Pod ochranou pancíře: Duel sovětské samohybné houfnice SU-122 a německé Wespe

Německé útočné dělo Sturmgeschütz III neboli StuG III je mnohými odborníky řazeno mezi nejefektivnější typy obrněnců celé války. Vzniklo však pro podporu pěchoty, kdežto u tankových divizí mobilní dělostřelecká podpora paradoxně dlouho chyběla. Muselo se proto sáhnout k provizornímu řešení, kterým se stala samohybná houfnice Wespe. Samohybky ale postrádala též Rudá armáda, a tudíž se sovětští inženýři inspirovali řešením kořistních vozidel StuG III a vyvinuli vozidlo SU-122 na šasi proslulého tanku T-34.

Houfnicový tank?

Už v meziválečném období se v SSSR řešily návrhy samohybných děl pro podporu pěchoty či tanků, studoval se dokonce projekt, který na zakázku vypracovala firma Daimler-Benz, ale žádné vozidlo této kategorie nevstoupilo do výzbroje. Sovětští odborníci věděli o existenci a úspěších německého typu StuG III, někteří však zastávali názor, že vhodnější cestu představuje takzvaný dělostřelecký tank, respektive tank nesoucí ve věži houfnici. Tato myšlenka se poté realizovala například v podobě vozidel BT-7A nebo KV-2, nicméně výsledky jejich bojového nasazení byly dost rozpačité. 

Důkladné analýzy německého postupu v rámci operace Barbarossa pak došly k závěru, že Wehrmacht zvolil správné řešení, když vsadil na samohybná děla bez věže, mimo jiné právě vozidla StuG III. Od dubna 1942 se tudíž vedly debaty o zadání projektu podobného obrněnce, zatímco konstruktéři podniku UZTM (Uralský závod dopravního strojírenství) sami zkoumali návrhy stejné kategorie, v podstatě tanky bez věží, jelikož hledali cesty, jak zlevnit a urychlit produkci. První vize počítaly s kanonem, ale posléze převládlo mínění, že by vozidlo mělo dostat houfnici. 

Výroba problémům navzdory

Státní výbor obrany tedy dne 19. října 1942 vydal rozkaz vyvinout nový obrněnec kombinující podvozek T-34 a houfnici M-30 kalibru 122 mm. Své návrhy posléze předložilo několik týmů a nejvíce zapůsobil projekt U-35 od UZTM, protože jeho konstruktéři těžili z faktu, že na něčem podobném pracovali už delší dobu. 

První prototyp tudíž vznikl velice rychle a zkoušky se rozběhly na konci listopadu 1942. Ukázaly sice řadu nedostatků, jež se týkaly zejména instalace děla, ale vzhledem k válečné situaci Rudá armáda požadovala rychlé zařazení do výzbroje, takže do spuštění sériové výroby se vyřešila jen část potíží. 

Obrněnec se původně označoval jako SU-35, název se však posléze změnil na SU-122 a v prosinci 1942 začaly sériové dodávky. Současně se rozbíhala i výroba dalšího samohybného děla SU-76, jež neslo kanon ráže 76,2 mm, a tudíž se předpokládalo, že oba typy „samohybek“ budou bojovat společně, aby se jejich schopnosti vhodně doplňovaly.

Pro střední a dělostřelecké pluky

Jak již bylo řečeno, samohybná houfnice SU-122 přebírala podvozek a zadní část korby středního tanku T-34, ale přední část se zásadně odlišovala, protože ji tvořila pevná hranatá nástavba, v jejímž čele byla namontována hlavní a vlastně jediná výzbroj vozidla. Tu reprezentovala houfnice M-30S ráže 122 mm, respektive úprava osvědčené zbraně M-30 z roku 1938, která nabízela maximální dostřel kolem 11,8 km.

Lafeta poskytovala rozsah náměru od –3 do +25° a existovala rovněž možnost změny odměru do úhlu 10° na každou stranu. Vlevo od houfnice měl své místo řidič a hned za ním pracoval střelec, napravo od lafety se nacházel velitel a za závěrem houfnice měli svůj prostor dva nabíječi. 

Podobně jako v případě tanku T-34 zaznívaly stížnosti, že vozidlo je uvnitř značně stísněné, a další nepříjemnost představovaly zplodiny, které po každém výstřelu zaplnily vnitřek SU-122. Chvály se naopak dočkala pohyblivost, pancéřová ochrana a palebná síla. Houfnice zpravidla střílela tříštivo-trhavými granáty OF-462, v květnu 1943 však do arzenálu přibyl i kumulativní granát BP-460A, jenž měl dovolovat ničení německých tanků až na vzdálenost dvou kilometrů. Jeho efektivita ale byla poměrně malá a houfnice nenabízela adekvátní přesnost, takže se obrněnec SU-122 nikdy nestal skutečně účinným „lovcem“ tanků. 

Do boje poprvé zasáhl v únoru 1943 na frontě u Leningradu, ale masové nasazení přišlo až v létě 1943 v bitvě u Kursku. Samohybka SU-122 se ukázala jako povedený typ, ovšem počáteční myšlenka smíšeného pluku, jenž zahrnoval i baterie SU-76, se v praxi příliš neosvědčila. Později se tedy formovaly samostatné útvary pro každý z typů, a tudíž se SU-122 začleňovaly do středních dělostřeleckých pluků, z nichž každý obsahoval čtyři baterie po čtyřech vozidlech. Tyto pluky si vedly dobře zejména při ničení opevněných objektů a v této roli sloužily až do konce války, ačkoliv jejich význam poté klesl kvůli zavádění typů SU-152 a ISU-152. Kořistní vozidla pod jménem StuG SU122(r) provozoval také Wehrmacht.

