Ve světě hladu a nedostatku: Dopady kontinentální blokády na centrální mocnosti
Námořní blokáda Německa a jeho spojenců sice na jedné straně pomohla převrátit poměr sil na stranu Dohody, stalo se tak ale jen za cenu děsivého utrpení civilního obyvatelstva. O její legálnosti i morálnosti se tak dodnes vedou diskuse.
Němečtí stratégové si již před válkou uvědomovali britskou námořní převahu, počítali však s tím, že v případě konfliktu bude nepřátelské loďstvo jednak rozeseto po celém světě a jednak se bude snažit o přímé akce proti kontinentálním přístavům. Tyto předpoklady se však nenaplnily a císařské Širokomořské loďstvo nedisponovalo dostatečnou silou na to, aby mohlo čelit královské Grand Fleet na otevřeném moři. V Berlíně proto přemýšleli, jak blokádu narušit.
Již na začátku války se proto vilémovští admirálové snažili vlákat části britského loďstva do léčky a způsobit mu vážné škody. Provokativní nájezdy proti Scarborough, Hartlepoolu ani Whitby však nepřítele k očekávané odvetě nepřiměly a velké námořní střetnutí u Jutska roku 1916 poměr sil na hladině nezvrátilo.
Prolomit blokádu
Bylo tedy třeba hledat jiné cesty. Jednou z nich se staly různé lamače blokády, které měly britské kontrolní stanoviště obeplout, podplout nebo nadletět. Za tímto účelem například vznikly dvě obchodní ponorky speciálně upravené k převážení co největšího množství zásob. Proběhly také pokusy zásobovat odříznuté německé síly v koloniích za pomoci vzducholodí.
Jako zdaleka nejefektivnější způsob obcházení námořní izolace se ale ukázala spolupráce s neutrálními zeměmi. Britové nemohli zadržovat lodě plující do neválčících států, jakými byly Nizozemsko nebo Švédsko – snažili se však dohlížet na to, aby nedocházelo k přeprodávání zboží centrálními mocnostmi. Přesto se především německý západní soused stal v prvních letech války jedním z nejdůležitějších zásobitelů císařství. Dovoz sýra vzrostl trojnásobně a u některých dalších komodit ještě více. Důležitého partnera Berlína představovalo také Švédsko, které nakupovalo americké suroviny a pak je s velkým ziskem posílalo do středu Evropy. Ačkoliv byla podobná praxe pro Německo finančně nevýhodná, vyhnout se jí nedalo. Sám kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg v roce 1916 konstatoval, že nebýt neutrálních států, země by již ekonomicky zkolabovala.
Roztavit zvony
Ve skutečnosti se však díky této pomoci podařilo katastrofu pouze oddálit. Německo ani jeho spojenci nebyli surovinově soběstační téměř v žádném ohledu a potřeby válečné ekonomiky tuto skutečnost ještě prohloubily. Již záhy se objevil nedostatek různých kovů a docházelo ke znovuotevření některých starých a již nerentabilních dolů. Zároveň se začalo s důkladnou recyklací a ze skládek se pečlivě vybíral veškerý železný šrot, který se dal ještě použít. Vykupoval se (či přímo konfiskoval) materiál od civilistů a v neposlední řadě přišlo i na kostelní zvony – nakonec jich bylo po celém Německu roztaveno na 44 %. Přesto se nedostatek nepodařilo zcela překonat a v jeho důsledku se opožďoval vývoj a zbrojní výroba, což se ukázalo například na tanku A7V, který přišel pozdě, a vyrobily se jen dvě desítky strojů.
Zoufale chyběly také další komodity. Nedostatek kaučuku například vedl k tomu, že část vozidel centrálních mocností ve druhé polovině války jezdila na kovových kolech bez pneumatik, kvůli čemuž se ploužila maximální rychlostí nepřesahující 20 km/h. V pozdní fázi konfliktu pak zásobovací nedostatky dolehly i přímo na frontové jednotky. Panoval zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a artilerie mohla na mnoha místech poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé u habsburské armády na italské frontě zaznamenali, že zhruba polovina mužstva neměla kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. Podobné problémy se propisovaly i do morálky mužstva a jeho ochoty pokračovat v boji.
Tuříny a Kriegsbrot
Hlavní potíž, s níž se celé Německo potýkalo, ale představoval hlad. Na tom se spolu se zásadním omezením dovozu potravin podepsal i přechod na válečné hospodářství. Odvody zemědělských dělníků, rekvizice koní a v neposlední řadě odklon dusíku z výroby hnojiv na výrobu munice vedl již po roce konfliktu k vážným zásobovacím obtížím. Ještě před koncem roku 1914 musela německá vláda přikročit k regulaci cen potravin, což vedlo ke vzniku černého trhu. O rok později došlo k zavedení přídělového systému, který ale nedokázal pokrýt potřebu obyvatelstva, protože příděly postupně klesly až na ubohých 1 000 kalorií denně.
Běžné potraviny ustupovaly ve prospěch náhražek v podobě švédského tuřínu a takzvaného Kriegsbrotu (chléb ze žita a brambor). Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci, jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Současní historici odhadují, že v důsledku blokády a s ní spojeného hladu zemřelo jen na území Německa na 424 000 civilistů.
Velmi zlá byla situace i v sousedním Rakousku, kde přídělový systém na konci války prakticky zkolaboval. Krize se však obrátila také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy. Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců.
Zcela fatální dopady měla francouzská blokáda osmanského pobřeží. Spolu se špatnou úrodou v létě 1915 vyvolala nemožnost zásobovat odlehlejší části říše obrovský hladomor, který si vyžádal statisíce převážně civilních obětí. Sami Francouzi se výsledků své akce zhrozili natolik, že několikrát poskytli především postiženému Libanonu humanitární pomoc, která měla účinky jejich vlastní blokády alespoň zmírnit. Přesto v jejím důsledku zemřelo hlady přes 15 % obyvatel dnešní Sýrie, Libanonu či Palestiny a všeobecná bída podle všeho ovlivnila také začínající genocidy menšin (Arméni či Řekové).
Podpis za jídlo
Britové blokádu neuvolnili ani po uzavření příměří v listopadu 1918. Jako oficiální důvod uváděli obavy z toho, že by Německo po obnovení zásobování pokračovalo ve válce, ale ve skutečnosti šlo o velmi účinný prostředek během vyjednávání o mírové smlouvě. K částečnému rozvolnění izolace došlo na nátlak Američanů až v březnu 1919, kdy do přístavů nově vzniklé republiky začaly proudit první lodě s nákladem potravin. Podařilo se tak zažehnat hlavní zásobovací krizi, ale úplné ukončení blokády přišlo až s podpisem mírové smlouvy ve Versailles 12. července téhož roku. O počtu obětí, které si vyžádala tato „poválečná“ blokáda, se dodnes diskutuje, podle některých badatelů by však mohly dosahovat až 100 000.
Téměř pětiletá námořní blokáda tak skončila a nechala za sebou statisíce mrtvých. Dodnes jde o jeden z prostředků do té doby nevídaně krutého konfliktu, ve kterém se zúčastněné strany nezdráhaly téměř ničeho, co by jim mohlo dopomoci ke konečnému vítězství.
