Tři muži, tři bojiště a deset Námořních křížů. Příběhy amerických válečníků, kteří se opakovaně vrhali do beznadějných misí
Námořní kříž, druhé nejvyšší vyznamenání amerického námořnictva a námořní pěchoty za mimořádnou statečnost v boji s nepřítelem, získala řada mužů opakovaně. Někteří byli oceněni dokonce více než třikrát.
Pilot hellcatu, přeživší z Midwaye a velitel ponorky přezdívaný „zabiják torpédoborců“ patřili k nejodvážnějším mužům amerického námořnictva. (ilustrace: ChatGPT, PDM 1.0)
Eso na hellcatu
Jakožto nejstarší z pěti sourozenců byl Herbert Houck veden k zodpovědnosti za své blízké a tvrdá práce na farmě v Coroně v Minnesotě, na které se narodil, jej jaksepatří zocelila. Herbert ale nebyl jen silný, nýbrž i bystrý muž a v roce 1933 se rozhodl pro studium na Minnesotské univerzitě. Po třech letech však studia zanechal, aby záhy vstoupil do námořního letectva.
Když se Spojené státy zapojily do druhé světové války, byl přidělen ke stíhací peruti 9 (VF-9) vyzbrojené stroji Grumman F6F Hellcat.
Začátek Houckovy kariéry ale poznamenala tragická nehoda: během přeletu nad Pearl Harborem v červnu 1943 se srazil s jiným letcem, který na rozdíl od Houcka nedokázal ze stroje vyskočit na padáku a zahynul.
V září 1943 se VF-9 na letadlové lodi Essex vydala do válečné zóny. Korvetní kapitán Houck pak jako výkonný důstojník perutě vedl 11. listopadu útok na přístav Rabaul na ostrově Nová Británie.
Pod těžkou palbou protileteckých kanonů se svými spolubojovníky ostřeloval japonské pobřežní baterie a kotvící lodě. Ještě v ten samý den sám sestřelil tři nepřátelské letouny a podílel se na zničení dalších dvou, za což obdržel první Námořní kříž. Druhý získal o několik měsíců později, když v rámci operace Hailstone 16. února 1944 vedl svou peruť k útoku na japonské letecké základny na mikronéském ostrově Weno.
Na zemi, potažmo na moři si tam Houck nárokoval zničení šesti z celkem 27 vyřazených císařských strojů. Ve vzdušném boji pak Američané ohlásili 21 sestřelů, z toho Houck dva, takže dosáhl neformálního titulu leteckého esa.
Své třetí a finální ocenění Námořním křížem získal během bitvy o Okinawu. Houck vedl 7. dubna 1945 více než 40 torpédových bombardérů, když 7. dubna 1945 američtí letci na rozbouřené hladině spatřili konvoj s bitevní lodí Jamato v čele. Nehledě na nepříznivé počasí a nemilosrdnou protileteckou palbu se Houck a jeho zkušená peruť podíleli jak na potopení největší bitevní lodě na světě, tak křižníku Jahagi.
Herbert Houck zůstal u námořnictva i po válce a sloužil také v korejské a vietnamské válce. V hodnosti kapitána odešel do civilního života teprve v roce 1968.
Jediný se nevrátil...
Rodák z Richmondu Albert Earnest začal svou vojenskou kariéru studiem na Virginském vojenském institutu. V 21 letech z něj roku 1938 odešel s titulem z civilního inženýrství a hodností podporučíka dělostřelectva. Později se přihlásil k armádnímu leteckému sboru, kde ale neprošel zkouškou zraku.
Koncem roku 1940 však zkusil štěstí znovu, tentokrát u námořnictva. Tam mu sice přišli na stejnou vadu, ale doporučili mu několik cviků, a aby se vrátil za měsíc. Přesně to Earnest udělal a v únoru 1941 už létal. Přestože chtěl být původně stíhacím pilotem, byl přiřazen k torpédové peruti 8 (VT-8), u níž pilotoval zbrusu nový bombardér TBF-1 Avenger.
