Jak vypadalo osvobození Československa a co nám o průběhu květnových událostí v roce 1945 prozrazují nejnovější výzkumy

„Válečné utrpení působí na všechny lidi destruktivně. V každém vojenském konfliktu jde vždy o to, že oběti nevědí, proč by je a jejich rodinu měl někdo likvidovat. Jeho následky navíc trvají mnohem delší dobu, než by se mohlo zdát.“ Právě proto je podle historika Vojtěcha Kyncla, který v rozhovoru nahlíží na květen 1945 v různých kontextech, zásadní si neustále připomínat, kdo byl v dané válce obětí a kdo viníkem.

V případě bojů o československé území a jejich dozvuků bylo agresorů hned několik. Na civilním obyvatelstvu totiž páchali násilnosti jak Němci a Sověti, tak Češi a Slováci.

Přes odpor ozbrojenců

Který moment lze považovat za začátek osvobozování československého území?

Těch momentů je hned několik, záleží na tom, jestli se zaměříme na politické události, nebo samotné vojenské řešení. Politicky k našemu osamostatnění směřovalo už dění v roce 1943. Rozhodnutí mocností, ať už to byly Spojené státy, Velká Británie nebo Sovětský svaz, spělo k vývoji, že se Československo stane opět suverénním státem.

Pak nadešel rok 1944, kdy se k oblastem Slovenska přibližovala ofenziva z východu. Koncem srpna vypuklo Slovenské národní povstání a na podzim se fronta posouvala Podkarpatskou Rusí směrem na západ. Tehdy už vše jasně spělo k tomu, že Československo bude obnoveno. Jen v té době ještě nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat a kolik životů to bude stát.

Předpokládali Spojenci, že bude postup méně náročný?

Asi nepředpokládali, že obětí bude nakonec tolik. Čím více se blížila fronta k německým hranicím, tím úpornější byl zcela logicky odpor nacistických sil. Hitlerovo Německo si dokázalo až do posledních dnů udržet velmi dobrou úroveň zásobování domácího civilního obyvatelstva i vojáků, takže nedošlo k tomu, co se stalo za první světové války, že by zázemí bylo vyčerpané.

Nacistický stát totiž ve svůj prospěch neustále vykořisťoval okupované země, proto do poslední chvíle nestrádal. Obrana stála na ideologickém přesvědčení, že Německo musí žít, a na očekávání, že bude ohroženo jak krutým bolševismem z východu, tak nepřáteli ze západu. Lid nezlomilo ani bombardování, a už vůbec ne hlad.

Kolik obětí si boj o československé území vyžádal?

Jednalo se asi o 550 tisíc mrtvých nebo vážně raněných sovětských vojáků, z nichž určitě 140 tisíc zemřelo. Dále padlo přes 30 tisíc Rumunů, více než sto Američanů, desítky Poláků a 3 500 příslušníků 1. československého armádního sboru. Českých civilistů zahynulo 8–10 tisíc. Obrovská masa lidí tak přišla o život v posledních dnech války, protože porazit Němce na moravském a českém území fakticky trvalo pouze jeden měsíc.

Jaké národy se na osvobozování podílely?

Jednu velkou skupinu vojáků tvořili Češi a Slováci. Těch bylo v armádách asi 20 tisíc, ale na naše území se dostávali postupně. Přicházeli jak z východu, tak ze západu. Když bychom jejich zastoupení srovnali s nasazenými prostředky Spojenců, tak je to kapka v moři. Přesto na ně vzpomínáme jako na velmi důležitou složku národního sebevědomí. 

Z východu přicházela hlavně Rudá armáda, na ni se nabalovaly polské a rumunské jednotky s největším zastoupením. Ze západu dorazili Američané, ale také třeba Belgičané, kteří společně s Američany osvobodili Plzeň. Těmito národy byla německá armáda tlačena do malého „českého kotle“.

A jaké zastoupení tu měly německé jednotky?

Například mezi Hradcem Králové, Mladou Boleslaví a Prahou se na počátku května 1945 nacházel téměř jeden milion po zuby ozbrojených vojáků Wehrmachtu a SS. Byla to obrovská vojenská síla akumulovaná na jednom místě, kterou by bylo naprosto nereálné porazit vlastními silami.

Takže povstalci, kteří se proti okupantům v posledních dnech protektorátu postavili, by bez armádních sil neměli žádnou šanci?

Přesně tak. Když si představíme Pražské povstání, tam se chopilo zbraní asi 28 tisíc nevycvičených civilistů a postavilo se německé armádě, která čítala přes 30 tisíc velmi dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků. Bez pomoci z vnějšku by povstání zcela jistě dopadlo obrovským krveprolitím. Okupační jednotky by ho zvládly vojensky rychle rozprášit.

