Chlor u Yper odstartoval závody ve vývoji plynových masek, které měly vojáky ochránit před jedovatými oblaky

Dne 22. dubna 1915 okolo 17. hodiny zasáhla pozice dohodových vojáků na západní frontě nedaleko Yper vlna dusivého plynu. Jen o pár chvil dřív jej Němci vypustili z tlakových láhví a tento nový útok vyvolal mezi zasaženými muži paniku. Své zákopy opustily dvě francouzské koloniální divize a vytvořily tak osmikilometrovou mezeru v linii hájící belgické město. Jednalo se o první skutečně účinné nasazení otravného plynu na západní frontě a současně debut nejnovější zbraně v arzenálu vilémovské armády – chloru.

Spásná moč

Britský důstojník popsal jeho bezprostřední účinky: „Panikařící Turci a Zuavové si s šedými tvářemi a vypoulenýma očima svírali hrdla a dusili se při běhu, mnozí z nich padali na místě a leželi na promočené zemi s křečovitě zkroucenými končetinami a rysy zkřivenými smrtí.“ 

Němci ten den vypustili zhruba 170 tun jedovaté látky z přibližně 5 700 tlakových láhví pravidelně rozmístěných na šestikilometrovém úseku fronty. Zasažené jednotky neměly na jaře 1915 žádné vybavení, které by muže před novou zbraní ochránilo, a velení na obou stranách fronty začalo horečně shánět prostředky obrany.

Žádná z mocností zapojených do konfliktu nebyla na zavedení jedovatého plynu jako zbraně připravena – ani Němci. Císařská armáda si stále plně neuvědomovala jeho účinnost a vydávala ochranné masky pouze ženistům manipulujícím s láhvemi.

Jistý kanadský lékař, který se v osudnou chvíli nacházel v zákopech, rychle identifikoval plyn jako chlor a doporučil vojákům, aby pomočili na hadřík a ten si pak drželi před ústy a nosem. Po nějaké době se v tekutině aktivoval amoniak, jenž dokázal smrtící plyn částečně neutralizovat. Na tento způsob navázaly také první oficiálně vydané primitivní ochranné prostředky – polštářek z látky, obvykle impregnovaný chemikálií, který si muži měli uvázat přes spodní část obličeje. Pro ochranu zraku se pak fasovaly brýle. S prvními útoky začal zběsilý vývoj protiplynových pomůcek a tento proces pokračoval po většinu války.

Východní způsob

Ruská armáda, přestože se jí dostalo varování od spojenců, se však na novou hrozbu vůbec nepřipravila a při prvním plynovém útoku o dva měsíce později ztratila 6 000 raněných a 2 000 mrtvých. Carské velení až po této tragické události podniklo první kroky k vybavení svých vojáků ochrannými prostředky. Kancelář nejvyššího velitele sanitární a evakuační jednotky, kterou převzal kníže Oldenburg, však nedokázala přijmout rychlá a účinná opatření, a tak prozatím doporučovala aplikovat zkušenosti z terénu – používat moč. Po celou dobu války tak mnoho oficiálních příruček šířilo legendu o jejích zázračných vlastnostech a doporučovalo ji k impregnaci mokrých masek stejně jako šátků a kabátů, které se měly obalovat kolem obličeje. 

Carští vojáci pak k boji proti jedovatému plynu rozdělávali také ohně. Velké vatry sloužily k unášení jedovatého plynu do atmosféry a pryč od zákopů. To do jisté míry fungovalo, ale mělo i stinné stránky. Plameny nejenže přitahovaly nepřátelskou dělostřeleckou palbu, ale také vysušovaly impregnaci v plynových maskách, čímž snižovaly jejich účinnost.

Klikatá cesta k záchraně

První ochranné prostředky, které carské jednotky dostaly k dispozici, neměly zpočátku žádnou standardizaci. Zpravidla je tvořilo několik vrstev gázy, která se měla v případě ohrožení namočit v roztoku hyposulfátu, jejž vojáci obvykle nosili s sebou v malé lahvičce. První exempláře začal distribuovat Červený kříž a minský výrobce jich údajně dodával 25 000 kusů denně. Mnoho jednotek, které se o plynové hrozbě dozvěděly většinou z doslechu, si pak začalo z vlastní inciativy objednávat různé masky – stejně jako příslušníci 55. střelecké divize, která se s touto zbraní střetla jako první. 

Na popud představitelů carské armády také různé ženské spolky začaly vyrábět roušky všech různých velikostí a tvarů. Záhy vypukla přímo „horečka vynálezců“, kdy organizace a úřady po celém impériu přicházely s vlastními modely masek. Z báňských institutů, měst, a dokonce i z právnické fakulty přišly dvě desítky návrhů, ale žádný z prototypů se před masovou výrobou netestoval na frontě. Pro počet vrstev gázy neexistoval žádný předpis, takže mnohé z nich byly příliš tenké na to, aby poskytovaly skutečnou ochranu. Další měly mizernou kvalitu zpracování a vojákům se rozpadaly v rukou, jiné byly příliš velké nebo malé.

