Blesk proti sokolovi: Duel amerického P-47 Thunderbolt a japonského Ki-43 Hajabusa

Japonské síly se vylodily na Nové Guineji v lednu 1942 a postupovaly do vnitrozemí, záhy ovšem narazily na tvrdý odpor. Rozpoutaly se nemilosrdné boje v džungli a úporná vzdušná střetnutí. Nová Guinea původně patřila do působnosti japonského námořnictva, které tudíž odpovídalo i za leteckou část kampaně, nárůst sil Spojenců však na podzim 1942 donutil císařovy admirály požádat o pomoc pozemní armádu. Ta proto vyslala na ostrov i své letectvo včetně útvarů s nejvýznamnějším typem armádní stíhačky Ki-43 Hajabusa. Také na americké straně se měl záhy objevit nový letoun: P-47 Thunderbolt.

Obr od gruzínského inženýra

Slavný americký bitevník A-10 Thunderbolt II zavedený do služby v roce 1977 obdržel bojové jméno na počest stíhačky P-47. Oba typy si získaly popularitu díky výjimečné odolnosti a někdy se říká, že oba za tuto vlastnost do určité míry vděčí faktu, že jejich základní konstrukci nenavrhl Američan: Alexander Kartveli (1896–1974) totiž pocházel z carského Ruska, přesněji z dnešní Gruzie. 

Letoun P-47 se stal největší a nejtěžší sériově vyráběnou jednomotorovou pístovou stíhačkou, paradoxní ovšem je, že na počátku jeho vzniku stál naopak projekt lehkého letounu. Americká armáda vydala v červnu 1940 požadavky na lehkou stíhačku a Kartveli, který působil jako konstruktér ve firmě Republic, navrhl design s pracovním označením XP-47 a řadovým motorem. Doufal, že tento druh agregátu nabídne vyšší výkony za nižší cenu, ale kalkulované parametry letounu na generály příliš nezapůsobily. 

Kartveli tedy svou konstrukci zcela přepracoval a uzpůsobil ji pro obrovský hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800, ke kterému připojil čtyřlistou vrtuli. Její průměr 3,7 metru by odpovídal spíše bombardéru a rovněž hmotnost navržené stíhačky hodně přesahovala běžné hodnoty v kategorii jednomotorových typů. V mohutném trupu se ukrývalo další neobvyklé řešení, a sice výkonné turbodmychadlo, a proto se s jistou nadsázkou tvrdí, že Kartveli nejprve navrhl pohonný systém a teprve pak okolo něj postavil stíhačku. 

Letoun dostal označení XP-47B a poprvé odstartoval 6. května 1941. Ihned vzbudil značný zájem, a to nejen díky rozměrům. Nabízel totiž vynikající výkony, a to zejména ve velkých výškách, kde se nejvíce projevoval efekt turbodmychadla. Poskytoval i značnou ničivou sílu, protože v jeho křídle se nacházelo hned osm „padesátek“, tedy kulometů ráže .50 neboli 12,7 mm. Piloti dále chválili prostornou kabinu, nicméně kritizovali špatný výhled směrem dozadu. Ukázalo se, že thunderbolt, jak byl letoun nazván, sice příliš nevyniká obratností, ale exceluje ve stoupání i ve střemhlavém klesání a má úžasně pevnou konstrukci.

Až nad Říši

Po vyřešení některých menších technických problémů se tudíž v březnu 1942 rozběhla sériová produkce verze P-47B. Tu na podzim téhož roku nahradila varianta P-47C, u které došlo ke změnám v konstrukci trupu a jež získala schopnost nést pod trupem přídavnou palivovou nádrž. To byl velmi důležitý prvek vzhledem k zamýšlenému nasazení letounu, který měl jednak poskytovat ochranu americkým bombardérům mířícím nad třetí říši a jednak operovat nad obrovskými plochami Pacifiku a jihovýchodní Asie. 

Zdaleka největší slávu si ovšem získala varianta P-47D, jež se vyráběla od prosince 1942 v novém závodě firmy Republic v Indianě a která obdržela mimo jiné zařízení pro vstřikování vody do motoru a zlepšenou pancéřovou ochranu pilota. Postupně se pak zaváděla i další zlepšení, mezi nimi třeba efektivnější vrtule či závěsníky pod křídlem. Ty sloužily pro zavěšení pum a později také neřízených raket, takže P-47D mohl sloužit i jako stíhací bombardér. Největší změna ale přišla u 25. série a konečně řešila počáteční stížnost pilotů ohledně výhledu: dostala totiž kapkovitý kryt kabiny. 

Nejpočetnější americká stíhačka

Následně vznikly ještě další verze, například P-47M, která měla díky vyšší rychlosti vzdorovat proudovým strojům Osy, nebo P-47N, jež nabízela delší dolet a byla optimalizována pro pacifické bojiště. Žádná ale nedosáhla významu „déčka“, protože z více než 15 000 vyrobených P-47 připadá přes 12 000 právě na P-47D. Šlo současně o vůbec nejpočetnější typ americké stíhačky druhé světové války. 

