Výsadkáři císařského námořnictva: Japonci vytvořili elitní jednotky po vzoru německých Fallschirmjäger

Významný impuls pro vznik japonských výsadkových jednotek představovaly úspěchy německých „padákových myslivců“ při překvapivých úderech na strategické cíle v zápolí nebo na uzly obrany během západního tažení na jaře 1940. Vojenští pozorovatelé vyslaní ze země vycházejícího slunce do Evropy o nich posílali zprávy domů, a protože se Japonci chystali na překvapivý úder v Tichomoří, začali s budováním výsadkových jednotek také, a to jak armádních, tak i námořních.

Ještě v roce 1940 nastoupili první dobrovolníci ke specializovanému šestiměsíčnímu výcviku, jenž byl po příchodu zkušených německých instruktorů zkrácen na dva měsíce. Začátkem roku 1941 procházelo výcvikem na několika místech v Japonsku asi 9 200 mužů, ovšem s blížícím se plánovaným začátkem války jejich počty rychle rostly. 

První dobrovolníci

U námořnictva, kde byl výcvik výsadkářů i na japonské poměry velmi tvrdý a kde velení počítalo s velkými operačními ztrátami, se v listopadu 1940 na námořní a letecké základně v Jokosuce pod krycím označením 1001. experimentální a výzkumná jednotka zformovala výsadková četa čítající 26 mužů. Její příslušníci absolvovali první seskoky 15. ledna 1941. Začalo se také s náborem dobrovolníků v námořnictvu, který by umožnil vznik skutečných výsadkových útvarů v rámci Speciálních námořních výsadkových oddílů (Rikusentai, Special Naval Landing Force, SNLF). 

Takto získané výsadkové jednotky (1. SNLF a 2. SNLF) spadaly pod velení císařského námořního letectva, a protože pro ně bylo třeba asi 1 500 mužů s příslušným výcvikem, zkrátili jej velitelé na dva týdny. Koncem listopadu 1941 se 1. SNLF rozdělila na dvě části, z nichž jedna posloužila jako základ obnovené 1. a z druhé vznikla nová 3. SNLF. Několik mužů zahynulo při seskocích, ale v okamžiku vstupu Japonska do války byli výsadkáři japonského námořnictva připraveni k bojovému nasazení.

Rozličná výzbroj

Japonské výsadkáře velmi omezovala nosnost padáku, a tak u sebe při seskoku nosili jen  8mm pistoli Nambu a ve speciálních pouzdrech na hrudi dva ruční granáty. Stejně jako jejich němečtí kolegové se museli okamžitě po přistání zbavit padákového postroje a co nejdříve najít kontejnery se zbraněmi, které k zemi klesaly na nákladních padácích. Teprve po shromáždění a vybalení zbraní a munice mohli výsadkáři vyrazit do akce.

Každý kontejner osahoval karabiny Arisaka ráže 6,5 mm s nábojovými sumkami, nosným řemením a bodákem nebo lehké kulomety Nambu Typ 99 ráže 7,7 mm, které představovaly hlavní podpůrnou zbraň jednotlivých střeleckých čet. 

Velmi platný byl i lehký 50mm minomet tvořený jednoduchou, na jedné straně uzavřenou trubicí s malou opěrkou, již voják přišlápl nohou k zemi a náměr a odměr zbraně korigoval pouze rukou. Přesná střelba sice vyžadovala zkušenou obsluhu, ale zbraň byla snadno přenosná a lehká. Podobný minomet úspěšně používala i britská armáda. 

Nejtěžší zbraní výsadkářů byl 37mm protitankový kanon Typ 94, pro padákový shoz rozložitelný na několik částí. Na bojištích, kde se vyskytovaly nanejvýš pancéřované automobily, jeho výkon zcela postačoval. Kromě výzbroje mohli výsadkáři v kontejnerech najít také tlumoky s potravinami, jídelními miskami a polními láhvemi. 

Spartánské vybavení

Výsadkáři nosili dvojdílnou khaki uniformu s mnoha kapsami rozmístěnými tak, aby nekolidovaly s popruhy padákového postroje. Jejich boty měly stejný tvar jako obyčejné pěchotní, jen byly o něco vyšší, aby při dopadu na zem lépe chránily kotníky. Na hlavě během cvičných seskoků nosili kožené kukly, v boji pak ocelové přilby nebo upravené polní čapky.

Emblém námořních výsadkářů tvořil kulatý znak se dvěma zkříženými otevřenými padáky s  kotvou uprostřed. Vzhledem k tomu, že se nepočítalo s dlouhým bojovým nasazením, nesli vojáci pouze omezené příděly potravin a náhradního oblečení ve prospěch většího množství munice.

Velitelé měli dalekohledy, kompasy, signální pistole a poznámkové bloky pro rozesílání písemných rozkazů pomocí spojek a provádění náčrtů terénu, protože na mapy často nebylo spolehnutí. Ve srovnání například se svými americkými protějšky museli japonští parašutisté celkově vystačit s mnohem prostším, až spartánským vybavením, což mu však na bojové funkčnosti neubíralo.

Letiště na ostrově Celebes

Současně se začátkem války s USA Japonci hodlali expandovat také do britských a nizozemských kolonií, kde se nacházely zdroje strategických surovin nutných pro vedení války, zejména nafty a kaučuku. Dne 11. ledna 1942 tak Japonsko vypovědělo válku i Holandsku a ve stejný den udeřilo na ostrov Celebes v Nizozemské východní Indii, na kterém se u města Langoan nacházelo důležité letiště.

