Boj o Siňavinské výšiny: Sovětská ofenziva Jiskra nakonec otevřela cestu do obléhaného Leningradu

Jihovýchodně pod Leningradem se fronta na přelomu let 1941 a 1942 ustálila na linii Šlisselburg–Kiriši a dále podél řeky Volchov. Již v lednu 1942 tam Němci museli čelit velké sovětské ofenzivě, která však měla příliš rozmáchlé cíle a byla špatně naplánovaná i provedená, takže navzdory obrovským obětem na životech poměrně rychle selhala.

Toto bojiště pak vojáky obou stran v následujících měsících potrápilo extrémně náročným terénem: když přišlo jaro a obleva, okolí řeky Volchov se proměnilo na nepřehlednou spleť močálů a bažin, v nichž se vojáci často museli pohybovat na loďkách nebo prámech vyrobených z klád, a navíc je neustále obtěžovala hejna komárů.

Příslušník 58. pěší divize William Lübbeck na to vzpomínal: „V bažinatém terénu pro nás bylo obtížné chránit se před nepřátelskou palbou, protože jsme postrádali náš běžný systém zákopů a podzemních bunkrů. Místo toho jsme museli operovat za zhruba 150 cm vysokými stěnami z klád, které se táhly po celé délce obranného perimetru. Dodávky jídla a munice až do našich dělostřeleckých palpostů mohly probíhat jen pod rouškou tmy, abychom se vyhnuli sovětskému pozorování a palbě.“

Přímo pod Leningradem zaznamenal Wehrmacht další úspěch na konci dubna 1942. Když totiž začal tát led na Něvě, zhruba 1 400 sovětských obránců předmostí u Dubrovky zůstalo odříznuto a Němci se ihned rozhodli je jednou provždy zlikvidovat. Dne 24. dubna po osmé hodině večerní zaútočilo pět úderných skupin vedených plukovníkem Louisem von Pröckem a v boji muže proti muži překonali odpor 2. roty 330. střeleckého pluku, čímž v předmostí vytvořili výrazný výběžek. Zbytek zmíněného sovětského pluku podnikl mezi 25. a 26. dubnem celkem šest zoufalých protiútoků, které ale všechny selhaly, a rudoarmějci při nich utrpěli těžké ztráty.

Spolehnout se nemohli ani na podporu dělostřelectva, jež trpělo chronickým nedostatkem munice. V poslední fázi bojů o zákopy okolo velitelského postu 330. střeleckého pluku pěšákům zcela došlo střelivo, takže se bránili jen s pomocí polních lopatek, bodáků či dokonce kamenů. Němci nakonec poslední odpor zlomili do večera 27. dubna, přičemž zajali 117 mužů a zbytek pluku pobili. Předmostí u Dubrovky se tak v sovětských rukách nacházelo 222 dnů, a to za cenu 30 000 padlých.

Zrušená polární záře

Mezitím se však znovu změnila Hitlerova vůle, neboť direktivou z 5. dubna 1942 rozhodl, že Leningrad již nadále nemá být jen obléhán a skupina armád Sever má podnikat aktivní kroky k jeho dobytí. Štáb generálplukovníka Georga von Küchlera, který v lednu převzal velení od polního maršála Wilhelma von Leeba, proto na léto připravil operaci s krycím jménem Nordlicht (polární záře).

Opožděný příjezd nezbytných posil však zbrzdil začátek ofenzivy a očekávalo se, že k jejímu zahájení dojde až v polovině září. Sověti nicméně o chystaném úderu věděli a rozhodli se jej zmařit dalším pokusem o prolomení blokády. 

V srpnu tak došlo k takzvané druhé bitvě o Siňavinské výšiny. Hlavní úder vedla 8. armáda generálmajora Filippa Starikova, která zaútočila v sektoru obce Gajtolovo, kde ležela hranice mezi opevněnými pozicemi německé 223. a 227. pěší divize. Sověti dosáhli na zhruba čtyři kilometry širokém úseku fronty početní převahy asi 4:1 a tentokrát se mohli spolehnout také na podporu dělostřelectva. 

Ačkoliv sovětský úder Němce překvapil a rudoarmějci v první fázi docílili průlomu fronty, postupně se jejich postup zpomaloval. Na polního maršála nedávno povýšený von Küchler totiž rychle přisunul záložní divize, a navíc se obránci mohli spolehnout na propracovaný, hloubkově členěný systém opěrných bodů. Nakonec tak Němci začali od 6. září přecházet do protiútoku a znovu obsazovali ztracené území, přičemž dokázali obklíčit jádro 8. a také některé části 2. úderné armády a následně celou kapsu zlikvidovat. 

Leningradský a Volchovský front v této ofenzivě ztratily téměř 114 000 mužů, což představovalo asi 59 % z nasazených sil. Skupina armád Sever přišla během srpna a září o zhruba 26 000 vojáků. Sověti nicméně dosáhli alespoň toho, že operace Nordlicht byla zrušena, mimo jiné i v důsledku začínající německé krize u Stalingradu. 

Během následujících tří měsíců po konci druhé bitvy o Siňavinské výšiny se obě strany opět zaměřily především na defenzivu. Ostatně sovětští vojáci zdokonalovali opevnění Leningradu v průběhu celého roku 1942. Stavěly se další pevnůstky, zátarasy i zákopové systémy a nově vytvořená protibaterijní jednotka také potlačila palbu německých děl středních ráží, takže již nemohla střílet přímo do města.

