Těžký kulomet vz. 37: Opomíjená perla československého zbrojního průmyslu

Počátek dnes již legendárního těžkého kulometu vz. 37 z produkce brněnské zbrojovky se datuje zhruba do roku 1930, kdy ve spolupráci Václava Holka a Miloslava Rolčíka vznikl kulomet ZB-50. S ním se později zbrojovka neúspěšně zúčastnila soutěže v Řecku. Přesto vývoj pokračoval dál. 

Československá branná moc v roce 1932 začala poptávat nový model. Nepožadovala však novou zbraň pro pěchotu, nýbrž pro útočnou vozbu, neboť vodou chlazené typy se pro tuto roli nehodily. 

Počáteční vývoj nebyl příliš úspěšný – prototyp trpěl řadou problémů, jejichž odstranění zabralo nějaký čas. Nový typ dostal označení ZB-52, kdy po zkouškách byla komise již spokojená, ale měla mnohé výhrady. Následně zbrojovka vyrobila ještě mírně upravený model ZB-53, který prodělal rozsáhlé vojenské zkoušky, při nichž obstál. A tak armáda v březnu 1935 objednala 500 kusů a označila je jako vz. 35. Nedlouho po tom došlo ke stejně velké objednávce s tím, že se s „pětatřicítkami“ už počítalo nejen pro útočnou vozbu, ale také pro opevnění.

Skvělá variabilita

Ještě před dokončením této série vznikla vylepšená verze označená jako vz. 37, která rychle nahradila starší vz. 35. Staré kusy armáda nabídla k prodeji a zbrojovka je postupně vyvezla do Rumunska a Číny. Nový vz. 37 byl opět primárně určen pro útočnou vozbu a opevnění, ale plánovalo se i jeho zavedení do výzbroje pěchoty a dalších útvarů. To vedlo k vývoji několika modifikací. 

Pěchotní provedení mělo hlaveň zasazenou v žebrovaném chladicím plášti a opatřenou dřevěnou rukojetí pro snazší výměnu. Verze ÚV pro útočnou vozbu byla upravena pro lafetaci do obrněných vozidel a zároveň postrádala rukojeť. Varianta „O“ určená pro opevnění disponovala masivní těžkou hlavní s hladkým pláštěm.

Velkou výhodou vz. 37 se stala plná zaměnitelnost jednotlivých dílů, což u předchozích kulometů nešlo. Kadence šla také nastavit na 500 nebo 750 ran/min, přičemž vyšší hodnota se využívala proti letícím cílům.

Výzbrojní komise schválila vz. 37 dne 29. ledna 1937. Do září 1938 armáda obdržela 3 178 kusů. Pěchota se k nim však dostala až v době mobilizace, kdy se jimi vybavily například motorizované ženijní roty. Po Mnichovu se plánovalo postupné vyřazení starších typů a zavedení vz. 37 jako hlavního těžkého kulometu armády, avšak události následujících měsíců tyto plány překazily.

Neslavný start

Jedním z problémů pěchotní verze byla absence vhodného podstavce. Původně se s nasazením kulometu mimo techniku a opevnění nepočítalo, proto se podstavec řešil až dodatečně. Zavedený model vz. 37 sice nepředstavoval ideální možnost, ale umožnil použití zbraně v terénu. Vývoj pokračoval v brněnské zbrojovce a vyústil ve varianty A a B, jejichž testování se protáhlo do podzimu 1938. Po jejich sloučení vznikl podstavec vz. 37, zatímco starší model se zpětně přejmenoval jako vz. 35. Bohužel armáda nestihla nové lafety zavést, neboť 15. března 1939 došlo k okupaci Československa.

Po okupaci se „sedmatřicítka“ v počtu 4 174 kusů dostal do rukou Němců, kteří ji zařadili do výzbroje pod označením MG 37(t). Dalších 285 jich zůstalo na Slovensku. Produkce pokračovala až do konce války a zbraně využíval jak Wehrmacht, tak Waffen-SS. Československý výrobek, oblíbený pro svou spolehlivost, ale vyžadoval pečlivou údržbu. Postupně jej nahrazovaly standardní německé modely, přesto se vz. 37 používal až do konce války, zejména na Balkáně. Dodávky také proudily spojencům třetí říše včetně Slovenska, Rumunska a Španělska.

Zbrojovka se během konfliktu snažila o úpravy zbraně, například pro námořní použití či střelbu vysokou kadencí, ale žádný z těchto projektů nedospěl do sériové výroby.

Dle sovětských standardů

Po skončení druhé světové války byla výroba obnovena pro potřeby čs. armády. Od roku 1946 se řešila změna ráže na 7,62 mm Mosin, aby odpovídala nově zaváděné sovětské munici. Ukázalo se však, že přestavba je natolik komplikovaná, že by vedla k vytvoření prakticky nové zbraně, proto bylo od ní upuštěno. Přesto došlo k několika konstrukčním úpravám a produkce pokračovala až do roku 1951, kdy byla zastavena ve prospěch sovětských zbraní. Do té doby MNO obdrželo celkem 6 840 kulometů vz. 37, které následně zůstaly ve výzbroji až do 60. let, kdy se přesunuly do mobilizačních skladů. Několik desítek kusů si ponechaly pevnostní jednotky, které měly bránit reaktivované opevnění na jižní Moravě a v Petržalce. K jejich definitivnímu vyřazení došlo až v roce 1997, kdy tyto formace zanikly.

Co se týče exportu, ten pokračoval i po roce 1945. Největší dodávky, celkem 900 kusů, směřovaly do Izraele, kde pomohly odrazit útok arabských států během první arabsko-izraelské války v letech 1948–1949. Kulomety vz. 37 byly nasazeny i v Indočíně a několika afrických konfliktech. Spolu s lehkými vz. 26 se tak staly jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších čs. pěchotních zbraní první republiky.