Od Vietnamu po Ukrajinu: Americké střely TOW už přes půl století decimují tanky i obrněná vozidla

Rozvoj obrněné techniky po druhé světové válce provázela adekvátní opatření ve vývoji protitankových zbraní. Jedním z nejefektivnějších prostředků ochrany pěchoty se staly řízené střely. Američanům se ve vývoji těchto zbraňových systémů zpočátku příliš nedařilo a jejich ozbrojené síly byly závislé na francouzských modelech SS.11 a ENTAC. I přes slabý start ale USA v 60. letech vyvinuly systém, který představoval absolutní špičku.

Nová protitanková raketa BGM-71A TOW (Tube Launched, Optically Tracked, Wire Guided Missille – doslova střela vypouštěná z tubusu, opticky zaměřovaná a naváděná po drátě) vzešla ze soutěže vyhlášené počátkem 60. let. Po vývoji následovalo v roce 1968 zadání do výroby a v srpnu 1969 americká armáda obdržela první kusy.

Systém mohl být lafetován na terénní vozidla M151 (lafeta M233), obrněné transportéry M113 či jej mohla čtyřčlenná obsluha přenášet na omezenou vzdálenost vlastními silami. Výrobu rakety zajišťovala firma Hughes Aircraft (od 1997 firma Raytheon – dnes RTX) a odpalovací zařízení dodávala společnost Emerson Electric Co. Od konce roku 1970 střela TOW spolu s přenosným odpalovacím zařízením M151 či ve vozidlové verzi s lafetami M232 a 233 začala ve výzbroji US Army nahrazovat bezzákluzové kanony M40 ráže 106 mm a PTŘS 1. generace MGM-32 ENTAC. 

Anatomie TOW

Raketa, uložená v plastovém přepravním obalu, se skládala z dvojstupňového (startovacího a letového) motoru na tuhé pohonné hmoty, čtyř ovládacích kormidel, infračerveného zařízení, dvou cívek s vodiči, čtyř stabilizátorů, palubního řídicího systému se zdrojem a kumulativní bojové hlavice se zapalovačem. Odpalovací zařízení tvoří šest hlavních částí – trojnožka, lafeta, hlaveň, optický zaměřovač, řídicí souprava a zdroje (NiCd akumulátory 2 × 50 V, 1 × 24 V – plně nabitá baterie stačila na odpálení 50 raket). 

Systém se vyznačoval jednoduchou obsluhou – střelec zachytí cíl v zaměřovači, sleduje ho a stiskne spoušť. Poté se aktivují palubní zdroje rakety, roztočí se gyroskop a za 1,5 sekundy se zažehne startovací motor. Po opuštění hlavně se rozevřou křídla a kormidla a rozsvítí se infračervený zdroj. Ve vzdálenosti 12 m se zažehne letový motor a po 60 m se aktivuje zapalovač. Současně střelec udržuje cíl v záměrném kříži naváděcí optiky, přičemž infragoniometr zjišťuje odchylku střely od záměrné a v počítači řídicího systému se vytvářejí řídicí signály, které odvinující se vodiče přenášejí na ovládací systém střely až do zasažení cíle. Testy prokázaly 92 až 95% pravděpodobnost zásahu. 

Senzační premiéra

Kvality zbraně se poprvé prokázaly ve vietnamské válce. Na jaře 1972, kdy USA předaly zodpovědnost jihovietnamské armádě a stáhly většinu svých pozemních sil, zahájila Vietnamská lidová armáda (VLA) pozemní ofenzivu, při níž nasadila značné množství obrněné techniky. Jedním z krizových opatření se stalo urychlené vyslání dvou bitevních vrtulníků UH-1B vybavených odpalovacími zařízeními XM26 pro raketu TOW, které původně sloužily jako demonstrační exempláře pro předvádění zahraničním zákazníkům.

