Všemi osádkami milované letouny: Jak si vedly italské třímotorové bombardéry za druhé světové války?

Velká válka dala vzniknout zcela nové kategorii letounů – těžkým strategickým bombardérům. Ty mohly operovat hluboko v týlu nepřítele a ničit nejen objekty zbrojního průmyslu, ale také civilní zástavbu.

Vrchní generalita dohodových i ústředních mocností si od útoků na nevojenské cíle slibovala celonárodní zhroucení nepřátelského odporu. Italské vzdušné síly proto již od roku 1915 začaly přebírat třímotorové dvouplošníky Wikimedia Commons, Archivio privato della famiglia Riggio, Regia Aereonautica, CC BY-SA 3.0, které unesly až 800 kg pum, a tehdy neměly na italské frontě konkurenci. Dokázaly pronikat hluboko za protivníkovy linie, kde působily vážné škody, a dokud Rakušané nezavedli do výzbroje stíhačky Hansa-Brandenburg D.I, operovaly téměř beze ztrát. Na úspěšný stroj navázaly jeho modernější verze Ca.2 a Ca.3, jež disponovaly výkonnějším motorem. 

Vzdušný teror

Velkým propagátorem strategického bombardování se stal italský generál Giulio Douhet. Ten prosazoval výrobu stovek letadel, která by dokázala denně svrhnout tisíce pum na nejdůležitější a nejméně chráněné objekty na území nepřítele. V roce 1921 vydal svou knihu Il dominio dell’aria (Nadvláda ve vzduchu), v níž zastával názor, že kobercové nálety rozhodnou všechny příští války.

Douhet tvrdil, že bombardéry se vždycky dostanou nad cíl a shodí pumy, aniž by jim v tom protiletadlová děla nebo protivníkovi stíhači mohly zabránit. Takový vzdušný teror civilní obyvatelstvo nedokáže dlouho snášet, neboť jak dále uváděl: „Brzy nadejde čas, kdy sami lidé, hnáni pudem sebezáchovy, povstanou a budou požadovat ukončení války, aby skoncovali s hrůzou a utrpením. To bude trvat jen několik dní.“ 

Světová veřejnost se náletů opravdu obávala a fašistická propaganda toho začala využívat při nátlaku na okolní země. Benito Mussolini dával vzdušným silám velkou prioritu a očekával, že světový konflikt vypukne mnohem dříve než v září 1939. Proto už koncem 20. let uvolnil značné finanční prostředky na vývoj nových bombardérů.

Oproti řadě Caproni z první světové války se mělo jednat o jednoplošníky. Zůstala však zachována třímotorová koncepce a nemalého rozšíření se dočkaly například hornokřídlé Caproni Ca.101. Ty byly původně vyráběny pouze pro nevojenské účely, později se ale uplatnily rovněž v podobě lehkých bombardérů.

Všechny dostaly zásah

Maršál vzdušných sil Italo Balbo roku 1933 z vlastní iniciativy požádal společnost Savoia-Marchetti o vývoj modernějšího letounu. Firma výzvu přijala a konstrukční tým vedený Alessandrem Marchettim začal pracovat na stroji, který měl sloužit nejen k civilní dopravě, ale i jako bombardér. Robustní dolnoplošník dostal označení S.M.81 Pipistrello (netopýr) a již na jaře 1935 začalo Královské letectvo (Regia Aeronautica) přebírat první sériové verze tohoto typu. 

K jejich úvodnímu bojovému nasazení došlo v prosinci 1935 během invaze fašistické Itálie do Habeše (dnešní Etiopie). V rozporu s rozšířenou představou o domorodých válečnících vyzbrojených luky a oštěpy disponovaly etiopské síly automatickými zbraněmi včetně protiletadlových kanonů Oerlikon. Mussoliniho bombardovací skupiny tak čelily oproti očekávání nepřátelské palbě a jedno dobové hlášení dokonce uvádělo: „Během bombardování v údolí Mai Mescic po bitvě u Amba Aradam byla všechna zúčastněná letadla (S.M.81 a Ca.101) poškozena palbou ze země.“

Do  bojů v Habeši zasáhly i třímotorové hornoplošníky Caproni Ca.133. Jednalo se o transportní letouny určené především pro civilní službu v koloniích, příležitostně se však uplatnily také jako bombardéry. Italové prováděli rovněž nálety, při nichž shazovali chemické látky (fosgen a yperit), což bylo v naprostém rozporu s Ženevským protokolem z roku 1925, který zakazoval použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce. 

V žáru občanské války

Pipistrelli se nejvíce proslavily během občanského konfliktu ve Španělsku (1936–1939). Prvních 12 strojů, vybraných od různých útvarů, přelétlo na Pyrenejský poloostrov už 30. července 1936. Italové původně předpokládali, že na ně pouze přecvičí povstalecké piloty. Tento záměr se ale nakonec z mnoha důvodů nepodařilo zrealizovat a Mussoliniho osádky tak vytvořily 1. letku španělské cizinecké legie. Jednotka nejdříve podnikala jen nálety proti republikánskému námořnictvu ve vodách Gibraltarské úžiny, na podzim 1936 ale zasáhla i do těžkých bojů kolem Madridu.

