Pocta pro Hitlerovy spojence: Neněmečtí nositelé Rytířského kříže

Klikatá cesta na vrchol

Giovanni Messe (1883–1968) zahájil svou armádní kariéru v roce 1901, účastnil se italsko-turecké války (1911–1912) a během první světové války pak bojoval již v hodnosti majora (později povýšen na podplukovníka) na italské frontě. Je přitom považován za jednoho z organizátorů speciálních úderných oddílů Arditi. V meziválečném období prošel řadou významných velitelských funkcí a v letech 1923–1927 dokonce sloužil jako pobočník krále Viktora Emanuela III. Již v hodnosti brigádního generála se zapojil i do války v Habeši, na jaře 1939 se pak coby generálmajor podílel na italském anektování Albánie. Další bojové nasazení jej čekalo během tažení proti Řecku, které však vedlo k vítězství až po německé intervenci.

Messeho velitelské schopnosti mu v červnu 1941 vynesly jmenování do čela zhruba šedesátitisícového Italského expedičního sboru v Rusku. Přes určité úspěchy (Italové se například významně podíleli na dobytí města Stalino) Messe cítil, že jsou jeho muži pro dlouhodobou kampaň nedostatečně vyzbrojeni a vystrojeni, a v tomto směru se neustále snažil tlačit na vrchní velení v Římě. V lednu 1942 získal Rytířský kříž Železného kříže. V červenci 1942 ovšem jeho sbor „pohltila“ mnohem větší Italská armáda v Rusku, jíž velel generál Italo Gariboldi. S ním se ale Messe názorově rozcházel a zároveň mu stále více vadilo rostoucí německé vměšování do velení italských jednotek, takže byl v listopadu 1942 na vlastní žádost převelen zpět do vlasti.

V lednu 1943 se Giovanni Messe, v té době již povýšený na generála, ujal velení 1. italské armády v Tunisku. Následovala série tvrdých obranných bitev, nicméně přes veškerou snahu směřovaly síly Osy v Africe k porážce. Dne 12. května povýšil Mussolini Messeho na maršála a vyzval jej, aby kladl odpor do posledního muže, nicméně už následujícího dne se definitivně zhroutil odpor německé 5. tankové armády a Messe se zbytky 1. italské armády kapituloval u Enfidaville. Jako přesvědčený roajalista však v zajetí dlouho nezůstal a 18. listopadu přijal královu nabídku stát se náčelníkem štábu Italské královské armády, která bojovala po boku angloamerických sil. V této funkci zůstal až do konce války. (foto: Wikimedia Commons, Italian Army Photographer, PDM 1.0)

Mannerheimův zástupce

Helsinský rodák Erik Heinrichs (1890–1965) absolvoval dobrovolně výcvik v Prusku a poté sloužil jako velitel praporu během finské občanské války (1918). V armádě zůstal i nadále, od roku 1921 studoval ve Francii a poté zastával různé vyšší velitelské funkce. V říjnu 1939 převzal generálmajor Heinrichs coby dosavadní inspektor pěchoty při ministerstvu obrany velení nad III. sborem působícím na východě Karelské šíje a v této funkci se úspěšně zapojil do zimní války. Ještě v jejím průběhu, 19. února 1940, se dočkal povýšení na generálporučíka a byl postaven do čela klíčové armády Karelské šíje. 

Po konci války Heinrichs nejprve převzal velení nad celou finskou pozemní armádou a posléze jej vrchní velitel Carl Mannerheim jmenoval náčelníkem generálního štábu, s čímž také souvisela užší spolupráce s Němci. Po začátku pokračovací války se Heinrichs postavil do čela statisícové Karelské armády. V říjnu 1941 byl povýšen na generála pěchoty a od ledna 1942 opět zastával funkci náčelníka generálního štábu, přičemž obdržel Mannerheimův kříž 1. třídy, a kromě samotného Mannerheima se tak stal jeho jediným nositelem. Jiné zdroje ovšem uvádějí, že tuto dekoraci získal až v prosinci 1944.