Tvrdé porážce dokázala zabránit armáda takzvaných vlasovců, která bojovala proti Sovětům na straně Německa a ze 6. na 7. května se přidala k pražským povstalcům.

Lidé v sevření armád

Měli civilisté možnost dozvědět se o příchodu vojsk?

V Českém rozhlasu zůstaly zachovány unikátní záznamy. Například při osvobozování Plzně, kam dorazili Američané už 6. května ráno, začal plzeňský rozhlas okamžitě vysílat pražskému rozhlasu informace, jak to vypadá na západě Čech. Tím se v oblasti mezi Plzní a Prahou dozvídalo civilní obyvatelstvo o situaci v jednotlivých částech republiky.

Stejně tak do Prahy vysílalo osvobozené Brno, že už dorazili Sověti. Němci se do poslední chvíle snažili komunikaci brzdit a rušit, ale rychlý proces nešlo zastavit. Tato možnost poslechu aktuálního dění představovala první online masově vysílaný tok informací na našem území (za první světové války ještě rozhlas nebyl tak rozšířený).

Jak s příchozími armádami komunikovali povstalci či partyzáni? Mohli se domlouvat na společném postupu, nebo vše probíhalo živelně?

Jednotky spolu komunikovaly právě přes vnitřní rádiové vysílání. Třeba vysílací stanice odbojového orgánu České národní rady uprostřed Prahy dostávala informace z dalších měst a dokázala zpravovat o tom, jak probíhají těžké boje a odkud je potřeba pomáhat. Proto také v Praze Němci bombardovali budovu rozhlasu, a dokonce tam nasadili úplně nové proudové stíhací letouny messerschmitty, které hodily 6. května na Český rozhlas pumu, čímž ho zlikvidovali a vysílání se muselo přesunout jinam.

Jaká v posledních dnech bojů panovala atmosféra mezi lidmi? Zažívali kromě nadšení i obavy?

Když 1. května oficiálně oznámily noviny a rozhlas, že Adolf Hitler předešlý den padl, v řadě měst postupně propukala povstání. Například v Nymburce začalo 2. května a vyvolalo nadšení, ale protože v té době ještě Německo nekapitulovalo, hrozilo jeho brutální potlačení. V mnohých městech se lidé z povstání radovali příliš brzy, protože se osvobozenecké jednotky nacházely ještě daleko a Němci si zatím nechtěli přiznat porážku. Třeba v Lazcích u Olomouce gestapo popravilo kolem 30 zajatců z Přerova. A takových případů existovala celá řada.

Situace v západních Čechách byla diametrálně odlišná. Když kolem 1. května překračovaly jednotky Američanů a Belgičanů hranice, našly úplně vylidněná města, kde visely bílé prapory. Drtivou většinu zde totiž tvořilo německé obyvatelstvo, které se bálo, jaké následky pro ně bude mít příchod spojeneckých armád. Zde tedy jásající davy nestály, ale v momentě, kdy vojáci přijeli do centra Plzně, obklopily je kolony lidí i vozidel, kteří je oslavovali. Po dlouhých sedmi měsících od vstupu na německé území byli Američané vítáni jako osvoboditelé. Rozdílnost mezi českým a německým prostředím byla ohromná.

Lišil se také přístup osvobozeneckých vojsk k místnímu obyvatelstvu?

Samozřejmě. Na východě si Rudá armáda počínala jako na dobytém území. Na jedné straně osvobozovala, ale na druhé straně znásilňovala, rabovala, okrádala lidi. To bylo u ní na denním pořádku, byť pramenů k těmto skutečnostem nemáme tolik, nacházejí se většinou v různých městských kronikách nebo okrajových záznamech. Vojáci z východu ani nerozlišovali, jestli se jedná o Němce nebo Čechy, bylo jim to jedno.

V tomto ohledu se americká armáda chovala mnohem kultivovaněji. Když přicházela, oblasti se staly bezpečnými nejenom pro Čechy, ale také pro sudetské Němce, zvláště pro ženy. Případy nátlaku, znásilnění či vražd se v západních Čechách neděly.

Křivdou k brutalitě

Vyvolal konec nacistické okupace bezprostřední nevraživost mezi českým a německým civilním obyvatelstvem?