Na počátku ledna 1937 se nepřátelským Polikarpovům I-16 podařilo nad hlavním městem jeden z italských bombardérů sestřelit a jeho vrak dopadl na republikánské území. Toho využili agenti NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí), kteří tehdy ve Španělsku působili. Příslušníci sovětské tajné služby celý stroj důkladně prozkoumali a následně odeslali do Moskvy jeho podrobnou analýzu. Nasazení stíhaček řady Polikarpov navíc brzy donutilo osádky „netopýrů“ přejít na noční akce. 

Na začátku roku 1937 vzniklo ze všech letounů S.M.81 ve Španělsku Gruppo Bombardamento Pesato Marelli (skupina těžkých bombardérů nazvaná podle nom de guerre velícího důstojníka) skládající se ze dvou letek zhruba po deseti strojích. Útvar se v březnu zapojil do italské ofenzivy u Guadalajary, která měla podpořit nacionalistická vojska generála Franciska Franka.

Během této bitvy se bombardovací letky podílely i na riskantních útocích proti republikánským pozemním jednotkám, prováděných z přízemních výšek. V tomto případě se však rozměrné a pomalé „třímotoráky“ příliš neosvědčily, a pokud chtěly přežít, musely létat se silným doprovodem vlastních stíhaček.

Nedostačující výkony

Útvar se v létě přejmenoval na 24. bombardovací skupinu a z nově dodaných S.M.81 vznikla ještě 25. skupina. Ve druhé polovině roku 1937 pak obě jednotky podporovaly povstalecké tažení proti izolovaným severním republikánským provinciím. Do Španělska putovaly stroje s prakticky všemi typy pohonných jednotek, což komplikovalo údržbu i opravy.

Pipistrelli mohly nést až 2 000 kg bomb, ale přesnost odhozu velmi negativně ovlivňovalo jejich svislé umístění v pumovnici. Postupně se však dařilo všechny konstrukční nedostatky vyladit a S.M.81 časem platil za velmi spolehlivý stroj. Jeho výkony ale přestávaly stačit a na denní obloze „netopýry“ postupně nahrazovaly modernější, a hlavně rychlejší bombardéry Savoia-Marchetti S.M.79 Sparviero (krahujec).

Právě maximální rychlost (340 km/h) S.M.81 dala vzniknout jeho nelichotivé přezdívce Lumache (Hlemýžď). V létě 1938 letouny ještě zasáhly do tvrdých bojů o řeku Ebro, ale již v září Italové obě skupiny rozpustili a všechny zbývající S.M.81 předali Španělům. Celkem ztratilo Královské letectvo na Pyrenejském poloostrově 15 „netopýrů“, většinu z nich však odepsalo při nehodách.

Nové stroje, staré koncepce

Duceho země nadále horečně zbrojila a vývoj třímotorových bombardérů pokračoval. Na podzim 1934 vzlétl první prototyp S.M.79. Ten byl původně plánován jako rychlý transportní stroj se zatahovacím podvozkem, schopný pojmout až osm cestujících. Nakonec z něj ale vznikl zdaleka nejúspěšnější italský bombardér. 

Konstruktér Marchetti se zhlédl v „třímotorácích“ s mohutným prostorným trupem, jež by šlo vyrábět v bombardovací, dopravní i transportní verzi. Společnost Savoia-Marchetti začala od roku 1938 produkovat S.M.75 Marsupiale (vačnatec). Šlo o jednoplošník kombinované kovové a dřevěné konstrukce, který oproti svým předchůdcům disponoval výkonnějšími motory a také zatahovacím podvozkem. Za války sloužil k přepravě vojáků či transportu techniky a dostal i výzbroj v podobě velkorážního kulometu v otočné věži na hřbetě trupu. Letouny se osvědčily zejména při zásobování italské východní Afriky, která byla obklopena britskými državami. 

Na velkou vzdálenost

Z transportního S.M.75 vycházel bombardér S.M.82, který vstoupil do služby roku 1940. Unesl až 4 000 kg pum a dosahoval rychlosti 347 km/h. Na začátku války podnikly tyto letouny několik útoků na Gibraltar a na britské ropné rafinerie v oblasti Perského zálivu, přičemž v obou případech musely překonat vzdálenost 4 200 km. Díky prostornému trupu se ale mnohem více používaly pro přepravu nákladu a mohly pojmout až 40 plně vyzbrojených mužů. Výroba běžela do kapitulace Itálie v září 1943 a následně pokračovala i po okupaci země Německem.

Obecně se třímotorová koncepce Savoia-Marchetti velmi osvědčila, jednalo se o robustní, spolehlivé a hlavně univerzální stroje, užívané pro nejrůznější úkoly. Neodstranitelnou slabinu těchto typů ale představovalo slepé místo obrany v přídi. Kvůli třetímu motoru tímto směrem nešlo vestavět žádné střeliště a stroje proto byly téměř bezbranné v případě čelního útoku. „Třímotoráky“, které přežily válečný konflikt, pak sloužily zpravidla jako civilní transportní letouny, a to až hluboko do 60. let.