K prvnímu nasazení došlo 2. května, když praporčík Carroll Lain zničil čtyři tanky, jedno dělo a nákladní auto. Dne 19. května se podařil zásah na 2 800 m a 26. května zničily rakety 10 z 12 tanků útočících na město Kontum. Během bojových letů v oblasti Centrální vrchoviny v květnu a červnu 1972 američtí piloti vypálili 94 raket TOW, přičemž zničili 81 cílů, z nichž bylo 24 tanků. 

K potlačení obrněné hrozby VLA byla vedle dvou vytížených vrtulníků připravena i pozemní odpalovací zařízení. Počátkem května do Vietnamu dorazila jednotka z 82. výsadkové divize vyzbrojená 24 systémy na džípech M151. U 1. jízdní divize pak začala s výcvikem nových obsluh. Současně probíhala příprava Jihovietnamců a koncem měsíce došlo k jejich k nasazení.

Dne 22. května obsluha pod velením amerického instruktora ubránila postavení jihovietnamské námořní pěchoty, přičemž zničila devět tanků, o čtyři dny později si u Pleiku první zničený tank připsala i jednotka z 82. výsadkové divize. Další nasazené obsluhy do konce června zničily 12 tanků. 

Podle statistik selhalo ze 162 v boji vypálených raket pouze 11 a ze zbylých zasáhlo cíl plných 124, což znamená 82% úspěšnost. Rakety TOW zničily 27 tanků, 21 nákladních aut, pět obrněných transportérů, pět polních dělostřeleckých systémů, tři protiletadlová děla, osm bunkrů, sedm skladišť, dva mosty a 122mm raketomet. Naopak obsluhy neutrpěly žádné ztráty.

Hradba proti obrněné lavině

V 70. letech PTŘS TOW umožnily zvrátit nevýhodný poměr obrněné techniky mezi NATO a Varšavskou smlouvou (7 000 : 14 000). Každý mechanizovaný prapor US Army v západním Německu disponoval 22 systémy lafetovanými na transportérech M113. Obdobně pak 12–18 kusy byly vybaveny prapory pěší, výsadkové či aeromobilní, kde jako nosič sloužila vesměs lehká vozidla M151. V roce 1976 se ve výzbroji US Army nacházelo víc než 1 800 odpalovacích zařízení a téměř 83 000 raket.

Dle protitankové doktríny měly obsluhy PTŘS volit postavení podél osy postupu protivníka a vést boční palby proti méně pancéřovaným bokům a zádím obrněnců, zatímco vlastní tanky by napadaly cíle čelně. Útočník tak musel rozdělit svou pozornost na dva až tři směry a obsluhy měly větší šanci, že na ně nezahájí odvetnou palbu či bude méně intenzivní a přesná. 

Ústupový boj

Obsluhy vybíraly palebná postavení předem, přičemž zohledňovaly krycí a maskovací vlastnosti terénu a kryté trasy pro ústup do záložního postavení, do nějž se PTŘS přesunula v případě silné odvetné palby či zakrytí výhledu dýmem. Palebné sektory jednotlivých odpalovacích zařízení se měly překrývat, čímž se obsluhy mohly vzájemně krýt. Podle doktríny měly systémy TOW zahajovat palbu na hranici maximálního dostřelu, přičemž studie a zkoušky dávaly více než 75% šanci zasažení cíle a v případě zásahu i stejně velkou šanci jeho zničení.

Odpalovací zařízení mechanizované pěchoty se pak teoreticky mohla přesouvat od jednoho postavení k druhému a v rámci aktivní obrany zpomalovat postup nepřítele a oslabovat jeho síly až do jeho vyčerpání. Základní palebný průměr pro každý ze 760 systémů dislokovaných v polovině 70. let u jednotek US Army v západním Německu činil 20 raket, což poskytovalo pro první fázi případné války značnou protitankovou kapacitu. 