Muži v uniformách záhy ztratili k maskám veškerou důvěru a teprve v červenci 1915 došlo k ustavení zkušební petrohradské komise, která z testovaných modelů uznala za nadprůměrné čtyři. Následně doporučila Moskevské vzdělávací službě hromadnou výrobu masky, která měla být továrně impregnovaná ochranným roztokem, skládat se z 20 vrstev gázy, a vojáci ji dostávali společně s ochrannými brýlemi. 

Technologický zázrak

Téměř současně s petrohradskou vznikla i zkušební komise moskevská, která hodnotila nové modely a navrhovala různá vylepšení. Doporučila například přidání gumiček k popruhům, standardizovaný výcvik vojáků a udržování masek ve vlhkém stavu. Vývoj pokračoval dál, protože se na bojištích a přelomu let 1915 a 1916 objevily nové a ještě více smrtící chemické látky.

Ruská armáda zavedla čtyři nové modely, mezi nimiž vynikal typ Zelinsky-Kummant. Tato maska obsahovala revoluční filtr navržený profesorem chemie Nikolajem Zelinským, který používal aktivní uhlí. V kombinaci s gumovou kuklou inženýra Emanda Kummanta, která se velice snadno nasazovala, představovala maska skutečně účinný ochranný prostředek. Její nositel si dokonce mohl očistit zamlžené čočky pomocí „gumového prstu“ v obličejové části.

Přijetí modelu Zelinsky-Kummant do služby a jeho rozšíření se však potýkalo s řadou obtíží – dokonce jej sabotoval kníže Oldenburg prosazující výtvor hornického institutu. Vysoký úředník zašel až tak daleko, že uhlí pro výrobu Zelinského filtrů nechal převézt do konkurenční továrny. Navzdory všem překážkám Stavka tento typ schválila v březnu 1916 a záhy převzal hromadnou výrobu Chemický výbor. Maska se na frontě začala objevovat v květnu 1916 a od roku 1917 zcela převládla. Ve výzbroji Rudé armády pak vydržela až do 20. let.

Obavy a záminky

Na druhé straně fronty panovala odlišná situace. Rakousko-uherská armáda začala vyvíjet dusivé plyny v dubnu 1912, kdy plukovník Adolf von Boog předložil přísně tajné plány náčelníkovi generálního štábu Franzi Conradovi von Hötzendorfovi. V úvodním roce války pak probíhaly první pokusy se speciálními dělostřeleckými granáty a po bitvě u Yper dostal kapitán von Ow rozkaz převzít velení 36. pluku pěchoty, který se specializoval na používání bojových plynů. Důstojník pečlivě studoval jejich účinky i německé metody nasazení a v září 1915 pak navrhl jejich implementaci také do habsburské armády. Císař František Josef vyjádřil k používání jedovaté látky rozhodný odpor, ale o dva měsíce později svůj postoj zmírnil a souhlasil s nasazením plynu za podmínky, že jej nejprve použije nepřítel. 

Když v květnu 1915 vypukla válka mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií, nejvyšší velení armády (K. u K. Armeeoberkommando) vyjádřilo obavy ohledně možného použití nové zbraně na základě zpráv, že protivníkovo dělostřelectvo disponuje granáty naplněnými bojovým plynem. Generalita proto adresovala požadavek na ministerstvo války, v němž žádala o dodávky respirátorů. Koncem jara habsburské jednotky na italském bojišti obdržely značné množství látek neutralizujících nové nebezpečí (siřičitan sodný, uhličitan sodný, ampule atropinu).

Základ prvních respirátorů stejně jako u ostatních válčících stran v prvních měsících války tvořily lékařské obvazy. Zakrývaly ústa a nos a na obličej se upevňovaly pomocí šňůrek zavázaných za krkem. Armáda si zpočátku objednala desítky tisíc kusů, ale brzy svůj požadavek zrušila – zřejmě kvůli tomu, že započala jednání s firmou Neupert z Vídně o výrobě účinnějších prostředků. Z toho důvodu tak měli císařští vojáci na frontě až do podzimu 1915 k dispozici pouze malé množství nepříliš účinných typů.

Nespolehliví pomocníci

Zakázka u firmy Neupert z 6. srpna 1915 zněla na 10 000 plynových masek a záhy následovala druhá na 12 000 kusů. Ty sestávaly z obličejového krytu z batistu (tkanina z jemné příze) sahajícího od čela po bradu, z jednoho acetátového okénka a plochého kruhového nevyjímatelného filtru. Už první použití však ukázalo vážné vady: sklíčko nebylo plynotěsné, protože se na masku našívalo, a filtr, který se často náhodně uvolňoval, účinkoval jen několik minut.