Earnest doposud neměl na kontě ani jednu hodinu bojových letů, když spolu s dalšími pěti avengery vzlétl časně zrána 4. června 1942 z atolu Midway, který se měl stát cílem japonského úderu.
Když Earnest a jeho spolubojovníci zhruba po hodině letu uviděli japonské lodě, neváhali a vrhli se do útoku. Cestu jim však záhy zkřížilo velké množství obávaných stíhaček A6M Zero. Avenegery zamířily k jedné z japonských letadlových lodí, avšak císařští letci na ně zle dotírali.
Earnstův letoun brzy utržil řadu zásahů a na jeho palubě byl zabit věžní střelec Jay Manning. Po chvíli utichl i kulomet třetího člena osádky Harryho Ferriera a jedna ze střepin zranila také Earnesta. S kontrolním panelem zbroceným krví a v zoufalé situaci naznal, že až k letadlové lodi se nedostane, a zacílil proto na blízký křižník. Pod neustálou palbou stíhačů se mu podařilo vypustit torpédo. Jako zázrakem se pak se svým osamoceným a sotva letícím avengerem i bez funkčního rádia a kompasu dokázal vrátit na Midway.
Všech pět zbylých strojů, s nimiž do akce startoval, skončilo na dně oceánu. Z celé VT-8 přežili bitvu pouze tři letci. Earnest si toho dne vysloužil rovnou dva Námořní kříže. Třetí získal v bitvě u východních Šalomounů, během které se mimo jiné podílel na potopení letadlové lodě Rjúdžó.
Lovec japonských torpédoborců
Během studií na Námořní akademii Texasan Samuel Dealey nijak zvlášť nevynikal a ve svých 24 letech školu dokončil s průměrnými výsledky. Následně působil na několika válečných lodích a v létě 1934 nastoupil do ponorkového kursu. V prosinci roku 1942 se stal velitelem ponorky Harder. V červnu následujícího roku Dealey se svou ponorkou vyplul na první válečnou hlídku, během které v okolí Honšú poškodil dvě japonské lodě, přičemž druhou z nich, nosič hydroplánů Sagara Maru, záhy potopila jiná americká ponorka. Za tuto úspěšnou misi byl poctěn prvním Námořním křížem.
Další měly následovat téměř po každém následujícím Dealeyho návratu z mise, a to mimo jiné díky jeho riskantní, ale zároveň efektivní taktice. Druhý Námořní kříž získal v srpnu téhož roku, když znovu v blízkosti Honšú, v nebezpečně mělkých vodách Japoncům uštědřil těžkou ránu, poté co potopil šest plavidel. Podobně úspěšně si vedl během třetí hlídky v listopadu 1943, kdy se mu díky vynikajícím velitelským schopnostem a kuráži podařilo vyhnout nepřátelským protiponorkovým opatřením a zničit další čtyři lodě.
Dealey nebyl jenom skvělým taktikem, nýbrž oplýval taky nevídanou chrabrostí a obětavostí. Aby během své čtvrté válečné hlídky zachránil sestřeleného pilota Johna Galvina, uvězněného na Japonci drženém ostrůvku, navedl svou ponorku do jeho bezprostřední blízkosti a i přes palbu nepřátelských odstřelovačů dirigoval záchranu přímo z můstku.
Největšího úspěchu pak Dealey dosáhl během páté hlídky v okolí ostrovů Tawi-Tawi v červnu 1944, když v nepřátelských vodách pod silným tlakem v průběhu čtyř dní potopil tři torpédoborce. Svou činností donutil zbylé japonské lodě oblast opustit. Nejenže Dealey následně získal čtvrtý Námořní kříž, ale připsal si i Kříž za vynikající službu a k tomu ještě přezdívku „zabiják torpédoborců“.
Jeho úspěšnou kariéru uťaly až hloubkové nálože japonského eskortního kaibókanu CD-22, které poslaly 24. srpna 1944 Harder i s celou posádkou na věčnou hlídku. Poslední ocenění, jež dostal posmrtně, byla Medaile cti.
