Královské zelené barety: Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády

13.10.2020 - Martin Šedivý

Jen málokterá vojenská jednotka světa se může pyšnit tím, že se její mnohokrát skloňované jméno stalo během let synonymem pro speciálně vycvičenou vojenskou jednotku – „Commando“. Jak a kde se ale tento termín vzal a komu byl původně určen?

<p>Moderní propagační materiály představují <strong>RM Commandos</strong> jako neohrožené bojovníky se zelenými barety.</p>

Moderní propagační materiály představují RM Commandos jako neohrožené bojovníky se zelenými barety.


Reklama

První jednotky Commandos byly zformovány v létě roku 1940, krátce po tom, co se Winston Churchill stal ministerským předsedou. Churchill, který sloužil v búrských válkách (1880–1881 a 1899–1902), si velmi dobře uvědomoval důležitou úlohu neregulérních partyzánských výpadů proti pravidelné armádě a jejich demoralizující účinek. Vždyť on sám se stal, i když na krátkou dobu, nedobrovolným hostem búrských „Commandos“, kteří operovali v malých jízdních skupinkách a používali netradiční, ale velmi efektivní taktiku boje. Proto se Churchill zasazoval o vznik speciálně vycvičených jednotek „lovecké úrovně“, které dokážou vnést teror a zmatek do řad nepřítele taktikou „udeř a zmiz“. Bylo tedy nasnadě, když podplukovník Dudley Clark označení „Commandos“ přiřknul nově se formujícím britským speciálním silám. 

První krůčky

Jádro nově formovaných oddílů pocházelo ze dvou zdrojů. Buďto je tvořili muži, kteří se dobrovolně přihlásili z nejrůznějších armádních útvarů v Británii, anebo pocházeli z tzv. „Nezávislých skupin“, které byly vytvořeny již v dubnu 1940 a měly za sebou ne příliš úspěšnou vojenskou intervenci v Norsku. První reorganizace přišla na podzim téhož roku, kdy vznikla Brigáda speciálních sil. Skládala se z pěti praporů a každý prapor obsahoval dvě skupiny po 50členných „rotách“. 

Do služby v „operačně mobilních“ speciálních jednotkách se na místních armádních velitelstvích hlásili dobrovolníci z celé země. Uchazeče o „nebezpečnou a hazardní“ službu čekal rigorózní tréninkový program na Skotské vysočině, podle některých pamětníků jej vymýšleli „nejzkušenější sadisté britské armády“. 

V lednu 1941 Brigáda speciálních sil sestávala již z komand No.1 až No.11, každé z nich obsahovalo šest rot, které měly v tu dobu tři důstojníky a 62 mužů – tento počet se pohodlně vešel do nových útočných člunů typu LCA. Co se výzbroje týče, potýkaly se rané jednotky Commandos s akutním nedostatkem zbraní jakéhokoliv druhu. Páteř výzbroje tvořila zastaralá puška Lee Enfield No.1 Mk.III* a v době vzniku jednotky bylo v armádních zbrojních skladech jen 18 samopalů Thomspon M1928. V rámci lend-leasové spolupráce Velké Británie s USA se však situace relativně rychle stabilizovala a právě samopal Thompson se stal rozšířenou zbraní těchto úderných oddílů a pronikl i do znaku Kombinovaných operací. Kromě samopalů bylo jednotkám Commandos dodáno také velké množství pistolí americké výroby Colt 1911A1, které se díky účinné ráži .45ACP těšily velké popularitě.

Útoky na „Pevnost Evropa“

Začátkem roku 1941 byly jednotky Armádních Commandos (Army Commandos) zařazeny pod velitelství Kombinovaných operací, které začalo, v čele s charismatickým admirálem Keyesem, plánovat několik akcí. Měly více než nepříteli dokázat britské veřejnosti, že jejich vlast není v defenzivě, ale že je oním spícím Lvem, který nabírá síly.