Poté, co přišla první vlna armádních jednotek, nastal prostor jakéhosi klidu, kdy obce nebyly nikým hlídány. Do něho začaly nastupovat naše revoluční gardy. Mezi 8. květnem a půlkou června probíhala v každé větší vesnici i městě hromadná střílení německých zajatců nebo civilistů. Jmenovitě měly gardy na svědomí například oběti v oblasti Kadaně či Domažlicka. Také v Postoloprtech bylo zlynčováno a brutálně zavražděno na 700 lidí.

Nebavíme se tedy o jednotlivcích, ale o desítkách až stovkách zabitých lidí v jednotlivých obcích, přičemž spousta z nich zemřela úplně zbytečně – ve vesnici se například vědělo, že mají značné finanční obnosy, a tak se je gardisté rozhodli o bohatství okrást.

Můžeme se u těchto hrůzných činů bavit o jistém kompenzování frustrace, která vznikla v době okupace?

Ano, násilí organizovaného brutálního postupu gestapa i jednotek SS na začátku května se najednou otočilo. Záměrem vražd po osvobození ČSR, kdy lidé začali vybíjet vlastní území, nebylo čistě odstranění nepřítele. Smrt byla velmi často útrpná, trvala hodně dlouho a gardisté i davy civilního obyvatelstva se na ni chodili dívat jako na podívanou, která měla vypustit a odvrátit jejich frustraci. O tom jsme pak ve společnosti dlouho nemluvili.

Jak se k těmto činům staví česká společnost v současnosti?

V posledních deseti až patnácti letech se tato problematika řeší intenzivněji a mám pocit, že od začátku války na Ukrajině se výrazně změnil i náš pohled na příchod Rudé armády. O skrytých informacích jsme schopni hovořit daleko otevřeněji. Tomu přispěla také větší přístupnost archivů badatelům.

Zároveň ale historiků, kteří by se tématem brutality v květnu a červnu 1945 zabývali, není v republice mnoho. V malém počtu není možné projít obrovské množství záznamů z daného období, takže se téma podrobněji rozkrývá zejména až v posledních letech.

Kde se například ukrývají tyto dlouho skryté tragické příběhy z konce druhé světové války?

Třeba německý Lastenausgleichsarchiv v Bayreuthu, do kterého je stále složité se dostat, obsahuje výpovědi desítek tisíc sudetoněmeckých uprchlíků, kteří byli odsunuti a mohli žádat finanční kompenzaci majetku zabraného Československem v rámci reparací, jelikož Spolková republika Německo se coby nástupnický stát Třetí říše zavázala lidem tyto ztráty uhradit. V majetkovém vyrovnání uváděli právě i příběhy, které je vedly k opuštění republiky, a lze z nich vyčíst brutální postupy. Ty jsme schopni potvrdit i na české straně, protože o nich vznikaly například úřední záznamy.

Politika útlaku i zisku

Jaký postoj zaujala k osvobozování československého území politická reprezentace státu?

Československá exilová vláda odjela do Košic, kde v dubnu 1945 vznikl takzvaný Košický vládní program. Tím došlo k odklonu od západního pojetí rozdělení světa a příklonu k sovětské bezpečnostní politice, čímž byly v Československu zničeny naděje na ustavení demokratického režimu. Tehdy byly zakázány pravicové i středopravicové strany a vzniklo sdružení politických stran Národní fronty, v jehož rámci byly k dispozici jenom čtyři strany, ze kterých si Češi mohli volit. Na Slovensku byly jenom dvě – komunisté a demokratická strana.

Prostřednictvím tohoto zúžení se republika nechala sevřít do jednotnosti, kterou měla vést KSČ, a politická reprezentace sama zničila možnost rozvoje demokracie v Československu.

Jak se na konci války vyvíjel vztah Československa k Sovětskému svazu?

Najednou se zapomnělo, že Hitler se Stalinem byli do léta 1941 spojenci a spousta Čechů a Slováků, ať už to byli komunisté, nebo demokraté, byla mezi lety 1939–1941 zavírána do koncentračních táborů, s jejichž provozem Sovětský svaz jako hlavní spojenec nacistického Německa souhlasil.

Domácí komunistická reprezentace byla v tomto krátkém období dezorientovaná a nevěděla, co má dělat. Pak najednou nastal boom, kdy se nekritický obdiv k Sovětskému svazu a Stalinovi stal hlavní linií československé zahraniční politiky. Nejhorší to bylo pro oběti nacistického režimu, které se vzápětí staly i oběťmi režimu komunistického.

Koho se například tyto dvojí represe týkaly?

