Čechoslováci v RAF: 40 tisíc bojových letů, stovky sestřelů a 500 mužů, kteří padli v boji za svobodu

Když 15. března 1939 německé jednotky obsazovaly území Čech a Moravy, začínalo pro mnoho našich letců nejpohnutější období jejich života. Muži prodchnutí tradicemi masarykovského Československa a jeho armády tušili, že je jen otázkou času, než vypukne válka, ve které budou moci bojovat za obnovu vlasti.

Kroky většiny z nich směřovaly nejprve do Polska. Náš severní soused již tehdy tušil, že se stane cílem Hitlerovy příští agrese, ale polské ozbrojené síly nejevily o dobře vycvičené dobrovolníky velký zájem. Nakonec se do beznadějné obrany Polska aktivně zapojila jen hrstka našich pilotů a pozorovatelů. Většina z nich pak skončila v sovětské internaci a pouze malá skupinka dokázala odletět do Rumunska. Těchto několik šťastlivců pak pokračovalo společně s mnoha Poláky do Francie, kde již nějaký čas sloužilo hodně jejich bývalých kolegů z československého letectva.

Divoké začátky

Paříž nabídla Čechům a Slovákům možnost vstupu do Cizinecké legie, přičemž v případě vypuknutí války měli okamžitě přestoupit k francouzskému letectvu. Francouzi slib dodrželi a hned na podzim 1939 se začala formovat první československá letka. Předpokládalo se, že do ní brzy vstoupí další dobrovolníci, což umožní její transformaci v ryze národní jednotku. Politické vedení dokonce podepsalo v tomto smyslu s francouzskou stranou náležité dohody. Došlo k tomu však až 1. června 1940, kdy se již německé tanky valily Francií, a smlouva tak prakticky neměla význam.

Českoslovenští letci přesto statečně bojovali téměř až do úplného konce. Během několika měsíců bojů si nárokovali celkem 158 vzdušných vítězství. Ani to ale nepomohlo a 25. června 1940 země galského kohouta kapitulovala. Českoslovenští letci se tak již poněkolikáté snažili uniknout zajetí. Místem jejich dalšího působení se měla stát Velká Británie.

Během hektického léta 1940 se podařilo odcestovat na britské ostrovy celkem 932 československým letcům, kteří se nacházeli ve Francii. Exilová vláda v Londýně začala okamžitě usilovat o navýšení počtu leteckého personálu, když prováděla nábor v československé pozemní jednotce a také vyjednala propuštění mužů internovaných v SSSR. Do konce roku se tak ve Velké Británii shromáždilo 1 287 Čechoslováků. Mnozí z nich byli ochotni okamžitě se znovu zapojit do boje proti Němcům.

Pod vlastní vlajkou

Když na konci června 1940 generál Karel Janoušek navštívil britské ministerstvo války a ministerstvo letectví, vyšla mu protistrana vstříc. Britům vůbec nevadilo, že Janoušek dosud nemá k jednání ani mandát od vlastních politických představitelů. Ten dostal až později, kdy již byly rozhovory v plném proudu.

Někteří exiloví politici dokonce plánovali vybudovat v Británii zcela nezávislé československé letectvo, které by vůbec nepodléhalo velení britské RAF (Royal Air Force – britské královské letectvo). Z praktického hlediska ale něco takového bylo zcela nemožné, neboť by to vyžadovalo velké množství personálu i finančních prostředků. Nakonec zvítězila koncepce jednotek včleněných přímo do RAF. Čechoslováci ale nosili na uniformách svou domovenku, mohli na základnách vztyčovat státní vlajku, a kromě britských měli i vlastní velitele. Operačně pak nově formované perutě podléhaly Britům, což ve výsledku zajistilo hladkou kooperaci s ostatními jednotkami.

Češi ani Britové neztráceli čas a ještě v průběhu jednání se začínaly formovat první jednotky. Dne 10. července 1940 vznikla 310. československá stíhací peruť, kterou o sedmnáct dní později následovala 311. bombardovací peruť. Ještě v létě pak vznikla 312. čs. stíhací peruť; rozkaz k jejímu zformování vydalo britské ministerstvo letectví 29. srpna. Kromě nich se na začátku srpna 1940 ještě ustavila výcviková a náhradní jednotka československého letectva (Czechoslovak Depot). V průběhu války potom vznikaly ještě další formace.

Hvězdná hodina

Naši letci se objevili na britském nebi ve chvíli, kdy je ostrovní království nejvíc potřebovalo. Během bitvy o Británii (10. července – 31. října 1940) se Němci pokoušeli ochromit britské letectvo, a tak umožnit chystanou invazi. Československá 310. stíhací peruť urychleně prošla výcvikem na letounech Hurricane a 26. srpna 1940 se poprvé utkala s nepřítelem. Naši piloti poslali k zemi dva německé bombardéry Do 17 a jednu dvoumotorovou stíhačku Bf 110, ale za úspěch zaplatili ztrátou dvou vlastních strojů a zraněním dvou pilotů. Další boje na sebe nenechaly dlouho čekat a skóre „třistadesítky“ rychle narůstalo.

Do konce října 1940 si naše peruť připsala 40 potvrzených a 11 pravděpodobných sestřelů, dalších šest německých strojů poškodila. V závěru bitvy o Británii se do bojů stihla zapojit ještě i 312. stíhací peruť, jež dokázala jistě sestřelit čtyři německé letouny a pět pravděpodobně. Kromě toho vyvíjela bojovou činnost i 311. bombardovací peruť.