Improvizace od Panzerwaffe

Německé vozidlo StuG III vzniklo na základě zadání, které se rodilo od poloviny 30. let a usilovalo o mobilní prostředek pro palebnou podporu pěchoty. Výsledek se v praxi osvědčil, ovšem tato útočná děla (jak zní překlad termínu Sturmgeschütz) zajišťovala opravdu pouze podporu pěšáků, kdežto propagandou tolik oslavované tankové vojsko něco podobného zcela postrádalo.

V okamžiku vypuknutí druhé světové války tedy existovala hodně paradoxní situace, kdy německé tankové vojsko sázelo na bleskový postup, ale jeho palebnou podporu muselo zajišťovat tažené dělostřelectvo, popřípadě spolupráce s letectvem. Generalita Panzerwaffe proto začala žádat řešení. 

Chystalo se sice samohybné dělo na podvozku Geschützwagen IVb, který vycházel z tanku PzKpfw IV, avšak tento program se hodně zpožďoval a nakonec stejně zůstal jen ve fázi testů, takže se muselo improvizovat. Jednou z možností se stal obrněnec Sturmpanzer I, který spojoval podvozek tančíku PzKpfw I a houfnici 15-cm sIG 33, praktické výsledky této kombinace ale příliš neoslnily.

Zajímavá možnost se ale objevila koncem roku 1941, kdy se z první linie začaly stahovat zastaralé lehké tanky PzKpfw II. K dispozici tak byl velký počet poměrně spolehlivých podvozků, které se daly využít pro instalaci děl. Armádní zbrojní úřad tedy požádal firmy Rheinmetall-Borsig a Alkett o návrhy samohybné houfnice na šasi PzKpfw II. 

V létě 1942 studie prokázaly, že se jedná o proveditelný úkol, ačkoli vyvážení si vynutilo přesunutí motoru doprostřed podvozku. Ještě v roce 1942 dodala společnost Alkett první prototyp, armáda brzy objednala hromadnou produkci a první sériové kusy vznikly v únoru 1943 pod formálním názvem 10,5-cm leFH 18/2 auf Geschützwagen II. Tento název vyjadřoval, že jde o instalaci 105mm houfnice leFH 18/2 na „dělový vůz“ odvozený z PzKpfw II.

Vozidlo se pochopitelně zařadilo též do systému označování armádních vozidel (Sonderkraftfarhzeug), a to jako SdKfz 124. Zdaleka nejčastěji se mu ovšem říkalo Wespe („Vosa“), ačkoli šlo jenom o přezdívku, která nikdy nezískala oficiální charakter.

Varianta k transportu munice

Na přepracovaný podvozek tanku PzKpfw II s motorem uprostřed umístili konstruktéři novou nástavbu s nízkým čelem a vysokou, shora otevřenou zádí, kde se nalézala lafeta pro houfnici. Zbraň 10,5-cm leFH 18/2 představovala variantu standardního děla leFH 18, od kterého se ale svými balistickými parametry nelišila, a tudíž poskytovala max. dostřel okolo 10,7 km. Lafeta nabízela rozsah náměru od –10 do +40°, zatímco její rozsah odměru činil asi 20° na každou stranu.

V prostoru u zbraně seděla čtveřice mužů, a to velitel, střelec a dva nabíječi, kdežto řidič měl místo vpředu vlevo v jakési malé kabině, která nápadně vystupovala z korby. Kromě samotné houfnice se v bojovém prostoru nacházel i 7,92mm kulomet MG 34, jenž měl sloužit k ochraně proti pěchotě. Sice se nepředpokládalo, že by „vosa“ měla přijít do přímého střetnutí s nepřátelskými jednotkami, a z téhož důvodu dostala jen slabé pancéřování, avšak válečná praxe takových případů přinesla více než dost. 

Houfnice Wespe byly obvykle zařazovány do dělostřeleckých pluků tankových divizí, z nichž každý měl tři prapory, dva s taženými zbraněmi a jeden se samohybnými děly. U samohybného praporu se pak nalézaly tři baterie po šesti vozidlech, a to dvě s houfnicemi Wespe a jedna s těžšími obrněnci Hummel, které nesly zbraně ráže 149 mm.

Vedle samohybných děl patřila do sestavy praporu rovněž muniční vozidla (Munitionspanzer), která měla tutéž základní konstrukci jako „vosa“, ale přední otvor pro dělo byl zaslepený a bojový prostor sloužil pro převoz 90 granátů, jelikož standardní zásoba 32 nábojů se pokládala za nedostatečnou. V případě potřeby se ovšem tento obrněnec dal přestavět na standardní bojové vozidlo. 

Samohybné houfnice Wespe se nejvíce používaly na východní frontě, kam dorazily na jaře 1943, a kde si brzy získaly oblibu osádek. Ty chválily jejich pohyblivost, zatímco kritika mířila na přehřívání motoru a omezený prostor, ale celkově se „vosa“ projevila jako úspěšná konstrukce.