Vlčí doupě bylo Hitlerovým válečným centrem. Právě zde přežil Stauffenbergův atentát a vydával rozkazy, které měnily Evropu

Po vítězství nad Francií začal Adolf Hitler připravovat tažení proti Sovětskému svazu a s ním i nové hlavní velitelství, které mělo stát co nejblíže budoucí východní frontě. Volba nakonec padla na oblast nedaleko východopruského Rastenburgu, kde Organizace Todt pod přísným utajením vybudovala rozsáhlý komplex bunkrů, kasáren a dalších objektů. Z původně krycího názvu Askania Nord se postupně zrodilo místo, které vešlo do historie jako Wolfsschanze neboli Vlčí doupě.

Image

Čtěte také

Tajná pevnost uprostřed lesů: Jak Adolf Hitler připravoval své hlavní velitelství pro útok na Sovětský svaz

Dvaadvacátého července 1941, v den německého útoku na Sovětský svaz, dorazil do Východního Pruska vůdcův doprovodný prapor (Führer-Begleit-Bataillon). Sám Hitler jej následoval se svou suitou 24. června. Do roku 1944 sídlilo ve Vlčím doupěti více než 20 generálů, 160 důstojníků, 1 200 poddůstojníků a 6 300 vojáků. Přitom se Wolfsschanze neustále rozšiřovalo.

Stavební práce neustávají

Jednotlivé stavební práce lze rozdělit do tří fází: Zatímco v první (1940–1941) vyrostly nejnutnější bunkry a kasárna, ve druhé (1942–1943) následovaly další dřevěné domy s cílem vytvořit naléhavě potřebné kancelářské prostory. Vzhledem k tomu, že Hitler obávající se o svou bezpečnost neustále očekával útok spojeneckých výsadkářů nebo nálety, OT v konečné fázi výstavby (1944) výrazně posílila některé existující bunkry a zakryla je betonovými kopulemi, přičemž přibylo několik dalších bunkrů.

Celé velitelství se vyznačovalo vyznačovalo spartánskou jednoduchostí, protože Hitler si dal záležet na tom, aby nežil výrazně luxusněji než vojáci na frontě. Wolfsschanze bylo rozděleno do dvou uzavřených oblastí. Oblast I se nacházela uvnitř Oblasti II, kterou obklopoval 50m minový pás, aby chránil führerovo velitelství proti pozemním útokům. Protiletadlový pluk 604 byl odpovědný za ochranu před nálety, zatímco vůdcův doprovodný prapor (později povýšený nejprve na pluk a poté na brigádu) převzal ochranu diktátora a zařízení na zemi.

V roce 1944 se jednotka skládala z více než 1 500 důstojníků, poddůstojníků a mužstva. Bunkry pro nacistické špičky (Hitler, Göring a tajemník nacistické strany Martin Bormann) se nacházely v Oblasti I. Byly elektricky vytápěné, díky úpravám z roku 1944 odolné proti bombám a v případě útoků jedovatým plynem se daly také uzavřít. Kvůli příliš hlučným ventilátorům však mnozí z personálu – například Hitlerovy sekretářky – raději nocovali v dřevěných barácích. Oproti tomu velitelský štáb Wehrmachtu byl zřízen v Oblasti II. V roce 1943 vznikla na Hitlerův rozkaz další samostatná uzavřená zóna („A“) v rámci Oblasti I za účelem zvýšení bezpečnosti.

Čaj a nekonečné monology

Hitler dostával informace o dění na frontách několikrát denně: před snídaní mu v mapové místnosti předložili stručnou situační zprávu. U takzvané polední situační porady ve 13 hodin byl přítomen náčelník štábu hlavního velitelství pozemních sil – OKH (do roku 1942 Franz Halder, později Kurt Zeitzler) nebo jeho zástupce a také náčelník operačního štábu OKW Alfred Jodl. Ta často trvala několik hodin. Následoval oběd, který si diktátor dal v bunkru kasina se svým vojenským štábem. Večer mluvil sám s velitelským štábem Wehrmachtu. Mezitím se chodil procházet do lesa, přijímal vysoce postavené hosty nebo popíjel čaj se svými sekretářkami.