Vrtulníková brigáda

V roce 1976 začala výroba vylepšené verze s dostřelem 3 750 m, již dokázali ocenit obzvlášť piloti bitevních vrtulníků AH-1 Cobra ve verzi Q a S. Pro masové nasazení PTŘS dokonce vznikla vrtulníková „hasičská“ brigáda určená k posílení evropského bojiště, jejíchž 81 helikoptér teoreticky disponovalo kapacitou zničit během dvou hodin až 1 700 obrněných cílů. V praxi se počítalo s permanentním nasazením třetiny stavu a například jedna rota vrtulníkového praporu mohla při hromadné palbě vypálit až 168 střel na úseku o šířce 10–30 km. V nouzovém případě mohlo dojít k použití až 63 strojů, které tak při plném palebném průměru (8 PTŘS na helikoptéru) nesly dohromady 504 raket TOW.

Na základě propočtů a zkoušek bylo stanoveno, že jeden vrtulník může zničit až 12 obrněnců. Teoreticky tak koncem 70. let mohlo 242 AH-1 verzí Q a S dislokovaných v Evropě vyřadit až 2 900 tanků. 

Dalším kvalitativním skokem se na konci 70. let stalo zavedení termovizního zaměřovače AN/TAS-4, který zobrazoval cíle nejen v noci, ale i za mlhy či v kouři, pod krytem vegetace a maskování. V té době existovalo již více než 200 000 raket, 14 000 pozemních a téměř 8 000 leteckých odpalovačů, dodávaných do desítek zemí – vedle států NATO se jednalo například o Izrael či Írán. Během bojů v Libanonu v roce 1982 izraelské TOW zničily minimálně devět syrských tanků T-72. Za války s Irákem v 80. letech Írán používal odpalovací zařízení jak v pozemní variantě, tak i na bitevnících AH-1F, které raketami TOW dokonce sestřelily několik vrtulníků Mi-24. 

Příliš tvrdý krunýř?

Protitanková řízená střela TOW prošla v 80. letech modernizací v podobě vylepšení bojové hlavice a zvýšení její průbojnosti. Varianta TOW-2 pak dokázala probít až 900 mm pancíře, ale ani to nestačilo, protože zbrojním specialistům NATO dělalo velké starosti masové zavádění reaktivního pancéřování u prvosledových jednotek Sovětské armády ve východním Německu.

Tento ochranný prvek v podobě přídavných schránek s výbušninou totiž snižoval účinek existujících PTŘS, a to tím způsobem, že předčasně aktivoval kumulativní hlavici, která již neměla sílu k probití hlavního pancíře tanku. V případě TOW vyřešil problém vývoj nové varianty značené jako TOW-2A, jež používala tandemovovou hlavici. První nálož eliminovala reaktivní pancíř a druhá se aktivovala až při styku s pancéřovou ochranou vozidla. 

Úvodní várky TOW-2A pak k americkým jednotkám v Evropě dorazily na podzim 1987. V 90. letech došlo k vyvinutí varianty TOW-2B určené pro napadení obrněného cíle seshora přes slabý stropní pancíř věže (obdobně jako přenosná PTŘS FGM-148 Javelin zaváděná koncem dekády). Mezi zlepšení nové verze patřilo prodloužení doletu na 4 500 m. 

Zvyšování výkonu i možností

Z hlediska mechanizované války hrála zásadní roli varianta lafetovaná na obrněném transportéru M113. V původní verzi z počátku 70. let ale musela obsluha operovat mimo vozidlo. Po několika experimentech s přidáváním nástaveb nakonec na bázi M113A2 vznikl raketový stíhač tanků M901 ITV. 

Firma Emerson Electric Company vyvinula hydraulickou otočnou a teleskopickou věž se dvěma odpalovacími zařízeními a optickými senzory, dálkově ovládanou zevnitř vozidla. Teleskopická věž také umožnila, aby transportér zůstal během palby ukrytý v okopu či za terénní nerovností. Palebný průměr vozidla, které tvořilo výzbroj protitankové roty (po 12 ks) každého amerického praporu mechanizované pěchoty, činil 12 raket. 