Musely proto přijít úpravy. Jednoduché okénko nahradily dvě samostatné čočky zasazené do kovových rámů, které zlepšovaly těsnění, a vyřešily se i problémy s filtrem. Kromě toho došlo v prosinci 1915 k zavedení nové verze s filtrem obsahujícím aktivní uhlí (pravděpodobně dodávané výrobcem z Ústí nad Labem). Samotná maska pak dostala impregnaci thiosíranem sodným.

Neupertovy masky však zůstaly ve výbavě jen několik měsíců. Na podzim 1915 začaly jednotky dostávat nové a mnohem pokročilejší typy s vyměnitelnými filtry účinnými proti chloru. Předpokládá se, že do léta 1916 původní ochranné prostředky z fronty zcela zmizely, protože je nahradily modely z Německa.

Pomoc od spojence

Počáteční technické nedostatky výrobků firmy Neupert vedly rakousko-uherskou armádu k žádosti o vývoj lépe fungujících typů podle nového německého modelu rámové masky. V roce pak 1916 několik domácích firem (Semperit, Neupert, Neumann & Sternfeld, Schottola a Harburg) předložilo plány na výrobu tohoto nového vzoru, která měla doplnit kusy dovážené z Německa. Spojenec dodal 200 000 masek, což monarchii poskytlo čas na zahájení vlastní výroby, než se zásoby vyčerpaly. Před prvním plynovým útokem proti italským jednotkám na hoře San Michele, k němuž došlo 29. června 1916, měli již rakousko-uherští vojáci jak Neupertovy, tak i německé rámové masky. 

Rozsáhlá produkce začala v Rakousku poté, co Berlín udělil licenci společnosti Auergesellschaft ve Vídni. Na počáteční výrobní sérii čítající 1,5 milionu masek se měla použít pogumovaná tkanina od firem Semperit, Harburg a Wimpassing. Očekávalo se, že Auergesellschaft do dubna 1917 dodá čtyři milionů kusů, avšak obtíže se získáváním surovin produkci zpomalily. Na doplnění zásob pak měli vojáci na frontě pokyn sbírat ruské masky Zelinsky-Kummant, z nichž se pryž také získávala. I přesto všechno však do srpna 1918 produkce klesla na 50 000 kusů měsíčně oproti dvojnásobné v létě 1917.

Rakousko-uherské modely se od německých rozeznávaly jen těžce. Výrobce je zpočátku dodával v různých rozměrech a na začátku roku 1918 se jednalo o čtyři velikosti, přičemž převládaly dvě střední (78 % z celkové produkce). Zajímavostí je odlišná výrobní varianta označovaná jako M17k (k – klein, malá), jež se objevila na frontě v létě 1918 v počtu asi 5 000 kusů. Velmi se podobá německé kožené plynové masce M.17, ale vyráběla se z pogumovaného textilu.

Platba ovcemi

Kožené plynové masky se v Německu zavedly především kvůli nedostatku surovin způsobenému dohodovou námořní blokádou. Kromě toho byl pogumovaný textil křehký a náchylný k praskání, čímž vystavoval vojáky riziku. Nenabízel ani prodyšnost, a tak se vnitřek zapařoval a hromadil se tam pot.

V Berlíně proto v lednu 1917 zahájili vývoj nové konstrukce a rakousko-uherské velení zadalo stejný požadavek o dva měsíce později. Brzy se však oba spojenci dohodli na tom, že Německo zajistí dodávky těchto ochranných pomůcek podunajské monarchii výměnou za přibližně tři miliony ovčích kůží. Zásoby tohoto materiálu dorazily v srpnu a k testům a schválení nové kožené masky došlo v září. V lednu 1918 pak získala oficiální název Lederschutzmaske 18.

V rámci příprav na ofenzivu u Caporetta jich c. a k. vojáci obdrželi zhruba 4 000. Další distribuce se uskutečnila koncem dubna 1918, kdy Armádní skupina Boroević na Piavě převzala dalších 1 800 kusů, ale to požadavkům vojska zdaleka nestačilo. Do výroby se proto postupně zapojovaly další firmy, například vídeňská pobočka Auergesellschaft, jež obdržela zakázku na 200 000 masek v březnu 1918, a Gas Mask Consortium ve Vídni, které vyrobilo 300 000 kusů. V červnu 1918 dodávaly obě společnosti zhruba 500 masek denně.

Kvůli tomu se významně snížil počet ovcí v monarchii, redukovala se stáda a ani dovoz 150 000 kůží z Německa nestačil potřeby pokrývat. Produkce typu M18 pak pokračovala jen do října 1918, kdy zcela skončila.