Obrněná vozidla, motorky i elektrická kola: Vybraná výsadková vozidla (nejen) československé armády

Konstruktéři bojových vozidel musí tradičně řešit „hlavolam“, jenž znamená hledání správné kombinace ničivé síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti. Zajisté tedy nepřekvapuje, že u typů pro výsadkáře hraje dominantní roli pohyblivost, respektive nízká hmotnost, jelikož vozidla je třeba dopravovat na palubě letounů či vrtulníků a nezřídka i vysazovat na padáku. Musí se proto zredukovat těžké pancéřování.

Výsadkáři tedy běžně provozují velice lehké pásové nebo kolové obrněnce, ale často také modifikace terénních automobilů, kromě nichž si získaly popularitu i čtyřkolky a motocykly, případně jízdní kola.

Za socialismu a republiky

Po druhé světové válce provozovala obnovená čs. armáda pestrou směs techniky, ve které figurovaly jak spojenecké, tak kořistní německé vzory. Ve vozovém parku výsadkářů několik let převažovaly klasické americké džípy, tedy automobily Willys MB, vedle nichž sloužila britská vozidla a technika původem z Wehrmachtu.

Na přelomu 40. a 50. let se začaly dodávat domácí terénní Škody 1101 VO, známé pod jménem „bojový Tudor“, a v roce 1955 byl zaveden do řadové výzbroje první čs. vůz vytvořený přímo pro výsadkáře. Šlo o úpravu nákladní Tatry 805, která obdržela sklápěcí čelní sklo a plátěnou střechu kabiny, a proto se díky zmenšené výšce vešla do nákladního kluzáku NK-14. Označovala se přezdívkou „komando“, sloužila ponejvíce jako dělostřelecký tahač a vyrobilo se okolo 20 kusů.

Vzhledem k politické situaci ovšem ve výbavě výsadkových vojsk postupně převládly typy sovětské výroby, konkrétně terénní automobily GAZ-69, které později vystřídal modernější UAZ-469, který „zdědila“ také Armáda České republiky. Ta se roku 1995 rozhodla zavést nový standardní model taktického užitkového vozidla, a to proslavený britský Land Rover Defender ve variantách 110 a 130, kde čísla uvádějí rozvor náprav v palcích. Tato vozidla se proto dostala též do výzbroje výsadkových a speciálních sil, pro které vznikly verze Defender 110 SOV („Kovboj“) a Defender 130 Kajman. 

Vozy s balistickou ochranou a výzbrojí odváděly výtečné služby, a to včetně nasazení v Afghánistánu. Jenže roky provozu se na nich nevyhnutelně podepsaly, takže vojáci začali hledat náhradu – novou platformu pro výsadková vojska. V dubnu 2025 bylo oznámeno, že Armáda ČR zavede lehká útočná vozidla Flyer 72 od americké General Dynamics. Díky zapojení české společnosti STV Group se do realizace kontraktu zapojí také domácí průmysl. 

Úpravy užitkových automobilů

Sázka českých výsadkových a speciálních jednotek na vůz Land Rover Defender nepředstavovala žádnou zvláštnost, jelikož se tento legendární automobil osvědčil ve službách armád mnoha států. Řada z nich proto zavedla různé speciální verze schopné nosit rozmanitou škálu výzbroje od kulometů po vypouštěcí zařízení pro protitankové či protiletadlové řízené rakety. Často mívají i balistickou ochranu a mohou dopravovat zásoby pro delší působení za liniemi nepřítele. Speciální zmínku si zaslouží Land Rover Perentie, jenž má šestikolový podvozek a vznikl v několika provedeních pro armádu Austrálie.

Slavný britský automobil ale není zdaleka jediný, který si získal oblibu u výsadkářů nebo zvláštních jednotek. Obdobných úprav se dočkaly jiné konstrukce, z nichž musíme uvést německý Mercedes-Benz třídy G, jehož úpravu Enok od společnosti ACS najdeme například ve vozovém parku české 601. skupiny speciálních sil. 

Několik států zařadilo do služby i speciální odlehčené varianty proslulého amerického „Humvee“, tedy typu HMMWV. Značnou popularitu si v této roli našly některé japonské vozy, především Toyota Land Cruiser a Toyota Hilux, které se kromě špičkové terénní pohyblivosti vyznačují i takřka neuvěřitelnou odolností proti hrubému zacházení. Ruští výsadkáři pak používají převážně nové vozy značky UAZ, například typy Patriot či Pikap. 

Obecně se dá říci, že úpravy užitkových vozů pro „speciály“ a výsadkáře vykazují podobné rysy, mezi něž patří masivní kovový rám s lafetou, na kterou se montuje hlavní výzbroj, nejčastěji 12,7mm kulomet, případně automatický granátomet. Někdy vozidla mívají lafetu pro druhou zbraň (obvykle lehký kulomet) na kapotě před spolujezdcem. Běžně se opatřují i balistickou ochranou, ačkoli jen proti střelbě z lehkých zbraní.

Začalo to v poušti

Přestože modi kace běžných užitkových terénních automobilů představují určitě nejčastější položky ve vozových parcích výsadkových a speciálních jednotek, lze se setkat i s jinými koncepcemi. Pionýrem jedné z nich byly ozbrojené síly USA, což souviselo s faktem, že se v této zemi těší značné oblibě pouštní závody. V nich měří síly velmi lehké a rychlé „buginy“, které se trochu podobají vozům z evropského autokrosu.