První větší útok byl spuštěn v březnu 1941 a jeho cílem se staly čtyři malé přístavy na Lofotských ostrovech. Tato první akce, ostře sledovaná nejen veřejností, ale také „zkostnatělými válečníky“ z Whitehallu (jak je Churchill nazval), kteří neprorokovali progresivním jednotkám Commandos do začátku nic dobrého, se setkala s naprostým úspěchem a umlčela všechny pochybovačné hlasy. Komanda No.3 a No.4 zlikvidovala přes 800 000 galonů technických paliv, potopila množství námořních cílů o celkové hmotnosti převyšující 18 000 tun, zajala 200 Němců a získala přes dvě stě norských dobrovolníků. 

27. října 1941 se stal novým velitelem Kombinovaných operací kapitán Lord Louis Mountbatten. Pod jeho vedením došlo ke konsolidaci výcvikových center Commandos – hlavní školou se stalo Výcvikové středisko Commandos ve skotském Achnacarry a bylo rozhodnuto o vytvoření jednotek Commandos, náležících organizačně ke Královskému námořnictvu (Royal Marine Commandos). Mountbatten rovněž naplánoval další útoky proti okupovanému Norsku, kterých proběhlo během roku 1941 ještě několik. Důsledkem britských aktivit byla snaha posílit německou vojenskou posádku v Norsku. Do konce roku 1944 zde Hitler zvýšil počet vojáků na 370 000 mužů, kteří mohli být mnohem efektivněji využiti k obraně západní fronty během invaze do Normandie v červnu 1944. Diverzní úkol se tak zdařil.

Středomoří a Dálný východ

Commandos operovali také na Středním východě a v Africe, odkud se snažili vyvíjet konstantní tlak vůči „měkkému podbřišku“ Evropy. Od února roku 1941 působily Komanda No.7, No.8 a No.11 na Středním východě pod vedením plukovníka Roberta Laycocka. Zde se k nim připojila také komanda No.50 a No.52, vytvořená přímo v palestinské oblasti s cílem posílit zde britskou účast. Celé uskupení záhy dostalo podle svého velitele označení „Layforce“.

Layforce byla velmi aktivní jednotkou, která se účastnila mnoha odvážných nájezdů na území okupované nepřítelem, a její členové se dokonce pokusili zajmout generála Rommela na jeho velitelství v Beda Littoria. Tato operace, vedená skupinou vysazenou z ponorky poblíž pobřeží, se však nezdařila a přežili ji jen dva příslušníci Commmandos, kteří po vyčerpávajícím 40denním pochodu pouští dosáhli britských pozic.

Jednotky Commandos se ve větších či menších celcích pohybovaly ve Středomoří po celou dobu války a v roce 1943 se zapojily do invaze na Sicílii. Později téhož roku vznikla v Itálii 2. brigáda speciálních sil, která působila v oblasti až do konce války. 

V roce 1943 byla zformována také 3. brigáda speciálních sil, jejímž cílem měly být akce na Dálném východě. Jednotka se zúčastnila vojenských akcí proti Japoncům v Barmě a po svržení atomových bomb na Japonsko se dočkala konce války v Hongkongu. 

Velké nájezdy

V roce 1942 bylo rozhodnuto o využití loajálních nebritských zájemců o službu v Commandos, dislokovaných toho času na Ostrovech. Vzniklo tak Commando No.10, resp. byla obsazena prázdná číselná pozice. Světlo světa tak spatřila velmi zajímavá mezinárodní skupina, ve které vedle sebe sloužili Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Norové, ale dokonce i němečtí či rakouští dobrovolníci, a plánoval se dokonce i vznik roty japonské.

Rok 1942 byl každopádně rokem největších samostatných „nájezdů“ jednotek Commandos. 28. března v půl druhé ráno zaklínila nárazem vrata suchého doku loď HMS Camp-belltown, maskovaná jako německé plavidlo, s cílem vyřadit dok z provozu a omezit tak působení křižníku Tirpitz v Atlantiku. Jen z Campbelltownu pak zaútočilo na přístavní vybavení celkem 44 důstojníků a 233 mužů, rozdělených do útočných a demoličních skupin.