Thunderbolt se od pilotů dočkal obrovských pochval díky již zmíněné rychlosti a odolnosti, byť jeho horší obratnost znamenala, že se nehodil pro souboje s ostrými zatáčkami v nižších rychlostech. Byl však takřka dokonalý pro taktiku „boom and zoom“, respektive kombinaci stoupání a střemhlavého letu. „Blesk“ vydržel enormní poškození i namáhání a někteří piloti tvrdili, že při střemhlavém letu dosáhli rychlosti kolem 1 000 km/h. O kvalitě a odolnosti P-47 hodně vypovídá také fakt, že několik zemí jej provozovalo ještě v 60. letech.

Rychlost a obratnost nade vše

Když se hovoří o japonských stíhačkách druhé světové války, takřka vždy jako ozvěna zazní slovo „Zero“, tedy přezdívka typu Micubiši A6M, zajisté nejdůležitějšího stroje v císařském námořním letectvu. Američtí piloti však běžně hlásili souboje se „zery“ i z oblastí, kde se tato letadla vůbec nevyskytovala, respektive jež spadaly do působnosti armádních vzdušných sil. Část amerických letců si ale postupně všimla, že některé japonské stíhačky jsou trochu štíhlejší, a když vyšlo najevo, že jde o letouny císařské armády, začali jim přezdívat prostě „Army Zero“. 

Ve skutečnosti se ale jednalo o stíhačky Ki-43 Hajabusa („Sokol stěhovavý“), které technicky vzato neměly s proslulým typem značky Micubiši nic společného, ačkoli požadavky armády se těm námořním poněkud podobaly. Obě vojenské složky totiž u svých stíhaček vždy nejvíce preferovaly rychlost a obratnost v manévrových soubojích. Obě požadovaly také dlouhý dolet, námořnictvo kvůli působení nad oceánem a armáda kvůli operacím nad Čínou, lišily se ovšem představy o výzbroji. Admirálové chtěli i velkou palebnou sílu (a proto „zero“ neslo kanony), zatímco generálové se spokojili s kulomety. 

Výsledkem se staly velmi lehké, a proto strukturálně slabé a nepříliš odolné konstrukce. Kromě A6M zastupuje tuto filozofii i armádní stíhačka Ki-43, jež vznikla na základě specifikací z ledna 1938, které žádaly nástupce typu Nakadžima Ki-27. 

Inženýři Hideo Itokawa a Jasumi Kojama navrhli letadlo, jež se drželo koncepce „sedmadvacítky“, ačkoli se lišilo výkonnějším motorem a zatahovacím podvozkem. První start Ki-43 proběhl 12. prosince 1938, nevyvolal však přílišné nadšení, protože nový typ z hlediska obratnosti za Ki-27 zaostával. Itokawa a Kojama tudíž přistoupili k odlehčení konstrukce a přidali takzvané motýlkové klapky, což obratnost dramaticky zlepšilo. Sériová výroba začala na jaře 1941 a v létě téhož roku se odehrálo první nasazení „sokolů“ nad Čínou, kde letouny prokázaly svou impozantní rychlost a obratnost.

Nepříliš silná výzbroj

Současně se však objevila i první varování, neboť několik letounů základní verze Ki-43-I bylo ztraceno kvůli haváriím v důsledku strukturální slabosti. Pancéřování téměř úplně chybělo, takže „sokol“ mohl jít k zemi i po malém bojovém poškození. Jako další slabina se jevila jeho výzbroj, protože zpočátku nosil pouze dva 7,7mm kulomety Typ 89 zastavěné do motorového krytu. Otázka výzbroje se dala vyřešit relativně rychle, neboť armádní letectvo se mezitím rozhodlo zavést zbraň Ho-103 ráže 12,7 mm, což byla v podstatě kopie amerického kulometu Browning. Některé „třiačtyřicítky“ tudíž záhy obdržely kombinaci obou typů kulometů, popřípadě dvě zbraně Ho-103.

Otázka odolnosti už ale znamenala větší zásahy do konstrukce, mimo jiné instalaci pancéřových desek nebo samosvorných palivových nádrží, takže inovovaná verze Ki-43-II se vyznačovala nárůstem hmotnosti. Na místo motoru Ha-25 proto nastoupil výkonnější agregát Ha-115, který disponoval i kompresorem. Letoun navíc obdržel nový reflexní zaměřovač, ponechal si však výzbroj v podobě dvou 12,7mm kulometů. 

Sériová produkce „dvojky“ se rozběhla na podzim 1942, kdy již stíhačky po celém světě často nosily i kanony. Z tohoto hlediska proto „sokol“ stále více zaostával, což platilo také o jeho odolnosti, která navzdory popsaným úpravám zůstávala podprůměrná. Američané, již dali letounu kódové jméno „Oscar“, tedy záhy pochopili, že sice jde o stroj mimořádně obratný, jenže často jej pošle k zemi i několik zásahů z kulometu. Inženýři hodlali zesílit jeho výzbroj, ale celý tento lehký design se pro montáž kanonů prostě příliš nehodil. 

Letoun mohl nosit i speciální protivzdušné bomby Typ 2 Ta-Dan, jež obsahovaly tříštivé a zápalné elementy a měly se odhazovat nad formacemi bombardérů, jenže ani tato zbraň nesplnila očekávání. Kanony obdržela až verze Ki-43-III, ta ale zůstala jen v prototypové fázi. Stíhačky Ki-43 bojovaly až do konce války, mnohdy i jako součást sebevražedných útvarů, avšak poměrně málo se ví, že určitý počet těchto letadel pak dosloužil v dalších zemích, například v Číně, Indonésii nebo Korejské lidově demokratické republice.