Po stopách porážky: Pád Francie v roce 1940 nebyl jen triumfem Wehrmachtu, ale i katastrofou francouzského velení

„Onoho jasného rána v květnu 1940 francouzská armáda ustupovala, podle mluvčího hlavního velitelství, nejlíp. Žádná armáda před ní nikdy neustupovala tak dobře a hlavně tak rychle.“ Uvádí sarkastický vypravěč začátek oblíbené válečné komedie Kam se poděla sedmá rota? 

Obrázek všestranně neschopného francouzského vojska, v němž hloupí obtloustlí důstojníci vedou do boje líné a zbabělé mužstvo, aby byli společně semleti dobře pracující německou mašinerií, pronikl nejen do populární kultury. Vždyť ještě v 50. letech si politici a vojáci ze země galského kohouta stěžovali, že je jejich američtí a britští spojenci neberou vážně a více si cení nově vznikajícího Bundeswehru než Forces armées françaises. 

Nebylo tomu tak ale vždy – generál George Patton ve svých vzpomínkách z první světové války hodnotil Francouze jako „skvělé vojáky“ všestranně převyšující jejich britské spolubojovníky. A v podobném duchu se vyjadřovali i další dohodoví důstojníci a politici. Osudová katastrofa z května a června 1940 však znamenala šok, který změnil pohled světa na tuto románskou velmoc jednou provždy. Co se ale vlastně stalo? Jak mohlo dojít k jednomu z největších výprasků dějin? Vždyť Německo a Francie se považovaly na historické nepřátele už od napoleonských válek a od té doby svedly dva krvavé konflikty se střídavými úspěchy.

Není tak pravda, že by stratégové a politici v Paříži hrozbu z nacistického Berlína podcenili. Ba naopak, na novou válku se připravovali téměř od konce té minulé. Přesto se potomci vítězů od Marny a Verdunu sesypali v podstatě po prvním nepřátelském útoku. Po příčinách ostudného fiaska se začalo pátrat prakticky hned po kapitulaci.

Podivná porážka

Jednu z prvních a dodnes nejcennějších analýz francouzské tragédie z roku 1940 přinesl významný historik té doby Marc Bloch. Po vypuknutí konfliktu v září 1939 opustil již třiapadesátiletý vědec místo profesora pařížské Sorbonny a nastoupil k 1. francouzské armádě jakožto štábní kapitán řešící zásobování pohonnými hmotami. V této funkci prošel boji v Belgii, evakuací z Dunkerku a následným návratem do vlasti a posledními pokusy o zformování obrany v Bretani.

Po kapitulaci Bloch přesídlil do vichistické Francie, kde dostal jakožto ceněný historik povolení pracovat na univerzitě v Montpellier navzdory svému židovskému původu. Již v roce 1940 napsal Bloch do šuplíku text nazvaný L‘Étrange Défaite (Podivná porážka), v němž shrnul vlastní vzpomínky na bitvu o Francii a pokusil se analyzovat příčiny ostudné prohry. 

Z pozice přímého účastníka událostí přiblížil nepružnost a nerozhodnost francouzského velení, které nedokázalo dostatečně rychle reagovat na vývoj situace na frontě. Vzpomínal na defétismus, s nímž část velitelů k boji přistupovala, kdy již v květnu neváhali před podřízenými hovořit o kapitulaci. Poukazoval na všeobecný šlendrián, špatný přenos informací mezi jednotkami na různých úrovních a upozornil na všeprostupující nesvornost a rivalitu panující jak ve vztazích armády k vládě, tak ve vojsku samotném.