Kolem 19.00 Hitler shromáždil svůj doprovod u večeře, která se obvykle zvrhla v jeho nekonečný monolog. Někdy se ještě s vybranými hosty odebral do kina sledovat filmy a týdeníky. Výsledkem bylo, že Hitler obvykle chodil spát dlouho po půlnoci a druhý den vstával pozdě. 

Navzdory kráse krajiny a klidu trápila v létě všechny členy vůdcova velitelství mračna komárů. Chemické repelenty byly málo účinné, a tak zejména strážní museli plnit své úkoly s rouškou proti dotírajícímu hmyzu. Hitlera to rozčilovalo a obvinil svůj štáb, že si pro své sídlo vybral nejbažinatější a na komáry nejbohatší oblast. Přesto se diktátor na žádném místě během druhé světové války nezdržel déle než ve Vlčím doupěti – celkem 786 dní.

Návštěva střídá návštěvu

Vzhledem k jeho dlouhému pobytu není divu, že Hitler učinil ve Vlčím doupěti některá dalekosáhlá vojenská a politická rozhodnutí nebo že zde přijal četné návštěvy politiků a hlav spřátelených států. Jedním z hostů, které několikrát přivítal ve svém novém velitelství, byl Benito Mussolini, který přijel do Východního Pruska poprvé 25. srpna 1941. Ve většině případů šlo o návštěvy mající za cíl projednat vojenské nebo politické záležitosti, jako tomu bylo i tentokrát: německý diktátor chtěl se svým italským protějškem koordinovat reakci na britsko-americkou soudržnost nedávno stvrzenou Atlantickou chartou. Mussolini navštívil také sídlo OKH v Mauerwaldu a poté se vydal s Göringem na lov.

Duceho brzy následovala řada politiků států Osy. Maďarského regenta Miklóse Horthyho a slovenského prezidenta Jozefa Tisa nacistický diktátor přesvědčoval, aby se jejich země více angažovaly na východní frontě. Mezi dalšími bychom našli například bulharského cara Borise III., finského maršála Carla Mannerheima či francouzského premiéra Pierra Lavala. Jako vůbec první zahraniční host však pozvání do Wolfsschanze obdržel v polovině července 1941 japonský velvyslance Óšima Hiroši, kterému Hitler navrhl společnou „vyhlazovací válku“ proti Sovětskému svazu. 

Řešení židovské otázky

Zatímco na východní frontě se divize Wehrmachtu blížily k Moskvě, šéf říšského tisku Otto Dietrich po poradě s Hitlerem oznámil 9. října 1941 ve Vlčím doupěti, že „rozhodnutí ve východním tažení“ bylo prakticky učiněno. O dva týdny později se Himmler ve Vlčím doupěti sešel s Reinhardem Heydrichem, šéfem bezpečnostní služby SS, aby také prodiskutovali „židovskou otázku“. Göring dal Heydrichovi již v létě 1941 příkaz k jejímu „konečnému“ vyřešení. Jedním z důsledků těchto rozhovorů se stala takzvaná konference ve Wannsee v lednu 1942, jejíž účastníci, kterým předsedal Heydrich, plánovali vyhlazení Židů.

Vojenské neúspěchy zimy 1941 až 1942 se podepsaly i na nejvyšším vojenském vedení. Dne 19. prosince 1941 Hitler odvolal vrchního velitele armády Walthera von Brauchitsche a sám převzal vrchní velení. Na léto 1942 naplánoval novou ofenzivu, která měla německým silám otevřít cestu ke Stalingradu a ropným pramenům na Kavkaze.

Aby byl diktátor blíže hlavní frontě, přesunul své velitelství do oblasti nedaleko ukrajinského města Vinnycja, ale 31. října 1942 se vrátil do Vlčího doupěte, protože vojenská situace se nevyvíjela podle očekávání.