Z koncentračních táborů se vraceli nejenom Češi a Slováci, ale i němečtí antifašisté, jež místní gardisté následně zlynčovali jenom proto, že mluví německy, a po únoru 1948 byli zcela vyhnáni, nebo jako kulaci či živnostníci likvidováni, vlastně už potřetí za velmi krátký čas. Tyto politické zvraty působily strašlivě a mohou nám přinést ponaučení, že nemáme propadat naivitě. Když se něco stane jednou, může se to velmi rychle opakovat.

Komu nové poměry nastolené po osvobození Československa naopak mohly vyhovovat?

Tuto záležitost lze demonstrovat na reakcích na kontroverzní dekrety Edvarda Beneše. Ty na jedné straně zapříčinily perzekuci a odsun určité skupiny obyvatel, především sudetských Němců, kteří mohli být členy NSDAP, ale stejně tak mohli s Hitlerem nesouhlasit či mu přímo vzdorovat. 

Na druhé straně Benešovy dekrety uspokojovaly část obyvatelstva, která za protektorátu pracovala zejména ve zbrojním průmyslu. Tito dělníci nemuseli přímo podporovat Hitlera, ale za války si mohli přilepšit, protože pro ně fungovala určitá forma sociálního státu

Malý český člověk žil v hrozných podmínkách, ale pokud pracoval, tak na něj nebyl dopad válečného utrpení tak drastický, jako na pravého odbojáře. Po skončení druhé světové války těmto lidem mohlo pomoct znárodňování velkých podniků i majetku menších živnostníků. Přerozdělování obrovského vlastnictví na základě Benešových dekretů najednou způsobilo, že každý, i ten nejchudší a nejméně schopný člověk, se měl možnost v opuštěném pohraničí dostat k nemovitosti, polnosti, nebo dokonce rozjeté živnosti.

Vyplatila se Čechům tato strategie přesunu do bývalých Sudet?

Velmi často zjistili, že se o danou usedlost neumějí postarat, takže tam nevydrželi a vraceli se zpátky do vnitrozemí. Proto se taky říkalo, že chodili pohraničí vykrádat. Každopádně pro mnohé lidi byl konec války, nástup „demokratického“ Československa a příchod Benešových dekretů velmi pozitivní záležitostí, protože na úkor někoho jiného dostávali zvýhodnění, na které by v demokratických podmínkách dost možná nedosáhli.

Vícegenerační problém

Jaká traumata se s koncem druhé světové války pojila?

Tady je důležité si uvědomit, že válka zdaleka neskončila 8. ani 9. května 1945. Měla pro lidi strašně dlouhé důsledky. V letech 1959–1964 vznikl v Československu, podobně jako v dalších státech, velký lékařský výzkum, který zkoumal dopady druhého světového konfliktu na lidské zdraví. Uskutečnil ho profesor František Bláha, jenž byl sám vězněn v koncentračním táboře Dachau, a když se vrátil, chtěl zjistit, jak může válečné utrpení člověka ovlivnit. Dospěl k celé řadě v té době ještě neprozkoumaných psychických dopadů.

Teprve další lékař Leo Eitinger v Norsku diagnostikoval takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu u přeživších Osvětimi. Oběti koncentračních táborů trpěly také nespavostí a měly hladovou nemoc, kdy se jim dostatečně nevyvinula svalová hmota. Dále se muži vraceli domů s erektilní dysfunkcí, ženy bez menstruace. Nežádoucí následky zažívaly často desítky let po návratu, někdy u nich naplno propukly klidně až v novém tisíciletí.

Takže negativní důsledky pociťují přeživší druhé světové války dodnes.

Ano, i 80 let po osvobození Československa máme ve společnosti lidi, kteří si v sobě nesou psychickou újmu a tělesné komplikace. Je důležité si uvědomit, že dopady jakékoliv války se přenášejí přes tři až čtyři generace. Takže když se v roce 2026 bavíme o válce na Ukrajině, ještě v roce 2100 budou pravděpodobně žít lidé, kteří na ni budou vzpomínat.

Také z trestně-právního hlediska je nutné myslet na závazek, který Československo po druhé světové válce slíbilo dodržovat, že válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebudou nikdy promlčeny. Je nutné přeživším i po 80 letech připomínat, že naprosto respektujeme jejich utrpení a odsuzujeme jeho pachatele.

V poslední době spatřuji problém právě v relativizaci válečných zločinů páchaných Rusy na Ukrajině. Společností se šíří názor, že Ukrajinci jsou pravými viníky ruské agrese a že se měli lépe snažit vyhnout válce. Těmito tvrzeními ve vinících akorát podpoříme pocit, že neudělali nic špatně, a že je tím pádem není proč stíhat.