Vrcholem kapacit systému TOW se ovšem stala integrace do bojového vozidla pěchoty M2, které US Army zaváděla od roku 1983. Každé vozidlo tak vedle 25mm kanonu a spřaženého kulometu ráže 7,62 mm neslo odpalovací zařízení pro dvě střely TOW (každé BVP vezlo do boje 7 raket). Po přezbrojení tak mechanizovaný prapor disponoval 72 vozidly vyzbrojenými raketami TOW (54 M2, šesti v průzkumné variantě M3 a tuctem M901). 

Efektivitu modelu M2/M3 ukázala operace Pouštní bouře a například 26. února 1991 se rota z průzkumného praporu 3. obrněné divize vyzbrojená BVP M3 dostala za nízké viditelnosti do kontaktu s početnější iráckou jednotkou. Nejprve jedna z čet narazila na postavení pěchoty, zaujala linii a zahájila palbu, zatímco se na její úroveň přesunula další četa. Následně byly ve vzdálenosti 200 až 600 m rozpoznány tanky T-72 a jedno z amerických vozidel zasáhla tanková střela, přičemž došlo ke zranění osádky. 

Během její evakuace a krytí ústupu se do iráckých obrněnců pustili kavaleristé raketami TOW a ihned jeden zničili. V hodinu a čtvrt trvajícím boji Američané vyřadili šest T-72 a 18 BVP, zatímco sami ztratili tři zničená a čtyři poškozená BVP. Celá 3. obrněná divize spotřebovala během ofenzivy v Zálivu 101 raket TOW (oproti 774 tankových granátů a 10 214 střel pro 25mm kanony), které se podílely na zničení 374 iráckých tanků a 404 obrněných transportérů. 

Služba nekončí

Poslední modernizace M41 ITAS  s vylepšeným naváděním a zvýšenou ochranou proti rušení byla sice určena pro lafety na vozidlech HMMWV, ale TOW se v 21. století dostal i do výzbroje bojových vozidel Stryker – a to protitankové varianty M1134. Aby systém dokázal držet krok s komplety fungujícími v módu „vystřel a zapomeň“, pracovalo se také na samonaváděcí variantě, vývoj však byl v roce 2002 zastaven. Přesto systém zůstal dalších více než 20 let ve výzbroji, prošel nasazením v Afghánistánu, Iráku či v Sýrii, kde povstalci využívali rakety TOW nejen proti obrněncům, ale i proti budovám či pěchotě. 

Půlstoletí starý systém se dočkal nejintenzivnějšího nasazení po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. V rámci vojenské pomoci byly první PTŘS TOW dodány napadené zemi na podzim prvního válečného roku a jednalo se o 1 500 raket, patrně spíše starších verzí. Původně byly lafetovány na terénní vozidla HMMWV, kterých ukrajinská armáda provozuje v současnosti kolem 5 000.

Zásadní zefektivnění jejich nasazení přineslo dodání modernizovaných BVP M2A2, jichž Kyjev získal od roku 2023 kolem 300. Vojáci si systém pochvalují jako účinný a zároveň nenáročný na obsluhu, a tím pádem i výcvik. Protitanková řízená střela TOW je stále schopná likvidovat většinu obrněnců sovětské a ruské konstrukční školy. Oproti PTŘS Javelin vyjde zásah střelou TOW dokonce asi čtyřikrát levněji. A tak i po více než 50 letech služby se díky nadčasovému designu, modernizacím a jednoduché obsluze jedná o zbraň, která má na moderním bojišti uplatnění, o čemž svědčí i 60 uživatelů z řad armád po celém světě, pro něž bylo vyrobeno kolem 650 000 raket tohoto modelu.