Během této odvážné akce padlo velké množství příslušníků Commandos (169) a jen zlomek se jich po nájezdu vrátil zpět. Útočníkům se však podařilo splnit všechny plánované úkoly, a co nestihli zdemolovat Commandos, zničil sám Campbelltown, který, naložen 9  600 librami časovaných trhavin, explodoval v pravé poledne. „Největší nájezd všech dob“, jak je útok na St. Nazaire nazýván, přinesl příslušníkům jednotek Commandos celkem 89 vyznamenání, z toho pět Viktoriiných křížů.

Dokončení: Královské zelené barety (2): Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády 

Během útoku na francouzský přístav Dieppe v srpnu téhož roku byl jednotkám komand No.3 a No.4 svěřen důležitý úkol, při němž měly zajistit levé a pravé křídlo invazních sil a eliminovat pobřežní dělostřelecké baterie. Samotný útok na přístav v Dieppe nedopadl podle očekávání vojenských plánovačů a byl mnohokrát označen jako „katastrofální“. Úlohy přiřknuté Commandos na křídlech útoku však byly kompletně splněny a jednotky se jen s drobnými ztrátami stáhly dle plánu. 

Speciální zbraně

Taktika vedení iregulérního boje Commandos během druhé světové války vyžadovala od samého počátku používání improvizovaných a specializovaných zbraní. Příslušníci jednotek Commandos byli proslulí rváči zocelení nejen intenzivními kurzy neozbrojeného boje na Skotské vysočině. Bývali proto vybaveni celou řadou zajímavých osobních zbraní.

Těmi nejtradičnějšími (které se dostaly i do baretových odznaků Commanda No.2 a později do znaku Kombinovaných operací) byly útočné dýky Fairbairn-Sykes, které se během druhé světové války vyráběly ve třech základních modifikacích a několika dalších variantách. Méně často se u Commandos vyskytuje takzvaný „Smatchet“, bojový nůž No.2. Tato odstrašující sečná zbraň, připomínající římský Gladius, se dokázala v rukou obratného vojáka stát velmi účinnou zbraní.

Kreativitě se mezi příslušníky Commandos meze nekladly a jakákoliv zajímavá praktická zbraň byla ihned testována. Ve vzpomínkách mnoha veteránů se tak můžeme, navzdory ženevským konvencím, setkat s používáním velkého množství jehlic, bodáků a bodel, poschovávaných v kožených pouzdrech a švech battledressů na různých částech těla, dále se doslýcháme o velkém množství rozličných bijáků, ale třeba i o miniaturních skládacích lucích.

O jednom z legendárních velitelů Commandos, podplukovníku Johnu „Mad Jack“ Churchillovi, jehož bylo běžné během operací Commandos spatřit ozbrojeného jednoručním mečem, se traduje následující příběh: Během přípravy invaze na Sicílii si kromě svého oblíbeného meče přibalil také dlouhý anglický luk a toulec plný šípů. Když se ho zeptali, co s dotyčnou zbraní hodlá dělat, odvětil, že ji hodlá použít k lovu Němců, neboť si k tomuto účelu nedokáže představit stylovější zbraň.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Upír obecný (Desmodus rotundus), někdy nazývaný též upír rudý nebo upír velký, je druh tropických netopýrů žijící ve Střední a Jižní Americe.

Věda

Základna nově nalezeného korálového útesu je široká 1,5 kilometru a jeho vrchol se v nejvyšších bodech nachází 40 metrů pod hladinou moře.

Zajímavosti
Reklama

Příslušníci 101. výsadkové divize během operace Anaconda v březnu 2002.

Válka

Na jednání v Ženevě nemohl chybět Edvard Beneš. Z Prahy přijeli Karel Kramář, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, státoprávní demokrat Antonín Kalina, šéf Maffie Přemysl Šámal, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda. Později dorazil i Mořic Hruban za moravské katolíky.

Historie

Sir John Julius Angerstein na portrétu Thomase Lawrence z roku 1790.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907