Letadlové lodě Sovětského svazu: Vývoj, výzbroj a služba plavidel, která měla čelit námořním silám Západu

Velení sovětské flotily uvažovalo o vlastnictví letadlové lodi už počátkem 20. let. Základem se měl stát trup bitevní lodi Poltava, jejíž přední kotelna v listopadu 1919 vyhořela. Krátce poté vznikl koncept, podle něhož měla loď projít přestavbou na nosič slušných parametrů.

Pokud by se konverze uskutečnila, Poltava by nesla padesátku strojů a dosahovala by rychlosti 30 uzlů (55,5 km/h). Obrannou výzbroj měla tvořit dvě 76mm děla, deset protiletadlových kanonů, čtyři torpédomety, pancíř o síle 100–250 mm a projekt počítal i s kolejnicemi pro kladení min. 

K tak rozsáhlé rekonstrukci však tehdejší stát Sovětů neměl dost zdrojů a v červnu 1925 se námořnictvo vrátilo k myšlence rekonstrukce do podoby bitevní lodi. Ani ta však nedošla naplnění a napůl rozebraný vrak plavidla v roce 1941 klesl ke dnu pod údery pum německých bombardérů.

Také v dalších letech sovětští admirálové o letadlových lodích snili marně. První důvod představovaly geografické podmínky a s tím související nákladné budování čtyř fakticky samostatných hlavních flotil. Druhou příčinou byl Stalin, který považoval tento druh plavidel za zbytečný.

Cesta se otevírá

Vrátka se neotevřela ani po diktátorově smrti. Nové vedení státu soudilo, že světovým oceánům budou vládnout raketové ponorky. Teprve když americké podvodní čluny raketami naopak začaly ohrožovat samotný Sovětský svaz, vrchní velitel námořnictva Sergej Gorškov v roce 1959 prosadil stavbu leteckých nosičů, které měly jediný účel – pomocí vrtulníků hledat a ničit nepřátelské ponorky na otevřeném moři. Takzvané vrtulníkové křižníky Moskva a Leningrad do služby vstoupily v letech 1967–1969 a brzy bylo zřejmé, že se moc nepovedly. 

Námořnictvu vadila jejich jednoúčelovost, protože z příliš krátkých letových palub nemohlo startovat nic jiného než vrtulník. Praxe dále ukázala, že krátké „špalkovité“ trupy si s otevřeným mořem nerozumějí a při vyšších vlnách se letecké operace stávaly ne-li nemožnými, pak určitě nesnadnými. Konstruktéři se však nezdarem nenechali odradit a přistoupili k realizaci univerzálnějších plavidel.

Konečně letadlová loď

Projekčních prací se ujala leningradská kancelář Něvskoje PKB, přičemž samotný vznik lodí podmiňoval pokrok ve vývoji letounu Jak-36 – prvního sovětského stroje s kolmým startem a přistáním. Třída dostala název Projekt 1143 Krečet (též Kyjev) a musela splnit tyto požadavky: silná protiletecká obrana, uzpůsobení k protiponorkovému boji, detekce a ničení nepřátelských hladinových plavidel a vzdušná podpora obojživelných operací. To znamenalo vyzbrojení vrtulníky i stíhačkami, které startovaly a přistávaly na úhlové letové palubě.

Díky jejímu vyosení mimo bok lodi se na zbylých částech plavidla – a především na přídi – našlo místo pro raketovou výzbroj. Konečná verze byla schválena 30. dubna 1970, zakázku na výrobu obdržely Černomořské loděnice v Nikolajevu (dnes Mykolajiv) na Ukrajině. Kýl první ze tří jednotek jménem Kyjev byl položen v červenci 1970 a plavidlo vstoupilo do služby v únoru 1977. Sesterské Minsk a Novorossijsk následovaly v letech 1978 a 1982.

Nová třída měla klasickou koncepci. Na pravoboku směrem k přídi se vedle letové paluby zvedala poměrně mohutná nástavba a pod palubou se nacházel hangár o rozměrech 130 × 22,5 × 6,6 m, z něhož se letouny a vrtulníky přesunovaly pomocí dvou výtahů na zádi.

Jak bylo řečeno, v přední části lodi byla umístěná raketová protiletecká výzbroj, jejíž základ tvořil komplet M-11 Štorm, vyvinutý už pro předchozí vrtulníkové lodě třídy Moskva. K ničení menších námořních a pozemních cílů sloužily dva 76mm automatické rychlopalné kanony AK-726, každý na jednom boku, sekundární dělostřelectvo tvořily 30mm kanony AK-630.