Dne 10. září se tři její stroje zúčastnily náletu na nádraží v Bruselu. Svůj smrtonosný náklad shodily jen dva z nich, ale pro naše letce událost přesto představovala výraznou morální vzpruhu. Vedle obrany britských ostrovů totiž konečně začali také na nepřítele aktivně útočit.

Další desítky Čechů a Slováků sloužily v perutích jiných národností. Nejvíce vynikl Josef František, který v řadách 303. polské perutě dosáhl jen během září 17 sestřelů. Celkově se bitvy o Británii zúčastnilo 89 českých a slovenských pilotů, z nichž sedm padlo.

Ohledně přesného data, kdy skončila bitva o Británii, vedou historici dodnes spory. Pilotům, navigátorům, palubním střelcům, ale i mechanikům a dalšímu pozemnímu personálu to však bylo na podzim 1940 jedno. Žádný významný předěl nezaznamenali a poctivě dál plnili svoje bojové úkoly. Těžiště německých operací se přesunulo k náletům pod rouškou tmy a Královské letectvo náležitě reagovalo.

Mnozí Čechoslováci přestoupili k nočním stíhacím perutím, kde viděli více příležitostí k utkání s nepřítelem. Na jaře 1941 se pak začaly jednotky Luftwaffe přesouvat na východ, kde se připravovaly k útoku na Sovětský svaz. Nadešel čas vrátit úder. Čechoslováci se účastnili náletů na okupovanou Evropu, které probíhaly v rámci permanentní letecké ofenzivy. Nyní to byli Němci, kdo se bránil přesile útočníků.

Nad mořem i pevninou

Jak rostly spojenecké zdroje, nabírala obrátky také letecká ofenziva. Českoslovenští letci se střetávali s novými německými Fockewulfy Fw 190, které našim letcům působily čím dál tím větší problémy. Mohla za to především zastarávající výzbroj a v polovině roku 1943 již byla situa­ce natolik vážná, že velitelství stíhacího letectva vyňalo Čechoslováky z operační činnosti a přesunulo je k odpočinku a přezbrojení do Skotska.

Již v srpnu se ale naši piloti vrátili k ofenzivní činnosti nad okupovanou Evropou a později se účastnili i vylodění v Normandii, kde si vedli velmi dobře. Například Otto Smik v červnu 1944 dokázal i navzdory nedostatku cílů (Luftwaffe již tehdy byla na pokraji svých sil) sestřelit dva a poškodit jeden německý letoun.

Jednotlivé perutě se účastnily především zdlouhavých misí při doprovodu dálkových bombardérů nad Německo či Nizozemí. S nepřátelskými letouny se však již setkávaly jen zřídka. V plném nasazení naopak zůstávala 311. bombardovací peruť, která od dubna 1942 sloužila v rámci velitelství pobřežního letectva a vyhledávala a ničila německé ponorky. Aktivní byli i čs. letci mimo národní perutě a příslušníci dopravního letectva. Všichni bez výjimky již však v druhé polovině roku 1944 netrpělivě vyhlíželi den, kdy budou moci odletět do osvobozené vlasti.

Hořkosladký návrat

Vysocí důstojníci našeho letectva začali sondovat možnost nasazení československých perutí nad okupovanou vlastí již koncem roku 1943. Po britské straně tehdy požadovali souhlas s uvolněním jednotek v případě vypuknutí povstání, které bylo plánováno, jakmile se dostatečně přiblíží frontová linie. Britové však nechtěli uvolnit zkušené a dobře vyzbrojené perutě. Ani opakovaná žádost podaná na začátku září 1944, tedy těsně po začátku Slovenského národního povstání, se nesetkala s úspěchem. Konec války tak zastihl naše piloty na jejich britských základnách.

Pro obnovu poválečného Československa vykonali vzhledem k svému nevelkému počtu obrovský kus práce, což si uvědomoval i prezident Edvard Beneš a další představitelé exilové vlády. I v ponurém létě 1940 ukazovali, že stále existují Češi a Slováci, kteří chtějí bojovat za svobodu. Ostatně britští důstojníci na našich letcích vždy oceňovali především agresivitu, s jakou šli do boje.

Po německé kapitulaci letci mysleli na co nejrychlejší návrat domů. V Československu už však mezitím budovali své pozice komunisté, kteří si přáli prosadit do vedoucích pozic rodícího se letectva hlavně vlastní prověřené kádry. Povolení k návratu proto bylo neustále odkládáno.

První velká skupina 54 stíhaček přistála v Ruzyni až 13. srpna. Následovalo sice slavnostní přivítání a o šest dní později velká přehlídka zakončená na Staroměstském náměstí, ale politické dění již začínal pomalu ovládat východní vítr.

Místo zasloužilého Karla Janouška, který jako jediný z Čechoslováků dosáhl hodnosti Air Marshall, jmenovala vláda již 29. května velitelem letectva v roce 1941 odstaveného generála Aloise Vicherka. Ten včas vstoupil do komunistické strany a nyní se stal symbolem nových poměrů.

Na začátku roku 1949 to byl právě on, kdo spustil poslední vlnu čistek, které kompletně zbavily armádu vlivu bývalých západních letců. Následovalo 40 let nesvobody. Až po roce 1989 začali Češi a Slováci opět plně doceňovat, co pro ně jejich krajané v řadách RAF vykonali.