Dne 5. srpna 1944 obdržel také Rytířský kříž Železného kříže, ale v té době se již situace na frontě pro Finy nevyvíjela dobře a nakonec se tak Heinrichs stal v září 1944 jedním z členů finské delegace, která v Moskvě vyjednávala o uzavření příměří. V lednu 1945 Heinrichs nahradil Mannerheima v čele finských ozbrojených sil, avšak kvůli aféře skupiny důstojníků, kteří ukrývali zbraně pro případ sovětské okupace Finska, ještě v létě téhož roku rezignoval. Poté působil především jako poradce v oblasti vojenství a spisovatel. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

S modrou divizí u Leningradu

Generálmajor Agustín Muñoz Grandes (1896–1970) se stal jedním z osmi mužů ze spojeneckých armád Osy, kteří obdrželi Rytířský kříž Železného kříže s Dubovou ratolestí. Rodák z města Carabanchel Bajo, ležícího nedaleko Madridu, se zapojil na nacionalistické straně do španělské občanské války, během níž mnohokrát prokázal své kvality a odhodlání, přičemž celkem devětkrát utrpěl zranění. V roce 1941 mu bylo svěřeno velení dobrovolnické Modré divize (Němci oficiálně označené jako 250. pěší divize), která se od podzimu zapojila do bojů na východní frontě.

Nejprve měla tvořit součást skupiny armád Střed a postupovat na Moskvu, ale záhy přišlo přemístění ke skupině armád Sever, svádějící těžký boj o Leningrad. 

Španělé se brzy projevili jako zuřiví válečníci, kteří si vysloužili respekt u Němců, a budili strach u rudoarmějců. Ruku v ruce s tím však šly i těžké ztráty. Dne 12. března 1942 obdržel Muñoz Grandes za velitelské úspěchy Rytířský kříž Železného kříže a na frontě pak zůstal až do prosince, kdy byl povolán zpět do Španělska. Ještě 12. prosince obdržel osobně od Adolfa Hitlera Dubovou ratolest, doma jej pak čekalo povýšení na generálporučíka. Jeho vojenská kariéra pokračovala i v následujících letech, takže v roce 1958 to dotáhl až na náčelníka štábu španělských ozbrojených sil a působil také ve vysokých politických funkcích. (foto: Wikimedia Commons, Dutch National Archives, CC0 1.0)

Nejúspěšnější rumunský generál?

Petre Dumitrescu (1882–1950) zahájil svou vojenskou kariéru v roce 1901 a o 12 let později absolvoval vojenskou akademii v Bukurešti. Když vypukla první světová válka, měl již hodnost majora a na kariérním žebříčku stoupal i v meziválečném období, takže v roce 1930 byl povýšen na brigádního generála. Mezi lety 1937 a 1939 působil coby generálmajor jako vojenský atašé v Paříži a Bruselu a po návratu do vlasti se postavil do čela rumunské 1. armády. 

V únoru 1941 byl opět povýšen na generálporučíka a krátce nato převzal velení 3. armády, přičemž na této pozici zůstal až do srpna 1944. V čele zmíněné formace zahájil 5. července 1941 postup proti sovětským vojskům v severní Bukovině a Besarábii, které SSSR obsadil v červnu předchozího roku. Poté následoval pochod směrem ke Krymu, přičemž se rumunská armáda zapojila mimo jiné do bitvy o Azovské moře, která skončila totální porážkou Rudé armády. 

V červenci 1942 se Dumitrescu dočkal povýšení na generála a záhy se zapojil do německé letní ofenzivy, během níž se svou armádou postupoval směrem na Tamaňský poloostrov, kde mimo jiné výrazně přispěl k dobytí přístavního města Anapa. Za toto tažení Dumitrescu obdržel na začátku září 1942 jako druhý Rumun Rytířský kříž Železného kříže. Poté následoval přesun značné části 3. armády ke Stalingradu, kde tato formace při sovětské operaci Uran utrpěla těžké ztráty. 

Dumitrescu dokázal své zbývající jednotky seskupit do obranné linie na řece Čir, a dokonce se s nimi zapojil do neúspěšného pokusu o protiofenzivu: operace Zimní bouře. Během prosince 1943 bojovala 3. armáda na dolním toku Dněpru a poté začala ustupovat podél severního pobřeží Černého moře na západ k rumunským hranicím, kde se na jaře 1944 podařilo stabilizovat frontu na řece Dněstr. Za tyto ústupové boje obdržel generál 4. dubna 1944 Dubovou ratolest k Rytířskému kříži.

