Q. Měl hranaté konce křídel, kapkovitou kabinu a vyvinul maximální rychlost 679 km/h. V době, když už byl dostatek mustangů a thunderboltů, o modifikaci Q letectvo ztratilo zájem. Poslední vyrobený stroj tak opustil brány závodu 30. listopadu 1944.

Je nutné uznat, že Curtiss P-40, ať už se jednalo o jakoukoliv vyráběnou verzi, se nikdy nestal letounem, který by si piloti zamilovali. Byl příliš těžký a neměl příjemné letové vlastnosti, zaostával za výkony nepřátelských stíhaček ve Středomoří i Pacifiku. Přesto všechno na něm mnoho letců z různých zemí vybojovalo vysoce ceněný titul stíhacího esa. Ještě větší význam ale mělo jeho nasazení jako stíhacího bombardéru. V této neokázalé roli sehrál obrovskou roli na vítězství Spojenců.