Jak se zrodila obrněná královna pouště? Vývoj a verze britského pěchotního tanku Matilda

V meziválečném období rozvíjela britská konstrukční škola zkušenosti z Velké války, a proto počítala s tím, že obrněnce budou nadále především podporovat pěchotu. Na to nepotřebovaly vysokou rychlost, jelikož s nimi koneckonců museli držet krok infanteristé. Generálové si však uvědomili též potřebu rychlejších tanků, které by zajistily průzkum a útočné akce nezávisle na pomalé pěchotě. Tato idea částečně připomínala kavalerii, popřípadě činnost křižníků na hladině, a tudíž se tento druh vozidel začal označovat jako jezdecké či křižníkové tanky. V těchto dvou liniích tedy vznikaly typy, které kladly důraz na úplně odlišné vlastnosti, což nutně vedlo k zásadním.

Nepovedená jednička

Koncepce britských pěchotních a křižníkových vozidel se začala rodit na přelomu 20. a 30. let a konkrétní specifikace tanku první jmenované kategorie byly vytvořeny v roce 1935. Generál Percy Hobart, inspektor tankových vojsk, tehdy navrhl dvě možnosti. První představovala malý a levný design, který by nesl jen kulomet, zatímco druhá znamenala těžší konstrukci s kanonem.

Generál Hugh Elles, jenž odpovídal za vyzbrojování armády, dal přednost první možnosti a nechal sestavit konkrétní specifikace pod označením A11. Budoucí vozidlo pak dostalo bojové jméno Matilda, jež vymyslel konstruktér John Carden z firmy Vickers-Armstrong. Ta zahájila stavbu prototypu, jehož testy začaly v září 1936. 

Šlo o kompaktní 11tunový obrněnec s dvoučlennou osádkou. V korbě seděl řidič, zatímco velitel/střelec měl hlavu a ramena natěsnána ve věži, která nesla kulomet Vickers. Standardně se jednalo o zbraň ráže .303 British (7,7×56 mm), část sériových strojů však dostala verzi kalibru .50 British (12,7×81 mm). O pohon se staral benzinový osmiválec Ford, jenž zajišťoval rychlost 13 km/h, což se pro podporu pěchoty pokládalo za dostatečné. 

Hlavní výhodu vozidla, přijatého do armády v roce 1937 pod názvem Tank, Infantry, Mark I, tvořil pancíř o tloušťce až 60 mm. Vzhledem k malým rozměrům a nízké rychlosti šlo spíše o jakési pohyblivé kulometné hnízdo, jež mělo podporovat vojáky útočící na statické obranné linie protivníka.

V generálním štábu ale sílily pochybnosti o smyslu takové koncepce, takže následovala redukce původních plánů sériové výroby a vzniklo tak jen 140 kusů. Už v září 1936 začaly práce na zcela odlišném designu pěchotního tanku, který odpovídal druhé možnosti generála Hobarta a měl nést kanon. Větším rozměrům odpovídalo též navržené jméno: A12 Matilda Senior. 

Obrněnec se dvěma motory

Základní úkol chystaného obrněnce měla představovat ochrana pěšáků před nepřátelskými tanky. Tentokrát se počítalo s hmotností 27 tun a čtyř
člennou osádkou, protože stroj měl obdržet trojmístnou věž se 40mm kanonem (ve své době patřil k nejlepším protitankovým zbraním na světě) a kulometem Vickers. Vážný nedostatek, který se měl později neblaze projevit, ale znamenal fakt, že se pro kanon dodávaly jen protipancéřové průbojné střely, kdežto trhavé či tříštivé granáty nikoli. (A i kdyby existovaly, vzhledem k malé ráži by nejspíš stejně měly nedostatečné účinky.)

Ve věži vlevo od kanonu seděl střelec a za ním velitel, na pravé straně měl místo nabíječ a řidič seděl v čele korby. Tu chránilo pancéřování z válcované a lité oceli o max. tloušťce 78 mm, díky čemuž šlo o jeden z nejodolnějších tanků na světě, ale to se zákonitě projevilo v hmotnosti. Vyvstal problém pohonu, jelikož Britové tehdy neměli adekvátně výkonný motor. 

Zvolili proto podobné řešení jako u tanku Whippet z první světové války, který poháněly dva motory. Do zádi nového pěchotního obrněnce tedy zastavěli dva šestiválcové diesely od firmy AEC. Šlo o motory téhož typu, který se uplatňoval i ve slavných londýnských dvoupatrových autobusech. Dva agregáty zákonitě znamenaly vyšší složitost údržby a riziko poruchy, byť malou výhodu představoval fakt, že se tank mohl pohybovat i pouze s jedním. 