Proti hrozbě z hlubin

Pro boj s ponorkami byly určeny dva raketové systémy Vichr, dva vrhače pum RBU-600 a deset 533mm torpédometů umístěných na bocích lodi. Hlavní zbraň „těžkých letadlových křižníků“ – jak zněla oficiální kategorizace třídy – tvořila letadla. Zpočátku se jednalo o podzvukový Jak-36, jehož první dva prototypy na palubě Kyjeva přistály 18. května 1976. Subverze Jak-36M se silnějšími motory pak dostala název Jak-38 a od srpna 1976 se stala základním bojovým palubním letounem. 

Na konci 80. let konstruktéři pracovali na nadzvukovém modelu Jak-141, avšak rozpad Sovětského svazu způsobil, že projekt nebyl dokončen. Leteckou složku doplnily protiponorkové vrtulníky Ka-25 (od roku 1981 Ka-27) a v případě potřeby na palubě přistávaly záchranné či transportní jednotky. Za zmínku stojí také na svou dobu špičková počítačová technika. Unikátně se jeví především navigační komplex s vlastním softwarem, který propojoval radary, kompasy a radioptické sextanty s univerzálním vojenským počítačem Azov.

Vytvořit nesnesitelné podmínky

Srovnání třídy Kyjev se soudobou zahraniční konkurencí ovšem nevyznělo nejlépe. Navzdory solidní velikosti se lodě svými parametry mohly rovnat snad jen britským lehkým letadlovým lodím třídy Invincible, které ovšem měly oproti kyjevům poloviční výtlak, a navíc britské letouny Harrier převyšovaly sovětské jaky po všech stránkách.

To třídu Kyjev coby klasickou letadlovou loď poněkud degradovalo, a ačkoli občas „ukazovaly vlajku“ ve Středozemním moři, hlavním operačním polem zůstávaly vody Severního ledového oceánu. Právě tam sovětské námořnictvo organizovalo „bojové chráněné oblasti“, v nichž se ponorky, hladinové lodě a vrtulníky snažily vytvořit nesnesitelné podmínky pro činnost amerických a britských podmořských člunů.

Vlastnictví letadlových lodí třídy Kyjev poskytovalo možnost nespoléhat se na letectvo z pozemních základen a „bojová chráněná oblast“ mohla vzniknout kdekoli, kde bylo potřeba. Proto námořnictvo objednalo ještě čtvrtou jednotku, jejíž stavbu nikolajevské loděnice zahájily 26. prosince 1978. Protože v té době už dvě ze tří jednotek sloužily, celková koncepce se mohla na základě získaných zkušeností trochu vylepšit.

Loď s původně zamýšleným jménem Charkov (krátce po zařazení do služby změněno na Baku) byla postavena na základě Projektu 1143.4, který přepracoval tým inženýra Vasilije Anikijeva. Úpravy se týkaly především zefektivnění přestavby, kdy se loď montovala z předem připravených úseků. Kvůli problematickým dodavatelsko-odběratelským vztahům se výroba sice o moc nezrychlila, ale získané zkušenosti a ve Finsku zakoupené jeřáby nikolajevským technikům dobře posloužily při stavbě příští letadlové lodi Admiral Kuzněcov. 

Navenek se Baku od předchůdců lišila odlišným vrchním tvarem nástavby, která se přizpůsobila novým radarům. Protiletecká obrana dostala nový raketový komplet 9M330 Kinžal, 76mm děla na bocích nahradily 100mm kanony a odpalovače protiponorkových raket Vichr byly naopak odstraněny. Skladba letecké složky se nezměnila a zpravidla ji tvořil tucet strojů Jak-38, stejný počet vrtulníků Kamov Ka-27 a pár neozbrojených cvičných stíhaček Jak-38U.

Příliš krátká kariéra

K prvním kotevním zkouškám došlo v červnu 1986, v září na Baku nastoupila posádka a o půl roku později z letové paluby odstartovala první stíhačka. K zařazení do služby a slavnostnímu vztyčení vlajky došlo 20. prosince 1987. První delší plavba byl vlastně přesun ze Sevastopolu přes Středozemní moře do Severomorsku, takže se sovětské velení během plavby mohlo zároveň pochlubit novým nosičem, tak „prováděním dozoru“ nad americkou letadlovou lodí Dwight Eisenhower. Při operačních nehodách však byl ztracen jeden vrtulník a cvičná stíhačka, byť piloti vyvázli bez zranění.