„Lépe než kdy dříve jsem si uvědomil, že ve skutečnosti neexistuje francouzská armáda, nýbrž jen několik hájených revírů zastřešených jejím jménem. Totéž jsem pak vnímal ještě jasněji, když jsme z flanderských uprchlíků měli sestavit cosi, co by se podobalo ozbrojeným silám. Nejenže se v té době střídal ve velení jeden generál za druhým, a někdy i dva během jediného odpoledne, nadto každý rychle rušil to, s čím před ním začal jeho předchůdce. Nad našimi hlavami a na náš úkor pokračoval tvrdý boj mezi vrchním velitelstvím a ministerstvem. Nepřítel stál přitom již za branami města. Ani to však nebyl dostatečný důvod pro to, aby obě strany uzavřely příměří.“ 

Francouzi proti Francouzům

Jako jeden z hlavních důvodů porážky ale Bloch viděl především hluboké politické rozdělení země a z něj plynoucí nestabilitu. Ve 30. letech minulého století zuřil ve Francii urputný boj mezi levicí v čele s komunisty a pravicovými stranami a hnutími, z nichž některé měly blízko k fašismu. V listopadu 1938 podnítily rudé odbory generální stávku, do níž se zapojily statisíce lidí, a na několika místech musela proti protestujícím zasahovat armáda. 

Po začátku konfliktu pak komunisté v souladu s instrukcemi Kominterny prohlásili válku za imperialistickou a vyzvali své příznivce, aby se jí neúčastnili: „... tvrdili, že válka je věcí bohatých a mocných, do níž se chudák nemá míchat. Šuškali si, jak jsem měl příležitost osobně slyšet, že Hitlerovi stoupenci vlastně nejsou tak špatní, jak se o nich tvrdí, a že bychom jistě utrpěli méně, kdybychom jim otevřeli dveře dokořán, než kdybychom při invazi přistoupili k násilí. Co si asi tihle apoštolové míru myslí dnes, v okupované zóně trpící tyranií a hladem?“ psal s hořkostí Bloch.

Příznivcům pravice zase vyčetl neochotu připojit se ke společné frontě proti fašismu a podkopávání pozice vlády Léona Bluma. Smutnou tečkou za celou analýzou je skutečnost, že se její autor konce války (ani vydání práce knižně) nedožil – za odbojové aktivity jej Němci 16. června 1944 zastřelili.

Bloch však nebyl jediným kritikem francouzské armády té doby. Tváří v tvář katastrofálnímu ponížení své země se v podobném duchu jako on vyjadřoval třeba i pozdější prezident republiky, generál Charles de Gaulle. Ten se pro změnu zaměřil na zastaralost vojska, jež podle něj zaostávalo jak technologicky, tak strategicky – jeho výrok o republice dokonale připravené znovu vyhrát první světovou válku téměř zlidověl.

Tato interpretace se potom stala kánonem. Obrázek všestranně neschopných francouzských vojáků a politiků, kteří zcela předvídatelně padli za oběť o mnoho efektivnějším Němcům, přebírala dlouhá řada historických prací vydaných v pozdějších letech.

Podivné vítězství

Jedním z nejvýznamnějších vyzyvatelů tohoto narativu se stal profesor Harvardovy univerzity Ernest May. Ten po zevrubném studiu v německých, francouzských a amerických archivech dospěl k závěru, že situace nebyla zdaleka tak jednoznačná. Podle něj nechybělo mnoho a celá válka na západní frontě se ubírala úplně jiným směrem.

V knize z roku 2000 nazvané s odkazem na Blocha Strange Victory (Podivné vítězství) tvrdí, že německý triumf způsobila spíše souhra náhod a extrémně šťastných (v případě Francouzů nešťastných) rozhodnutí. 

Vše začíná již na podzim 1939 – Hitler zamýšlel provedení útoku proti svému západnímu nepříteli ještě téhož roku po pádu Polska, případně na začátku roku následujícího. Původní plán přitom předpokládal podobný postup jako v roce 1914: úder proti Belgii a následný postup na sever Francie. Právě na tuto eventualitu však byl štáb generála Maurice Gamelina dobře připraven a sami němečtí stratégové nevěřili, že by se podařilo dosáhnout rychlého vítězství.