Poté, co Bukurešť v srpnu 1944 změnila strany, zajali Dumitreskovi muži několik tisíc německých vojáků, ale on sám byl po několika týdnech poslán do výslužby. V květnu 1946 si vyslechl obvinění z válečných zločinů, avšak soud jej pro nedostatek důkazů zprostil viny. (foto: Wikimedia Commons, National Digital Archive, PDM 1.0)

Ponorkář, který následoval své druhy

Římský rodák Carlo Fecia di Cossato (1908–1944) absolvoval v roce 1928 námořní akademii v Livornu a v první polovině 30. let začal sloužit na ponorkách, zapojil se i do španělské občanské války. Vstup Itálie do druhého světového konfliktu jej zastihl v hodnosti poručíka coby velitele podmořského člunu Ciro Menotti, ale v prosinci 1940 byl přeložen do Bordeaux, kde měl sloužit ve funkci výkonného důstojníka na ponorce Enrico Tazzoli. 

V dubnu následujícího roku pak převzal její velení a v této roli hned vyplul do akce, která byla více než úspěšná: útok na dva britské křižníky sice ještě ovoce nepřinesl, ale mezi 15. dubnem a 9. květnem poslal Fecia di Cossato ke dnu tři lodě. Na další misi mezi 15. červencem a 11. zářím si pak připsal dva zářezy. Plavba zcela jiného druhu jej čekala v prosinci 1941, kdy se podílel na záchraně trosečníků z potopených německých lodí Atlantis a Python. Na zpáteční cestě zaútočil na Tazzoli nepřátelský letoun a Fecia di Cossato musel nařídit nouzový ponor. Ponorka vyvázla beze škod a druhý den dorazila do Saint-Nazaire, kde vyložila asi 70 zachráněných námořníků. Fecia di Cossato za účast na operaci obdržel Železný kříž I. třídy.

V únoru 1942 vyplula Tazzoli k pobřeží Spojených států amerických, kde si v následujícím měsíci připsala řadu úspěchů, přičemž největším úlovkem se stal britský tanker Athelqueen. Právě během boje s tímto plavidlem italská ponorka utrpěla poškození a Fecia di Cossato se rozhodl pro návrat na základnu. Tam dorazil 31. března a ohlásil celkem šest potopených lodí. V létě následovala mise do Karibiku, kde si Tazzoli nárokovala další dvě vítězství.

Na poslední hlídku na palubě Tazzoli vyrazil Fecia di Cossato v polovině listopadu 1942, zamířil do brazilských vod a tentokrát měl přesnou mušku celkem čtyřikrát. Ještě během plavby byl povýšen na fregatního kapitána a do Bordeaux se vrátil začátkem února 1943. O měsíc a půl později se pak dočkal také vyznamenání Rytířským křížem Železného kříže. V té době už ale nebyl ponorkářem, neboť jej nadřízení povolali zpět do Itálie, kde převzal velení nad 3. eskadrou torpédových člunů. Jeho vlajkovou lodí se stala zbrusu nová torpédovka Aliseo třídy Ciclone.

Už v květnu 1943 Cossata silně zasáhla zpráva, že Tazzoli byla ztracena i s celou posádkou. Během léta absolvoval ve Středozemním moři řadu eskortních operací, ale záhy přišel další zvrat. Italská vláda uzavřela se Spojenci 8. září příměří a Fecia di Cossato na palubě Alisea musel u korsického přístavu Bastie absolvovat tvrdý střet s Němci, kteří se pokusili obsadit italské lodě.

