Val na obranu Francie: Maginotova linie od slávy k zapomnění
Francie vynaložila v meziválečném období enormní úsilí a ohromné finanční prostředky na vybudování soustavy bunkrů, které měly zpomalit případný německý útok a poskytnou vlastní armádě čas k mobilizaci a rozmístění v poli. Jak se tyto pevnosti osvědčily na jaře 1940, když začala invaze hitlerovských vojsk?
Němci se při vytváření plánu útoku na Francii Maginotovy linie obávali, a proto se její nejsilnější část rozhodli obejít přes Belgii a následně skrz Ardenský les. Když jednotky Wehrmachtu pronikly v květnu 1940 Ardenami, musely se probít přes objekty Nové fronty. Zde se navzdory hrdinskému odporu obránců, například na tvrzi La Ferté, ukázalo jako fatální rozhodnutí nevybudovat silné pevnostní dělostřelectvo. Po těžkých bojích se Němcům podařilo projít a proniknout do nitra Francie. Tvrdé střety probíhaly také kolem Maubeuge, kde nakonec útočníci dokázali prorazit.
Osamoceni v boji
Samotný útok na hlavní část Maginotovy linie přišel až ve chvíli, kdy se mezilehlé jednotky stáhly a obránci srubů a tvrzí zůstali odkázáni sami na sebe. Bylo to ve stejný den, kdy padla Paříž – 14. června 1940. Přes veškeré úsilí se útvarům německé 1. armády podařilo prorazit pouze Sárskou mezerou a částečně přes lesy Vogéz, kde se nenacházelo pevnostní dělostřelectvo. Následně došlo k obklíčení Maginotovy linie. Útočníci se snažili prolomit obranu na dalších místech, ale většinou neúspěšně, a boje pokračovaly až do úplné kapitulace Francie.
Nejhůře obstálo opevnění podél Rýna, kde řada objektů stála přímo na břehu řeky. Německé dělostřelectvo je během útoku, který začal 15. června 1940, dokázalo přímou palbou na krátkou vzdálenost zničit během několika minut, takže není divu, že do 17. června byla prakticky celá rýnská fronta obsazena.
Kapitulace Francie vstoupila v platnost 25. června 1940. V té době zůstávalo v rukou Francouzů severně od Vichy jen území, kde stála Maginotova linie podporovaná pevnostním dělostřelectvem. Naopak naprostým fiaskem skončil italský útok v alpské oblasti, kde se Mussoliniho vojákům na mnoha místech nepodařilo překonat francouzská předsunutá postavení, a útočníkův postup zastavila právě palba pevnostního dělostřelectva.
Proti Spojencům
Po kapitulaci Francie podrobil Wehrmacht pevnostní objekty důkladné prohlídce, následně je uzavřel a dále nevyužíval. Italové po ukončení bojů obsadili pouze malou část území vichistické Francie, ale bylo vytvořeno 50 km hluboké demilitarizované pásmo. To mimo jiné zajišťovalo, že Francouzi nemohli využít alpskou část Maginotovy linie.
V roce 1944 se Němci začali zabývat myšlenkou, zda by nešlo podzemní prostory tvrzí využít pro tovární výrobu. K tomu však nakonec nedošlo, protože po porážce v Normandii velení Wehrmachtu aktivovalo opevnění na hranicích Říše včetně Maginotovy linie. Některé úseky se začaly připravovat k improvizované obraně, ale k větším bojům zde nedošlo. Největší střet proběhl u tvrze Hackenberg v listopadu 1944, kde okupanti použili i pevnostní výzbroj. Větší využití našla alpská část „Maginotky“, která tvořila jádro italské a německé obrany při snaze zastavit postup americko-francouzských sil v druhé polovině roku 1944.
V současnosti
Po skončení války přistoupila francouzská armáda k postupné opravě tvrzí, což však naráželo na nedostatek financí. V 50. letech v důsledku rostoucího nebezpečí ze strany Sovětského svazu bylo úsilí zintenzivněno a několik obranných úseků armáda znovu aktivovala. Na konci dekády, kdy Francie vyvinula vlastní jaderné zbraně a NATO ve svých obranných plánech s tímto opevněním již nepočítalo, přestala být Maginotova linie důležitá.
Peníze určené na její údržbu generální štáb přesunul jinam a od roku 1964 začala demontáž vnitřního vybavení a opouštění pevností. Některé dělostřelecké tvrze následně prošly přestavbou na velitelská a radarová stanoviště, ale i ta v 70. a 80. letech vojáci postupně opouštěli. V současné době armáda vlastní pouze několik dělostřeleckých tvrzí, zatímco zbytek opevnění je ponechán napospas přírodě nebo slouží jako muzea, případně k jiným civilním účelům.