Na přelomu 70. a 80. let se proto vyskytla myšlenka upravit tyto konstrukce pro vojenské využití. Šance se chytila  firma Chenowth, jež pak dodala americké armádě první vozy nazvané FAV (Fast Attack Vehicle), po kterých přišlo vyspělejší provedení DPV (Desert Patrol Vehicle) a následně i typ LSV (Light Strike Vehicle). 

Základní koncepce zůstává stejná, jelikož jde o velice lehké vozy, jejichž „karoserii“ tvoří jen trubkový rám a které pohání motor v zádi. Na rámu se nacházejí lafety pro výzbroj, jež může zahrnovat kulomety, granátomety či protitankové řízené rakety. „Buginy“ proto nenabízejí prakticky žádnou balistickou ochranu, avšak díky nízké hmotnosti se dají snadno přepravovat vzduchem (včetně závěsu pod vrtulníkem) a jezdí působivou rychlostí, u některých typů téměř 200 km/h.

Podobné vozy zavedly i síly jiných států, avšak později začaly vznikat i zcela nové konstrukce již bez vazby na pouštní závody. Některé z nich už tedy disponují také lehkým pancéřováním, jak ukazují vysoce úspěšné vozy série Flyer americké společnosti General Dynamics nebo automobily řady Sarmat, které provozují ruské výsadkové síly. Velké popularity dosahují „buginy“ i v armádách Latinské Ameriky či jihovýchodní Asie.

Uplatnění motorek a čtyřkolek

Výsadkové jednotky tradičně používají rovněž jednostopá vozidla. Motocykly proto patřily do arzenálu sovětských i německých výsadkářů v první polovině 20. století. Uplatnily se také skútry, například Cushman Model 53, které užívaly americké výsadkové divize. Tato praxe pak pokračovala i během studené války, během níž nastoupil do služby například poněkud bizarně vyhlížející italský skútr Vespa 150 TAP (Truppe Aero Portate), který sloužil k dopravě 75mm protitankového bezzákluzového kanonu. Běžnou položkou výbavy zůstaly motocykly, a proto čs. výsadkáři provozovali osvědčené typy Jawa 250 a Jawa 350. 

Speciální či parašutistické jednotky NATO později zavedly pouze mírně upravené terénní motocykly od prestižních japonských značek, jako Suzuki. Vyskytují se však také některé kuriozity, mezi které náležejí motocykly s dieselovými motory, zejména Hayes M1030M1, jenž vychází z konstrukce Kawasaki a nabízí výjimečný dojezd přes 650 km. 

Od začátku nového století ale rychle roste i popularita jedné kategorie lehkých dvoustopých vozidel, a sice terénních čtyřkolek, označovaných za motorizovanou náhradu jízdních či nosných zvířat. 

Čtyřkolky obvykle nabízejí výtečnou terénní pohyblivost, dobrou nosnost a nízkou hmotnost. Uplatňují se tedy především u horských, výsadkových či zvláštních jednotek. V české armádě jde o typy od kanadské společnosti Can-Am (dříve Bombardier), ve světě se pak hodně využívají také výrobky americké značky Polaris, čtyřkolky z Japonska a v poslední době rovněž z Číny, zatímco ruské výsadkové síly provozují převážně domácí RM 500 alias AM-1.

Nově s elektrickým pohonem

Poměrně málo známým faktem je, že výsadkové jednotky některých států používají též jízdní kola. Svého času si velikou oblibu získalo skládací horské kolo od americké společnosti Montague, která mu dala označení Paratrooper. Zrodilo se ve druhé polovině 90. let a původní podoba měla rovněž pomocný elektrický pohon, ovšem do sériové produkce pro americké elitní jednotky se ve 21. století dostalo bezmotorové provedení.

Paratrooper užívá promyšlenou kombinaci ocelových a hliníkových slitin, takže váží pouze 13 kg, ale vyznačuje se výjimečnou pevností, díky níž výrobce poskytuje doživotní záruku. Kolo lze za 30 sekund poskládat do rozměrů jen 91 × 71 × 30 cm, a proto se dá přenášet ve speciálním obalu na zádech. Americká armáda ho užívá pod formálním názvem TMB (Tactical Mountain Bike) a mezi zákazníky patří i armády několika dalších členů NATO. 

Zmíněná koncepce kola s elektrickým pohonem se ale dočkala velkého návratu, protože v posledních letech u vojáků výrazně vzrostla popularita elektrokol a rovněž elektrických motocyklů. Tyto dopravní prostředky jsou velmi lehké a jednoduché a díky elektrickému pohonu produkují minimum tepla a hluku, což vojáci ocení. 

Mezi úspěšné dodavatele těchto produktů patří australská firma Stealth, která nabízí elektrické kolo B-52 a motocykl H-52 s maximálním dojezdem 80 km. Kontrakty pro ozbrojené složky získává i americká značka QuietKat, jež dodává elektrokola například pro elitní síly USA a Velké Británie, či francouzská společnost Electric Motion, jejíž elektrokola Emu kromě domácí armády nejspíše zakoupil též německý Bundeswehr. Je tedy možné, že elektrické jednostopé dopravní prostředky obohatí také vozový park českých výsadkových vojsk.