Těžko na cvičišti

Na další útočnou operaci s krycím názvem Jiskra, kterou sovětské velení začalo plánovat v prosinci 1942, se vojáci Leningradského frontu důkladně a do detailu připravovali. Velitel frontu generálplukovník Leonid Govorov se dožadoval přidělení patřičných posil, a aby jeho divize dokázaly překonat německou obranu založenou na silných opěrných bodech, navrhoval, aby měly úderné skupiny nejen velkou převahu co do počtu pěšáků, ale aby se mohly spolehnout i na rozsáhlou podporu tankistů, dělostřelců a ženistů. 

Právě ženisté Leningradského frontu rozšířili a prohloubili existující zákopy a 400–600 metrů od Něvy vytvořili propracovaný systém příkopů, jenž měl chránit přesun vojáků do výchozích pozic. Podél řeky postavili také rozsáhlý systém velících a pozorovacích stanovišť, mnoho krytých dělostřeleckých palpostů a množství velkých bunkrů pro pěchotu. 

O důkladnosti příprav svědčí i fakt, že na jednom z leningradských předměstí vzniklo speciální cvičiště, na němž se nacházely napodobeniny nepřátelských opěrných bodů, zákopových systémů a dalších druhů opevnění. Rudoarmějci nacvičovali co nejrychlejší zdolávání umělých svahů vytvořených ze dřeva, rašeliny, sněhu a ledu, které měly napodobit terén bráněný protivníkem na strmých východních březích řeky Něvy. 

Vykřesaná naděje

Intenzita úderu, jímž 12. ledna 1943 operace Jiskra začala, Němce na mnoha místech zaskočila. Jeden z mužů 227. pěší divize vzpomínal: „Byla to noční můra. Toho rána na nás Rusové začali střílet ze všech hlavní všemi myslitelnými kalibry. Granáty explodovaly přesně tam, kde se nacházely naše bunkry. Velitel naší roty byl zabit a některé z vojáků na frontové linii pohltila panika. Raději, než aby snášeli další ostřelování, vylezli ze zákopů s rukama nad hlavou.“ Sovětský úder, známý též jako třetí bitva o Siňavinské výšiny, se soustředil do prostoru jižně od Šlisselburgu. 

I přes počáteční šok z masivního ostřelování se ale obrana na většině míst držela a postupující úderné oddíly Rudé armády kosila palba dobře zakopaných těžkých kulometů MG 42. Navzdory ztrátám se útočníci pomalu „prokousávali“ vpřed. Jako první se k německým zákopům v Gorodku na Něvě přiblížily tři gardové pluky 45. gardové střelecké divize. Dál se ale nedostaly, protože v hluboce členěném a důmyslně vybudovaném zákopovém systému německé hlavní obranné linie je vojáci Wehrmachtu zastavili v boji zblízka pomocí granátů, samopalů či polních lopatek. 

Konec blokády

O něco severněji u Marjina ale rudoarmějci našli slabé místo, dokázali jím prorazit a vybudovat si předmostí: stalo se tak teprve v páté útočné vlně a za obrovskou cenu 3 000 padlých a raněných. To však měl být jen začátek tvrdých bojů v tomto sektoru, neboť Němci dokázali rychle přisunout zálohy a během následujících dnů se úspěchy přelévaly z jedné strany na druhou. Po těžkých ztrátách ale sovětští vojáci přece jen dosáhli úspěchu: obsadili mimo jiné Šlisselburg a vytvořili úzký pozemní koridor do Lenigradu. Ten nicméně zůstal pod palbou německých děl, neboť Wehrmacht dokázal udržet své těžce opevněné pozice na Siňavinských výšinách. 

Další sovětské ofenzivy proti tomuto prostoru následovaly v únoru a březnu, nicméně měly vždy stejný výsledek: hubený územní zisk zaplacený těžkými ztrátami. Totéž pak následovalo v průběhu léta. Jeden z vojáků německé 11. pěší divize popisoval těžkou situaci při masivním sovětském ostřelování: „Dělostřelectvo zničilo a rozdrtilo na prach všechno v obranném sektoru I. praporu. Téměř vše živé bylo zničeno. Když dělostřelecká příprava skončila, byly zákopy srovnané se zemí. Terén byl tak rozrytý, že bylo obtížné určit, kde se zákopy vůbec nacházely. Neviděl jsem žádný personál ze své roty. Někteří byli pohřbeni v zemi nebo zabiti dopadajícími granáty.“

I navzdory sílící sovětské převaze a rostoucímu vyčerpáni se Němci na svých pozicích na Siňavinských výšinách dokázali udržet, a to až do poloviny září 1943, kdy toto území opět za těžkých ztrát ovládli vojáci 30. gardového střeleckého sboru. Blokáda tím de facto skončila, byť boje pod Leningradem pokračovaly i v následujících měsících.

V závěru roku 1943 se Sověti chystali na rozhodující úder, zatímco Němci zdokonalovali svá obranná postavení v očekávání dalšího útoku. Jejich dosavadní schopnost držet pozice proti značné přesile ale vedly k neustálému oslabování skupiny armád Sever, která musela na pokyn vrchního velení pozemních sil odesílat zkušené útvary na jiná, z pohledu Berlína ohroženější bojiště. I kvůli tomu nakonec Němci v lednu 1944 museli pod silným sovětským tlakem ustoupit na západ. Dlouhá zákopová válka u Leningradu tím definitivně skončila.