Ať neproklouzne ani myš! Námořní blokáda centrálních mocností za světové války
Velká Británie ovládající moře a oceány držela německé válečné námořnictvo v šachu po celou dobu války. Také díky této převaze mohla Royal Navy zavést a dodržovat kontinentální blokádu, která měla omezit dovoz surovin centrálním mocnostem. Jakým způsobem Britové toto sevření udržovali?
„Ve válce tohoto typu byla námořní síla klíčem ke konečnému vítězství, pokud ani jedna ze stran nedokázala zvítězit na pevnině. Udržení kontroly nad moři, aniž bychom se zhroutili na frontě, by mohlo centrální mocnosti vyhladovět a přimět ke kapitulaci… Potenciální hladomor mohl být proto jednou z nejsilnějších zbraní. Dokud si Británie udržela vládu nad vlnami, ani ona, ani její spojenci nemohli být poraženi nedostatkem jídla nebo základního materiálu pro vedení války... Byla to nemilosrdná kalkulace, ale válka je organizovaná krutost,…“ poznamenal britský premiér David Lloyd George na konto britské námořní blokády Německa a jeho spojenců. O co tedy vlastně šlo a jaké měla důsledky?
Plány izolace
Na sérii francouzsko-britských konferencí konaných ve Whitehallu v letech 1905 a 1906 představil ředitel britské námořní rozvědky admirál Charles Ottley hlavní funkce Královského námořnictva během případného konfliktu s Trojspolkem. Jednou z nich měla být i důsledná blokáda přístavů, která by výrazně poškodila nepřátelskou ekonomiku a mohla by sloužit také k vylákání protivníkova loďstva do rozhodující bitvy. Myšlenka se dočkala kladné odezvy a v roce 1908 se námořní izolace stala součástí britských válečných plánů. Počítalo se přitom s takzvanou vzdálenou blokádou – tedy s tím, že plavidla Royal Navy znemožní transfer zboží přes Severní moře a průliv La Manche. Toto opatření mělo znesnadnit jejich napadání pomocí lehkých torpédových člunů či ponorek.
Německo se na konflikt s dohodovými mocnostmi rozsáhle připravovalo, kupodivu však do svých výpočtů nezahrnulo žádný komplexní plán zásobování potravinami. Není zcela jasné, proč císařští stratégové hrozbu námořního odříznutí od světa takto podcenili – obecně se však má za to, že v souladu se Schlieffenovým plánem počítali s relativně rychlým průběhem konfliktu.
Zároveň Německo v mírových podmínkách dokázalo pokrýt zhruba 80 % své potravinové spotřeby, takže se hrozba případného hladomoru nezdála být tak vážnou. V neposlední řadě Berlín kalkuloval s případnými rekvizicemi důležitých komodit na obsazených územích v čele s Belgií či rozsáhlou obilnicí Evropy – Ukrajinou.
Utažení šroubů
Samotný plán odříznutí nepřítele od zásobování s sebou však nesl ještě jeden problém – byl v rozporu s mezinárodním právem. Londýnská deklarace z roku 1909 dělila zboží převážené po moři na tři kategorie: vojenský materiál, zboží dvojího určení a civilní tovar (především zdravotnické potřeby). Zatímco první zmíněný mohlo válečné námořnictvo bez problémů zabavit, u dalších dvou šlo o právně i morálně problematické případy. Ačkoliv žádná země – Británii a Německo nevyjímaje – londýnskou deklaraci neratifikovala, nechtělo Royal Navy zprvu otevřeně poškozovat nepřátelské civilisty. Navíc si netroufalo zabavovat plavidla neutrálních zemí, především Spojených států, aby proti sobě nepopudilo potenciální spojence.
V první fázi války tak Britové vyhlásili embargo pouze na válečný materiál a zboží dvojího určení. Kapitáni obchodních lodí plujících do Německa museli souhlasit s prohlídkou a případně vydat záruku, že jejich náklad nebude použit císařskou armádou. Poté je čekal ozbrojený doprovod zaminovaným Severním mořem, než mohli pokračovat dále na místo určení.
Zásadním precedentem se stal případ parníku Wilhelmina provozovaného americkou společností Southern Products Trading Company. Loď na začátku roku 1915 převážela ze Spojených států do Hamburku 2 000 tun potravin a majitelé dostali záruky volné plavby od samotného britského ministra zahraničí Edwarda Greye. V průběhu cesty se však situace změnila, když 26. ledna Němci oznámili zabavení veškerého obilí v zemi. Britové toto rozhodnutí interpretovali tak, že nepřítel přechází na válečnou ekonomiku podřízenou potřebám armády – obilí dovezené Wilhelminou by tak po příjezdu do cíle zabavila vláda a americká společnost by již neměla vliv na to, ke komu se dostane.
