Elitní českoslovenští výsadkáři z Holešova byli ochotní se v roce 1968 postavit sovětským okupantům

V roce 1961 vznikl v Holešově v postupné návaznosti na vytváření speciálních jednotek zvláštního určení 7. výsadkový pluk. Obecně se tento útvar označoval za unikátní, a to i v rámci bývalých vojsk Varšavské smlouvy. Jeho koncepce vycházela například z výcviku britských SAS či válečných Commandos.

Výcvik vojáků se zaměřoval na zpravodajskou a diverzní činnost a pluk byl připraven provádět hloubkový průzkum až do vzdálenosti 800–10 000 km do týlu nepřítele, s důrazem na jazykovou a fyzickou přípravu i přežití v neznámém prostředí.

Tvrdí a ozbrojení

Ve dvě hodiny ráno zazvonil důstojníkům holešovských výsadkářů telefon a s oznámením, že došlo k neoprávněnému vniknutí vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR, byli v tichosti svoláni do kasáren. Poslouchal se rozhlas, ale žádné zprávy, co se bude dít, nepřicházely. Hlásky protivzdušné obrany zaznamenaly přelet letounů od Gottwaldova směrem na Brno, ale vojáci zatím nikde nebyli. Kolem páté hodiny ranní 21. srpna 1968 vstoupil do Holešova elitní tankový prapor ze Lvova, který v následujících hodinách obklíčil kasárna.

Sovětské velení si dalo mimořádně záležet, aby výsadkové útvary čs. armády obsadilo ještě dříve, než se jejich velitelé vzpamatují. To se jim nepodařilo. Paragány, kteří patřili k elitě armády a již byli vycvičeni provádět diverzi, vzbudil již ve tři hodiny ráno bojový poplach.

Velitelé kasáren v čele s podplukovníkem Vladimírem Košanem se rozhodli bránit. Jednalo se o jednu z mála ubikací v Československu, která 21. srpna nespadla pod kontrolu Sovětské armády.

První střet se odehrál u brány kasáren. Když se sovětský voják zeptal: „Jak to, že máte zbraně?“ dostal odpověď: „Vy je máte taky!“ vzpomíná veterán Jiří Müller. Dialog pokračoval dál, ale tyto věty přesně vystihují postoj výsadkářů z Holešova, kteří byli v té době elitní jednotkou armády.

Vojáci odmítli kasárna vydat a byli připraveni bojovat. Měli ve výzbroji plastické trhaviny, protitankové střely, samopaly a padáky. „Byli jsme dobří, fakt dobří. A Rusové to věděli.“ Na to konto ale pamětník dodal: „Všichni měli nervy na pochodu, kdyby někomu ujely, tak nás rozstřílí. Myslím, že bychom se z těch baráků ani nedostali.“

Vzhůru do akce

Ráno se k výsadkářům dostala od velení Zpravodajské správy Generálního štábu (vojenské rozvědky) zpráva, že byli vedoucí představitele KSČ Sověty uneseni. Zároveň dostali za úkol osvobodit je a přivézt zpět.

Posledním impulzem se stal dodnes nepříliš známý masakr v Prostějově. Tehdejší velitel výsadkové roty Petr Čejka vzpomínal: „Kolona Sovětů v centru města zabloudila, když jeden z nich nechtěně vystřelil do vzduchu. Možná z nervozity. Hned nato se ale rozpoutalo peklo. Ti Kazaši začali střílet do všech stran. A pálili po všem, co se hnulo, i poté, když se kolona rozjela.“

Vojáci se proto snažili získat informace, kde se Alexander Dubček nachází. Zprávy přicházely neurčité. Podle některých měl být Dubček na utajeném místě v Československu, jiné hovořily o Polsku nebo o oblasti dřívější Podkarpatské Rusi.

V noci z 21. na 22. srpna proto z kasáren v Holešově, obklíčených sovětskou obrněnou technikou, vyklouzlo deset ozbrojených paragánů v civilu, aby střežili strategické objekty ve městě, a 60 mužů s výzbrojí a zásobami vyrazilo na vozech do blízkých lesů jako přípravná fáze pro případnou akci. Část cesty je sledoval sovětský automobil, ale snad proto, že mířili na oficiální střelnici v Dobroticích, je nechali být.

Na Prahu či Karlštejn

Šedesátičlenný oddíl pokračoval po skupinách přes střelnici nad obec Přílepy, kde se skryl v zemljankách jako záloha, kdyby Rusové napadli kasárna. „Jenomže oni věděli, co jsme zač. Jezdili k nám na inspekce, a tak si moc nedovolovali. Spali venku, z kasáren nedostali ani vodu, hlídali jsme i zdroj pitné vody na letišti, ale pořád zůstávali,“ uvedl bývalý výsadkář.

Po třídenním vyčkávání v lese se ale komando vrátilo v tichosti zpět. Vyšlo totiž najevo, že Dubček i s ostatními politiky jsou už v Moskvě, a plán na jejich záchranu je tudíž nemožný. Pokud by Sověti zjistili, že jim v zádech číhají ke všemu odhodlaní výsadkáři, podnikli by vše k jejich likvidaci.

„Dnes to vyzní naivně, ale už nikdy potom jsem u vojáků neviděl takovou míru odhodlání a vlastenectví bránit napadenou republiku,… i kdyby je to mělo stát život,“ napsal Jaroslav Janků, který skupinu pro vysvobození Dubčeka připravoval. 

K ozbrojenému střetu nakonec nedošlo. Po několika dnech se navíc okupanti stáhli do okolních ulic a na pole. Později zakotvili u lesa v několik kilometrů vzdálených Přílepech, kde měli stanoviště až do října. Janků po letech ještě s dávkou sarkasmu poznamenal: „Kdyby byli v Praze či někde na Karlštejně, tak bychom do toho šli. Chtěli jsme dokázat, že nerezignujeme,… útok na Moskvu ale postrádal smysl.“

Trest za hrdost

O neohrožených postojích holešovských výsadkářů svědčí i další událost. Když k nim dorazil pozdější generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, aby vysvětlil omyly, které vedly k „bratrské pomoci spojeneckých armád“, vojáci ho vypískali. Navíc si na něj v Praze stěžovali, aby jej předvolali „ke stranické zodpovědnosti“, ale i tím si podepsali svůj pozdější ortel. 

Vojákům 7. výsadkového pluku byly vyčítány protisovětské postoje a jednotka v roce 1969 zanikla. Část vojáků i velitelů přešla do jiných útvarů. Holešovští výsadkáři spolu s dalšími útvary rozvědky ze Zbirohu a Litoměřic kromě toho zajišťovali svými vysílačkami svobodné rozhlasové vysílání. Všem za to následně hrozilo obvinění z velezrady.

Velitel pluku podplukovník Vladimír Košan, ale také náčelník štábu major Jiří Dufek a bývalý velitel Miroslav Šedina, jenž tou dobou sloužil na Zpravodajské správě Generálního štábu, pod kterou holešovský útvar spadal, byli propuštěni z armády a politicky perzekvováni. Komunistický režim se snažil incident podobně jako jiné, pro něj nepohodlné události veřejnosti utajit. Vojáci mezi sebou neztratili kontakt a po pádu režimu v roce 1994 založili Klub výsadkových veteránů Holešov.