Každopádně opět šlo o relativně pomalý obrněnec, což dokázaly zkoušky prototypu Matilda Senior, jež začaly v dubnu 1938. V červnu téhož roku se dostavila první zakázka na sériovou produkci pro firmu Vulcan Foundry a následovaly další, které dostávalo také pět jiných podniků. Celkem vzniklo 2 987 exemplářů, z nichž první armáda získala na jaře 1939 pod názvem Tank, Infantry, Mark II. Běžně se mu říkalo i Matilda II a po ukončení provozu předchozího typu zkrátka jen Matilda.

Verze s kulometem z Brna

Zde je třeba zdůraznit zřejmě trochu matoucí fakt, že Matilda II představovala druhý typ pěchotního tanku a jako takový nesla označení Mark II, ale v rámci produkce se pak objevilo několik variant, které se také odlišovaly římskými čísly za slovem Mark. Jednalo se o různé verze typu Matilda II, zatímco třetí pěchotní tank (Tank, Infantry, Mark III) reprezentoval úplně nový typ Valentine. První sériová podoba typu Matilda II se proto označovala i jako Matilda II Mark I a vztahuje se k ní výše uvedený popis.

V roce 1940 se přešlo na dodávky podoby Mark II, u které na místo kulometu Vickers přišla BESA ráže 7,92×57 mm, tedy licenčně vyráběný kulomet ZB-53 ze Zbrojovky Brno. Kromě toho probíhalo hledání výkonnější pohonné jednotky a začaly zkoušky verze s dvojicí motorů Leyland, ač oproti dieselům AEC šlo o nárůst jen několika koní. Přesto tento přechod proběhl a začala se vyrábět verze Mark III.

Díky změně uložení motoru se zrodila varianta Mark IV a následně se úprav dočkala též převodovka, jejíž nový standard získala vozidla Mark V. Jednotlivé verze lze zvnějšku většinou odlišit jen obtížně, k čemuž ještě přispívá skutečnost, že byla část Matild II starších verzí přestavěna na novější standardy. 

Kromě popsaného vylepšování se zrodila též modifikace, která odpovídala na výše zmíněný problém s absencí tříštivých či trhavých granátů pro 40mm kanon. Část vozidel Mark III a Mark IV totiž vznikla ve verzích Mark IIICS a Mark IVCS, kde zkratka CS (Close Support) odkazuje k jinému typu primární zbraně. V upravené věži byla umístěna 76mm houfnice QF 3-inch, která sloužila pro přímou i nepřímou palbu tříštivo-trhavými, případně kouřovými granáty. Osvědčila se zejména proti bunkrům. Ještě lze dodat, že od roku 1941 se na věže vozidel Matilda II různých verzí montovaly lafety Parrish-Lakeman, ze kterých se s pomocí kulometů BREN vedla protiletadlová palba.

Ženijní přestavby

Tanky Matilda se také staly předmětem několika speciálních přestaveb. Už u prvního typu proběhly pokusy s ženijním využitím, protože na prototypu byl testován pluh k vyorávání min. Armáda pak objednala 14 kusů, ovšem zkoušky ukázaly, že jde o málo efektivní zařízení, a vzhledem k brzkému vyřazení těchto vozidel nikdy nedošlo na nasazení v boji. 

Podstatně lépe si vedla odminovací zařízení pro tank Matilda II, na němž byly nejprve zkoušeny tlakové systémy řady AMRA (Anti-Mine Roller Attachment), vlastně rámy, jež se připojovaly k čelu tanku a nesly čtyři velké kovové válce. Vzniklo kolem 140 sériových kusů, v praxi se však zřejmě neuplatnily, protože se přešlo k účinnějšímu cepovému principu – a během africké kampaně byly úspěšně nasazeny stroje Matilda Scorpion.

Odminovací zařízení tvořil válec, který se nalézal na rámu na čele tanku a k němuž byly připojeny řetězy se závažími. O otáčení válce se staral osmiválcový motor Ford ve schránce na pravé straně vozidla, v níž pracoval (evidentně značně nepohodlně) i operátor. U pozdější varianty Matilda Scorpion Mark II se naštěstí mohl přesunout dovnitř vozidla. 

Abraham du Toit poté vyvinul nový odminovací obrněnec Matilda Baron, který ve finální variantě Mark III již neměl věž – místo ní se objevila chráněná nástavba pro obsluhu. Vzniklo 60 sériových kusů, na jejich bojové nasazení však nedošlo. V praxi se neuplatnila ani vozidla Matilda CDL (Canal Defence Light) osazená speciální válcovou věží s výkonným světlometem pro oslňování nepřátel.

Pro montáž této věže sloužila podoba Matilda Crane s rámovým jeřábem. Výčet modifikací zakončuje vozidlo Matilda II Black Prince s dálkovým rádiovým ovládáním, jež se zkoušelo coby cvičný terč či nástroj pro hledání průchodů v minových polích.