Poté, co Sověti obklíčili německou 6. armádu ve Stalingradu, italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano navštívil führerovo velitelství, aby přesvědčil Hitlera o nutnosti uzavřít příměří. Německý diktátor ale odmítl jakékoli řešení situace prostřednictvím vyjednávání se Sověty, a to i v rozhovoru s rumunským premiérem Ionem Antoneskem, který krátce po Cianovi dorazil do Vlčího doupěte.

Hitler svolává generály

V březnu 1943 podnikl vůdce cestu do velitelství skupiny armád Jih, aby vojákům dodal novou odvahu a zvážil další ofenzivu. Všichni velitelé východní fronty pak dostali rozkaz dostavit se do Vlčího doupěte 1. července 1943, přičemž Hitler řekl generálům, že operace Citadela, útok na výběžek fronty u Kurska, musí začít nyní: „Úder musí být poslední bitvou o vítězství německých zbraní.“ Ofenziva ale skončila porážkou a iniciativa definitivně přešla na stranu Rudé armády. I na ostatních frontách se pro Němce situace vyvíjela nepříznivě.

Po vylodění Spojenců na Sicílii došlo v Římě ke svržení a zatčení Mussoliniho, ale po krátké době jej osvobodilo německé komando. Převrat v Itálii znepokojil i osoby odpovědné za bezpečnost ve vůdcově hlavním stanu, takže došlo k dalšímu zpřísnění obranných opatření proti případnému útoku nepřátelských sil.

Vzhledem k dramaticky se zhoršující vojenské situaci se Hitler v lednu 1944 cítil nucen znovu svolat všechny vrchní velitele východní fronty do Vlčího doupěte a požadovat slib věrnosti. Od své generality také chtěl, aby armáda dostala mnohem silnější nacionálněsocialistickou výchovu. Po této schůzce se ve Wolfsschanze rozběhly rozsáhlé stavební práce, aby byly stávající bunkry ještě lépe zabezpečeny proti leteckému bombardování. Hitler se proto na několik měsíců přesunul do Berghofu.

Teprve 15. července 1944, kdy byly stavební práce stále ještě v plném proudu, se diktátor vrátil do Východního Pruska a přenocoval v bunkru pro hosty. O pět dní později se hrabě Claus Schenk von Stauffenberg pokusil na vůdce během porady spáchat atentát pomocí nálože, ale Hitler přežil téměř bez zranění. Ještě téhož dne mohl ve Vlčím doupěti přijmout Benita Mussoliniho a provést ho zničenou budovou, v níž explodovala výbušnina. Nazítří mu přijelo poblahopřát k přežití také několik říšských ministrů.

Operace Inselsprung

Zatímco německá města proměňovalo bombardování v hromady trosek, Vlčí doupě zůstalo spojeneckými letadly nedotčeno. Východní fronta se však nezadržitelně blížila – 20. listopadu 1944 Hitler nadobro opustil svůj hlavní stan a odjel do Berlína, kde – s výjimkou krátkého pobytu na velitelství Adlerhorst na západní frontě – čekal na hořký konec svůj i svého režimu v bunkru říšského kancléřství. 

Dva dny po Hitlerově odjezdu do Berlína se začala ve Wolfsschanze připravovat operace Inselsprung – plánovaná demolice bunkrů. Zatím však chtěli Němci udržet velitelství v provozu. Teprve 23. ledna 1945 byly stavby vyhozeny do povětří, což se kvůli jejich masivní konstrukci podařilo jen částečně. O čtyři dny později dosáhly jednotky Rudé armády Rastenburgu a zničených objektů Vlčího doupěte. Bunkry na velitelství OKH v Mauerwaldu však zůstaly z velké části neporušené, protože se je nikdo nepokusil zlikvidovat.  

Wolfsschanze je od roku 1959 přístupné veřejnosti, až do konce války zde však nedošlo k instalaci odborného doprovodného programu a ani atentát z 20. července 1944 nebyl připomínán. V 90. letech pak nový majitel proměnil Hitlerovo někdejší sídlo v turistickou atrakci, když například v bunkru se nacházela střelnice. V posledních letech se Vlčí doupě zaměřuje na informace a dokumentaci a atrakce byly omezeny. Návštěvníci mohou také zavítat do expozice věnované varšavskému povstání.