Turecký silák od Dardanel: Skutečně byl Seyit Çabuk tak silný, jak za světové války tvrdila turecká propaganda?

Kocaseyit (též Koca Seyit) je vesnice v provincii Balıkesir v Malé Asii. Každý rok tam přijíždějí tisíce lidí z celé země, aby se pomodlili u hrobu jednoho z největších hrdinů moderní historie Turecka a navštívili památník, který byl vztyčen na počest až neuvěřitelných činů do té doby neznámého osmanského dělostřelce.

Koca Seyit Ali Çabuk se narodil ve vsi Çamlık v září 1889 a jako devatenáctiletý narukoval do armády. Zúčastnil se balkánských válek (1912–1913) a bojoval také v následném globálním konfliktu. Domů se vrátil roku 1918 a tehdy také poprvé spatřil svou tehdy už sedmiletou dceru. Rodinnou idylku si však neužíval dlouho, protože zakrátko vypukla další válka – Řekové obsadili Smyrnu (dnes Izmir) a Koca Seyit znovu navlékl uniformu a šel bránit vlast.

Vojenský život pro něj definitivně skončil až v roce 1922, kdy jej nadobro z armády propustili. Vystřídal několik zpravidla nekvalifikovaných zaměstnání a po schválení zákona o příjmení přijal jméno Çabuk. Poté, co 1. prosince 1939 zemřel na následky plicní choroby, radní v jeho rodišti rozhodli o tom, že se vesnice na jeho počest přejmenuje na Kocaseyit.

Osudný den

Začátkem roku 1915 Seyit sloužil v hodnosti vojína jako příslušník obsluhy pobřežních děl na poloostrově Gallipoli. Jeho baterie Rumeli Mecidiye (na mapách označována jako Fort 13) stála na evropském břehu dardanelské úžiny poblíž jejího nejužšího místa naproti městu Çanakkale – proto Turci říkají Dardanelské Çanakkale Boğazı. Jednotka měla ve výzbroji šest německých Kruppových děl (2× 280mm a 4× 240mm) a velel jí kapitán Mehmed Hilmi Bey. Ten se po nadcházející bitvě dočkal ocenění nadřízených, když údajně obdržel jedno turecké a dvě německá vyznamenání. 

Koncem zimy 1915 se námořní síly Dohody pokusily prostřílet si cestu skrz Dardanely k hlavnímu městu osmanské říše a Seyit se ocitl přímo uprostřed dění. Jedna z klíčových bitev se v úžině odehrála 18. března a v ten den se Koca Seyit (Koca je přezdívka odkazující na Seyitovu sílu) stal legendárním hrdinou, jenž v dějinách světové války vykonal naprosto bezprecedentní skutek. 

Během intenzivního dělostřeleckého souboje mezi francouzskými a britskými bitevními loděmi a osmanským dělostřelectvem rozmístěným na obou březích úžiny inkasoval zásahy také fort Rumeli Mecidyie. Seyit později vzpomínal: „Nepřátelská palba byla velmi silná. Odpovídali jsme. První střely nás přelétly, ale poté začaly další dopadat kolem nás. Zůstali jsme v prachu, kouři a oslepeni.“ Dělo, u něhož sloužil, zůstalo bojeschopné, ale obsluha neměla jak k němu dopravit munici, protože jeden z těžkých lodních granátů zničil dopravník. Mnoho mužů navíc padlo nebo utrpělo zranění. 

Tehdy Koca Seyit sám zvedl těžký granát a za zády jej odnesl až k jeřábu, jenž nabíjel zbraň. Poté měl tímto způsobem podat další dva (podle některých zdrojů tři). Legenda je někdy přikrášlena i tím, že hrdina s těžkým nákladem vystoupal i po schodech a svůj náklad složil u závěru děla! Každopádně minimálně jedna z těchto následně vypálených ran měla zasáhnout starší britskou bitevní loď Ocean. Poškodila její kormidelní zařízení a silné mořské proudy poté odnesly neovladatelný obrněnec přímo do minového pole. Těžce poškozený Ocean se pak stal terčem dalších tureckých baterií, načež jej posádka opustila a loď se následně potopila. Tolik legenda.

Realita vs. fikce

Jak už to bývá, případ má své odpůrce i příznivce. První tvrdí, že něco takového není fyzicky ani technicky možné, zatímco druzí namítají, že v boji s nenáviděným nepřítelem v sobě leckdo najde nadlidskou sílu a netušené schopnosti. Různé zdroje uvádějí rozdílnou hmotnost projektilů, které Koca Seyit nosil za zády. Ty turecké většinou mluví o 275kg granátech, ale zjevně zaměňují kilogramy za váhovou jednotku okka (dříve zvanou kiyye). 

Historik Tuncay Yılmazer se ve své studii pokouší tuto chybu vysvětlit: „Mylně se psalo, že hmotnost 215 kiyye odpovídá 275 kg. Ve skutečnosti byla 1 kıyye stará váhová jednotka v osmanské říši a 1 okka se rovná 1,28 kg. Tvrzení, že (Seyit Çabuk, pozn. red.) zvedl 275kg granát, je založeno na tomto nesprávném výpočtu. Navíc v pevnosti Rumeli Mecidiye nebylo žádné dělo, které by dokázalo 275kg granát vypálit. Pevnost měla ve výzbroji šest pobřežních děl Krupp (čtyři z nich 240/35, dvě z nich 280/22). Seyit je nepochybně ikonickou postavou současného populárního vyprávění o Dardanelách a Turecká republika používá jeho skutek jako příklad vlastenectví…“ 

Dodejme, že protipancéřové granáty pro 240mm dělo, u kterého sloužil Koca Seyit, vážily 215 kg. Takže 215 okka neboli kiyye (zaměněných za kilogramy) by teoreticky odpovídalo uváděným 275 kg.

Ikonická fotografie

Po bitvě byl Koca Seyit povýšen na desátníka (Onbaşı) a setkat se s ním chtěl i velitel 19. divize Mustafa Kemal (pozdější prezident Atatürk). Zda k tomu ale opravdu došlo, není známo. Turecká propaganda také toužila po fotografii hrdiny a reportér listu Harb Mecmuası vyjádřil přání, aby Seyit zapózoval s granátem stejně jako onoho 18. března. Jenže slavný silák to tentokrát nedokázal a na omluvu uvedl: „Za těchto podmínek to není možné. Vraťte se, až Angličané znovu zaútočí.“ 

Co tedy Koca Seyiet na ikonické fotografii zveřejněné ještě v roce 1915 drží? Jde o lehčí granát nebo dokonce dřevěnou atrapu, jak tvrdí někteří? Kromě Seyita je na tomto snímku také jeho přítel Niğdeli Ali, očitý svědek slavného činu. Na jeden z pozdějších dotazů, proč nedostal medaili ani finanční odměnu, Seyit odpověděl: „Nebojovali jsme pro medaili ani plat.“