Chystaná ofenziva ale musela být kvůli nepříznivému počasí několikrát odložena a po mechelenském incidentu z ledna 1940, kdy západním Spojencům padla do rukou část nepřátelských plánů, Němcům nezbylo než své záměry zásadně změnit. Teprve v důsledku těchto událostí přišla řada na Mannsteinovo slavné „seknutí srpem“. Opakovaný nezamýšlený odklad vedl navíc ke snížení ostražitosti Francouzů, kteří například 7. května 1940 u vojska obnovili platnost běžných dovolených.

V době začátku invaze tak Spojenci vyslali jádro svých sil na sever, francouzští generálové přitom ignorovali německé kolony postupující k Ardenám. Když se potom panzerům podařilo přemoci slabé belgické jednotky horské pěchoty a probít se až k Sedanu, čelila jim pouze 9. armáda generála Andrého Corapa – pravděpodobně nejslabší formace francouzské armády tvořená z velké části postaršími rezervisty. Jižně od ní dislokovaná 2. armáda odmítla v klíčovém momentě poslat posily, protože její velitel generál Charles Huntziger špatně vyhodnotil situaci a nedocenil její vážnost.

Všechno jinak?

May dále ve své knize dokazuje, že francouzská armáda na tom morálně ani technicky nebyla zdaleka tak zle, jak se často uvádí. V okamžicích, kdy se s protivníkem střetly plnohodnotné spojenecké jednotky, rozhodně nešlo o jednoznačnou záležitost. Naopak v řadě případů, jako v bitvě u Hannutu či Arrasu, dokázaly francouzské a britské obrněné síly uštědřit Panzerwaffe bolestivé rány.

May nezpochybňuje neshody a zmatek mezi francouzskými veliteli, dokazuje ale, že Hitlerovi stratégové na tom nebyli o mnoho lépe. Ba naopak, vlivné vojenské kruhy byly dlouhodobě nespokojené s vůdcem a čekaly na příležitost k jeho svržení. 

Sečteno a podtrženo – tvrdí autor – pokud by například Němci provedli na začátku roku 1940 útok na Francii podle původních plánů, nebo by Gamelinův štáb ostudně nepodcenil situaci v Ardenách, „je dost dobře možné, že výsledkem by byla porážka Německa, nikoliv Francie, a možná i francouzská vítězná přehlídka na Unter den Linden v Berlíně“.

Podobně odvážná tvrzení pochopitelně vyvolala diskusi, do níž se zapojila řada renomovaných autorů. Jeden z nejlepších příspěvků do ní přidal britský historik Tony Judt v eseji vydaném roku 2001. V něm především oceňuje preciznost, s níž May k tématu přistoupil, a souhlasí i se základní premisou – bitvu o Francii skutečně do značné míry poznamenala série (ne)šťastných náhod a rozhodnutí, která se ukázala mít klíčový význam.

Tvrdí ale, že šlo z velké části o logický důsledek až nepochopitelné nekompetence štábu Maurice Gamelina i nejrůznějších podřízených složek armády. Za situace, kdy vojenská rozvědka dodávala informace jako: „podle dobrých zdrojů se Hitlerův režim udrží u moci do jara 1940, potom bude nahrazen komunismem“, šlo jen obtížně dělat správná rozhodnutí... Francouzi také projevili naprostou neschopnost improvizace, a pokud se události nevyvíjely podle původního plánu, neměli žádný záložní. 

Vše ještě zhoršoval defétismus šířící se od nejvyšších míst – Gamelin si již v květnu vymýšlel alibi pro případ porážky. Judt také opět spolu s Blochem zdůrazňuje hluboké rozdělení francouzské společnosti, které podle něj May nedostatečně reflektuje. Ačkoliv by se tedy podle něj dějiny – při změně některých jednotlivých rozhodnutí – nepochybně odehrály jinak, byla porážka Francie věcí spíše pravděpodobnou než náhodnou.