V následujících měsících Fecia di Cossato dál vyplouval zejména k doprovodným akcím, tentokrát už ale ve spojeneckých řadách. V červnu 1944 však jako přesvědčený monarchista odmítl složit přísahu nové italské vládě, která předtím nepřísahala loajalitu králi. Byl proto zbaven velení a dán na dovolenou. Tyto události jej silně zasáhly, a navíc se nemohl ani spojit se svou rodinou, která se nacházela v Němci okupované části Itálie. Vše vedlo až k tomu, že se 27. srpna 1944 zastřelil. V jednom z dopisů, které napsal před smrtí, se mimo jiné vracel k tragédii své bývalé ponorky: „Poslední měsíce jsem musel neustále myslet na svou posádku, která čestně odpočívá na dně moře. Myslím, že mé místo je po jejich boku.“ (foto: Wikimedia Commons, National Digital Archive, PDM 1.0)

Legionář s Ritterkreuzem

Augustín Malár (1894–1945) byl do rakousko-uherské armády odveden v roce 1915 a následně se zúčastnil bojů na východní a italské frontě, kde v říjnu 1916 padl do zajetí. Zakrátko se přihlásil do čs. legií, jenže Italové jejich vzniku dlouho bránili a se zformováním dobrovolnické jednotky souhlasili až počátkem roku 1918. Malár tak do legií nastoupil teprve v únoru, a to v hodnosti poručíka. Od května začal aktivně sloužit u 33. pluku, v červnu téhož roku byl převelen k 34. pluku, v jehož řadách se zúčastnil mimo jiné známé bitvy o kótu 703 Doss Alto, kde si vysloužil povýšení na nadporučíka.

Po návratu do nově vzniklého Československa se stále v řadách 34. pluku podílel na bojích s Maďary na Slovensku a poté zůstal v řadách čs. armády ve funkci zpravodajského důstojníka 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. V letech 1921–1922 absolvoval francouzskou vojenskou školu École spéciale militaire v Saint-Cyr, mezi roky 1928 a 1930 pak navštěvoval také vysokou školu válečnou v Praze. 

Rok 1938 jej zastihl v hodnosti podplukovníka generálního štábu, přičemž v říjnu se stal členem čs.-maďarské delimitační komise. Malár byl považován za umírněného čechoslovakistu a zařadil se tak do skupiny významných slovenských osobností a bývalých legionářů, kteří 14. března podepsali výzvu Slovenskému sněmu k zachování společného státu Čechů a Slováků.

Po vzniku Slovenské republiky Malár převzal velení IV. sboru ve Spišské Nové Vsi, který reorganizoval na Vyšší velitelství 3, a podílel se na zastavení maďarského postupu na Slovensko během takzvané malé války. Následně přišlo povýšení na plukovníka generálního štábu a v září 1939 tažení proti Polsku, kterého se Malár zúčastnil v čele 3. divize, přičemž si počínal dosti iniciativně. Následně vystřídal několik dalších velitelských funkcí, aby se v červnu v čele 2. pěší divize (později reorganizované na zajišťovací divizi) zúčastnil úderu proti Sovětskému svazu. 

V listopadu pak převzal velení nad rychlou divizí a během prosince musel řešit několik krizových situací způsobených sovětskými protiútoky. Často navštěvoval vojáky v první linii a dbal o jejich dobrou morálku. Za předvedené výkony byl na začátku ledna 1942 povýšen na generála II. třídy a o měsíc později obdržel také Rytířský kříž Železného kříže.

Na konci dubna Malár odevzdal velení nad rychlou divizí generálu II. třídy Jozefu Turancovi (mimochodem v srpnu 1942 také vyznamenanému Ritterkreuzem) a od září působil jako vojenský a letecký atašé v Berlíně, přičemž akreditaci měl i v Římě a Budapešti. Během jara 1944 se vrátil na Slovensko a záhy jej nadřízení dosadili do čela takzvané Východoslovenské armády. Brzy byl seznámen s přípravami na protiněmecké ozbrojené povstání, stýkal se i s představiteli různých odbojových a partyzánských skupin. Když ale 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, považoval akci za předčasnou a v rozhlase vystoupil s kontroverzním projevem, v němž vojáky nabádal k návratu do posádek. Krátce poté jej zatkli a uvěznili Němci, aby byl nakonec po důkladném vyšetřování a sérii výslechů zřejmě v březnu 1945 popraven s několika dalšími slovenskými generály v koncentračním táboře Flossenbürg. Na snímku Augustín Malár (vpravo) v rozhovoru s generálem a účastníkem Slovenského národního povstání Pavlem Jánem Kunou. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)