Od této chvíle se tak blokáda v naprosté většině vztahovala i na potraviny a zboží, které s válečnou výrobou přímo nesouvisely. Celou situaci pak zpečetilo 4. února 1915 vyhlášení „válečné zóny“ ze strany Německa. V této oblasti měly císařské ponorky potápět dohodová plavidla bez ohledu na jejich určení. Tím z pohledu Britů padly jakékoliv právní či morální zábrany.
Severní hlídka
Z vojenského hlediska měla blokáda centrálních mocností čtyři hlavní části. První a zdaleka nejzásadnější představovala činnost křižníkové eskadry B operující jako součást britského Velkého loďstva (Grand Fleet). Skupina původně osmi starých křižníků třídy Edgar se v průběhu války rozrostla na několik desítek plavidel a do dějin vešla pod označením Severní hlídka. Ta hned po vypuknutí války uzavřela prostor mezi Shetlandskými ostrovy a Norskem a již 3. srpna zadržela první nepřátelské plavidlo – parník William Behrens převážející dřevo. Již o několik dní později se blokádu pokusily prorazit dva německé trawlery a královské křižníky je poslaly ke dnu.
S tím, jak se konflikt prodlužoval a na scénu vstoupily u-booty, začali Britové Severní hlídku systematicky posilovat dalšími jednotkami. Sice zpravidla neměly valnou bojovou hodnotu, ale pro úkoly zadržování obchodních plavidel dostačovaly. Royal Navy velkou část hlídaného prostoru důkladně zaminovalo a lodě, které chtěly v bezpečí proplout, tak musely volit několik střežených průjezdů.
Význam křižníkového uskupení výrazně poklesl po vstupu Spojených států do války na jaře 1917, kdy již potřeba důkladně střežit Severní moře opadla. Velká část lodí byla proto odvelena k jiným úkolům. Za dobu fungování zadržela či potopila na 13 000 obchodních plavidel a pouze 642 blokádu prorazilo. Při střetech s nepřítelem uskupení přišlo o 11 jednotek.
Ostatní fronty
Severní moře však nepředstavovalo jedinou část oceánů, již potřebovaly dohodové mocnosti udržet pod kontrolou. Poté, co Němci 12. října 1914 obsadili belgický přístav Antverpy, aktivovala královská admiralita takzvanou Doverskou hlídku, která uzavřela průliv La Manche a znemožnila tak přísun zásob z jihu. Tato skupina různorodých plavidel pak také prováděla protiponorkovou činnost, doprovázela spojenecké lodě a v dubnu 1918 provedla neúspěšný nájezd proti přístavu Zeebrugge.
Královské námořnictvo však plánovalo odstřižení císařského Německa také od dodávek ze Skandinávie, odkud proudila především pro vojenskou výrobu nezbytná železná ruda. Tohoto úkolu se zhostila britská ponorková flotila tvořená osmi čluny, které v letech 1914 a 1915 různými cestami proklouzly do Baltského moře. Útočiště nalezly v estonském Revalu – tehdejší součásti carského Ruska – odkud vyrážely narušovat německou obchodní dopravu. Přes řadu obtíží dosáhly několika pozoruhodných úspěchů včetně potopení válečného křižníku Udine a zničení či poškození zhruba desítky nákladních plavidel. Akce podmořských člunů také prokazatelně přispěly k větší ostražitosti a omezení transportní činnosti na Baltu.
Důležitou roli ale hrálo také omezení zásobování německých spojenců Rakousko-Uherska a Turecka. Britové ovládali dva hlavní vstupy do Středozemního moře – Gibraltar i Suezský průplav, čímž v zásadě kontrolovali jakýkoliv pohyb dovnitř a ven. Dohodové mocnosti však usilovaly také o co největší izolaci jednotlivých nepřátelských států i narušení jejich vnitřních zásobovacích možností. To se týkalo především osmanské říše, která měla jen velmi málo rozvinutou pozemní infrastrukturu, a nemalá část vnitřního obchodu probíhala po moři. Od srpna 1915 proto francouzské lodě a ponorky hlídkovaly podél pobřeží zhruba od ostrova Samos až po Egypt, čímž se jim podařilo pohyb zboží uvnitř státu výrazně narušit.