Když nizozemští vojáci zpozorovali řadu dvoumotorových japonských bombardérů ve vyrovnané formaci, mysleli nejprve, že jde o nálet, ale na obloze se brzy objevily desítky padáků s muži 1. SNLF, kteří měli za úkol dobýt letiště. V každém z 28 upravených dvoumotorových bombardérů Micubiši G3M letělo kromě tříčlenné osádky dvanáct výsadkářů, tísnících se v úzkém prostoru s kontejnery se zbraněmi a municí. Na ostrově zároveň probíhalo vylodění 2 500 mužů japonských obojživelných jednotek.

Kvůli chybám v komunikaci mezi jednotlivými námořními složkami však nebyly vzdušné síly podporující útočící vojska informovány o příletu výsadkářů, a než se situace vyjasnila, došlo k sestřelení jednoho jejich letounu. 

Až na tento incident však šlo vše další hladce a 1 500 nizozemských a domorodých vojáků bránících letiště a pláže vhodné k vylodění se dostalo do prakticky beznadějného boje s japonskými námořními jednotkami. Nizozemský velitel major Schilmoller sice před bojem učinil všechna potřebná opatření, ale jeho postarší a většinou i špatně vyzbrojení vojáci nemohli být japonským elitním bojovníkům rovnocenným soupeřem a brzy jejich přesile podlehli. Významné letiště důležité pro další expanzi v regionu tak do rukou útočníků padlo neporušené.

Změna cíle

Po úspěchu 1. SNLF se nasazení brzy dočkala také nejmladší námořní výsadková jednotka, 3. SNLF. Hlavní cíl Japonců v Nizozemské východní Indii představovala rafinerie v Balikpapanu na Borneu. Dne 23. února 1942 se u ní vylodily japonské obojživelné jednotky, jež sice obsadily město, ale rafinerie přičiněním místních obyvatel skončily v plamenech, čímž výsadkáři přišli o svůj cíl a plánovaný seskok byl zrušen.

Následovalo jejich přesměrování na ostrov Timor rozdělený mezi Nizozemsko a Portugalsko, které sice ve válce zůstávalo neutrální, ale s tím si Japonci hlavu příliš nelámali. Na ostrově se nacházelo strategické letiště, kde letadla na trase mezi Austrálií a Jávou doplňovala palivo. 

Koncem roku 1941 zdejší slabé holandské jednotky bránící hlavně letiště a přístavy posílilo asi 1 400 australských vojáků. Tito muži samozřejmě přišli velmi vhod, ale ani s nimi nebylo možné obranu ostrova pokrýt. Australský brigádní generál Veale o další vojáky žádal marně – na ostrov se je kvůli japonské námořní blokádě a vzdušné nadvládě již přepravit nepodařilo.

Krvavý Timor

Časně ráno 20. února 1942 nastoupili muži 3. SNLF do 28 dopravních letadel, která vzlétla k bezmála 700 km dlouhému letu vedoucímu většinou nad mořem. Jejich spolubojovníky z 1. SNLF tentokrát čekalo nasazení v roli obojživelné pěchoty a po vylodění na jihu Timoru postupovali na sever směrem k letišti Penfui, které měli nepoškozené obsadit. O to samé se mělo pokusit také asi pět stovek výsadkářů 3. SNLF, kteří přistáli nedaleko letiště.

Australané však ihned po přijetí zprávy o začátku nepřátelské invaze začali s ničením letištního zařízení a navíc se opevnili ve vesnici Babau, přes kterou cesta od místa seskoku k cíli vedla. Výsadkáři dostali rozkaz nepřátelská obranná postavení obejít přes džungli, ale tento manévr je velmi zpomalil, a ani poté se jim opakovanými útoky Australany z vesnice nepodařilo vytlačit. Nakonec muži 3. SNLF za cenu velkých ztrát letiště skutečně dosáhli, jenže to už bylo dávno v troskách, a navíc je zde vítali jejich kolegové z 1. SNLF, kteří sem dorazili z jihu. 

Timor Japonci sice postupně obsadili a přeživší obránce zajali, ale o nějakém velkém úspěchu nelze hovořit. Obě jednotky zde velmi oslabil nejen nepřítel, ale i tropické nemoci, a proto došlo ke zrušení 3. SNLF, zatímco 1. SNLF čekal koncem roku 1942 přesun na Celebes a později na Saipan. Tam působila jako prostý pěší útvar a v létě 1944 během bojů s americkou námořní pěchotou zanikla. 

Ač náležitě vyzbrojeni a vycvičeni, muži 2. SNLF se nasazení v roli výsadkářů nikdy nedočkali. V prosinci 1941 bojovali na Borneu, načež velení jednotku rozpustilo. Pod stejným označením došlo v létě 1943 k jejímu obnovení, ovšem do bojů vůbec nezasáhla.

Její příslušníci tvořili posádku na ostrově Nauru, kde se těžily fosfáty a který byl prokopán stovkami tunelů. Američtí plánovači se proto obávali velkých ztrát při jeho dobývání, a tak jej v rámci strategie „žabích skoků“ obešli. Takto neslavně tedy skončili japonští námořní výsadkáři, považovaní na začátku války za skutečnou elitu.