V Severomorsku loď Baku posílila 170. brigádu protiponorkových sil, avšak žádné delší operační plavby se už nezúčastnila. O to pilněji se cvičilo. Jen v roce 1989 Baku podporovala tři cvičné výsadkové operace, avšak po rozpadu východního bloku začala intenzita klesat.

V roce 1990 z paluby odstartovalo pouhých 47 stíhaček, což sotva stačilo na udržení nezbytných pilotních návyků. V souvislosti s odstředivými tendencemi jednotlivých sovětských republik loď přišla o jméno hlavního města Ázerbájdžánu Baku a od 4. října 1990 nesla nový název Admiral flota Sovětskovo Sojuza Gorškov. Změna názvu samozřejmě nedokázala vyřešit nedostatek peněz, příští rok už z lodi startovaly jen vrtulníky, nicméně v roce 1991 Admirál Gorškov přivítal první dva prototypy stíhačky Jak-141. 

Nadějné testy trvaly týden, po nehodě jednoho stroje byly zastaveny a už se nikdy neobnovily. Aby toho nebylo málo, v únoru 1992 v prostoru zadních turbín vypukl požár, při němž zahynulo šest námořníků. Po opravách v Murmansku Admiral Gorškov zakotvil v nedalekém Rosljakovu, vyměnil sovětskou vlajku se srpem a kladivem za tradiční ruský svatoondřejský kříž a současně byl – spolu se sesterskými plavidly – vyřazen do zálohy a na palubě zůstala jen minimální posádka.

Ve službách Orientu

Finanční nedostatek počátku 90. let vyvrcholil, když sovětské námořnictvo uspořádalo faktický lodní výprodej. Zájem o některé starší jednotky projevilo několik muzeí a řadu obchodů uzavřely firmy zabývající se zpracováním šrotu. Letadlové lodě třídy Kyjev měly trochu víc štěstí. Do starého železa putoval jen Novorossijsk a Kyjev s Minskem koupila Čína. 

Na Minsku vypukl v roce 2024 požár a jeho budoucnost je nejistá. Kyjev prodělal přestavbou na hotel. O stále ještě poměrně zánovního Admirala Gorškova v roce 1994 projevila zájem Indie. Obchodní jednání se protáhla až do roku 2004 a výsledkem se stal závazek, že ruská strana za 974 milionů dolarů loď zrekonstruuje a prodá a za dalších 530 milionů zákazník dostane stíhačky MiG-29K a vrtulníky Ka-27 a Ka-31. 

Jenže indičtí inspektoři nebyli spokojeni s kvalitou práce severodvinských loděnic Sevmaš i s nečekaným zvýšením ceny o dvě miliardy dolarů a svůj nesouhlas dali najevo zastavením plateb. Neshody v roce 2008 při návštěvě Dillí urovnal až ruský prezident Dmitrij Medveděv, který slíbil zlepšení kvality práce a dohodl konečnou cenu na 2,35 miliardy dolarů. V létě 2013 opravená letadlová loď provedla v Barentsově moři řadu zkoušek a 16. listopadu Admirala Gorškova převzalo indické námořnictvo. Noví vlastníci letecký nosič pojmenovali Vikramaditya (v sanskrtu „všemohoucí“).

Co umí všemohoucí?

A co vlastně Indové dostali? Rekonstrukce se týkala radarů, senzorů, kabeláže, strojovny, výtahů a letová paluba dostala „skokanský můstek“, díky němuž z lodi mohou startovat i letouny bez kolmého startu. Současně plavidlo přišlo o veškerou jinou výzbroj a původně se počítalo s tím, že se o přímou obranu lodi budou starat doprovodná plavidla. V roce 2015 však Vikramaditya obdržela ruské, ovšem v Indii licenčně vyrobené rotační kanony AK-630 určené k likvidaci protilodních střel. Proti útočícím letounům zase slouží izraelský raketový systém Barak 1. 

Letecký park měl projít obměnou na nové indické stíhačky HAL Tejas, ale proběhlo jen přistání jedné dvojice a základ tvoří stále víceúčelové MiG-29KDo roku 2030 by je měla nahradit námořní verze francouzských Dassault Rafale. Očekávaná životnost plavidla jako takového se odhaduje na 40 let, přičemž společnost Sevmaš se zavázala k bezplatným záručním opravám v délce 20 let, a tak se zdá, že vysloužilá zbraň studené války bude novým vlastníkům sloužit ještě hodně dlouho.