Krvavá stopa divize Das Reich: Elitní jednotka Waffen-SS po sobě nechala vypálené vesnice i stovky mrtvých civilistů

Šestého června 1944 se v Normandii vylodily spojenecké armády, které se německé velení pokusilo zahnat zpět do moře a povolávalo na sever Francie všechny dostupné síly. O čtyři dny později dostala 2. tanková divize SS Das Reich rozkaz přesunout se na frontu, kvůli nedostatku paliva a sabotážím francouzského odboje tam ale první jednotky divize dorazily až 15. června.

Image

Čtěte také

Nacistická elita v první linii: Divize Das Reich prošla nejtvrdšími boji druhé světové války

Zpočátku se proto části Das Reich rozdělily mezi jiné útvary; například část pluků Der Führer a Deutschland bojovala v řadách 2. tankové divize u Caen, zatímco oddíl tanků se připojil k divizi tankových granátníků SS Götz von Berlichingen držící pozice u Saint-Lô.

V pasti u Falaise

V průběhu června a první poloviny července 1944 se následně divize účastnila tvrdých bojů v Normandii a za cenu těžkých ztrát se jí dařilo zpomalit americký postup na západním křídle německé obrany.

Když ale Američané zahájili 25. července operaci Cobra (průlom z Normandie), fronta 7. armády u Saint-Lô zkolabovala a americké jednotky odřízly poloostrov Cotentin od zbytku Francie. Zde přítomné části divize Das Reich se musely urychleně stáhnout ke Coutances, u Roncey se však americké 2. obrněné divizi podařilo velkou část ustupujících jednotek obklíčit. Das Reich těsně unikla, přišla ale o většinu zbývající obrněné techniky. 

Americký postup se tím nezastavil – 30. července padlo Avranches, čímž se Spojencům otevřela cesta do Bretaně. Vyčerpaná Das Reich se účastnila protiútoku mezi Mortain a Argentanem (operace Lüttich). Útok začal v noci z 6. na 7. srpna 1944, rychle však ztroskotal – část divize na bojiště dorazila pozdě kvůli dopravním komplikacím v týlu a zbytek nedokázal ani po opakovaných útocích zlomit odhodlaný odpor amerických jednotek u Mortain. Následný protiútok pak německé svazky vytlačil zpět do výchozích pozic. 

Das Reich musela opět přejít do obrany, než ji spojenecký postup společně s jádrem skupiny armád B zatlačil do kapsy u Falaise. Následovaly zoufalé obranné boje, kdy Das Reich držela jihovýchodní okraj fronty a část pluku Der Führer asistovala při otevření únikového koridoru na východ. Tím nakonec z kapsy uniklo 20 000 německých vojáků včetně rozptýlených zbytků Das Reich.

Divize v těchto bojích fakticky zanikla – k 1. září 1944 mohla nasadit sotva 450 mužů a 15 tanků. Toto torzo se poté stáhlo na německo-belgickou hranici, odkud v listopadu putovalo zpět do Říše k doplnění.

Nezdařený ardenský gambit

Ačkoliv ani zdaleka nedosáhla plné síly, zapojila se divize na podzim 1944 do příprav ofenzivy v Ardenách. Druhý tankový sbor SS včetně Das Reich měl zpočátku vyčkávat v záloze a využít případného průlomu dosaženého jinými útvary, nakonec ale musel vyrazit do boje předčasně. Das Reich se kvůli nedostatku paliva zapojila do bojů až 23. prosince, kdy se jejím vojákům podařilo obsadit důležitou křižovatku u Baraque de Fraiture. Po zlepšení počasí na Štědrý den se však jednotky divize ocitly pod intenzivními leteckými údery a nakonec musely z křižovatky ustoupit. U Grandmenilu se dokonce pluk Deutschland dostal do obklíčení, z nějž se probil jen s vypětím všech sil.

V závěru roku 1944 divize vyslala část svých obrněných vozidel na podporu útoku na Bastogne, kde se vojáci Das Reich postavili 101. výsadkové divizi. I zde nakonec Američané nápor ustáli a 4. ledna 1945 velení vyčerpanou Das Reich stáhlo do zázemí.

Během února 1945 čekal divizi poslední strategický přesun – do Maďarska, kde z rozkazu vůdce měla proběhnout operace Jarní probuzení východně od jezera Balaton s cílem zajistit maďarská ropná pole. Pro tento účel byly využity poslední rezervy skupiny armád Jih. V prostoru Balaton–Székesfehervár pak měla postupovat 6. tanková armáda Seppa Dietricha, jejíž jádro tvořily hned čtyři tankové divize SS – kromě Das Reich se jednalo o svazky LSSAH, Hitlerjugend a Hohenstaufen. 

Das Reich měla postupovat na levém křídle Dietrichovy formace směrem k severovýchodnímu břehu Balatonu, jarní obleva však proměnila terén v nekonečné moře bahna. V těchto podmínkách divize bojovala jihozápadně od Budapešti a ve spolupráci s divizí Totenkopf se probíjela odhodlanou sovětskou obranou. Kvůli počasí a tuhému odporu nepřítele ale nakonec postup 15. března ztroskotal daleko od vytyčených cílů. Když pak 16. března nastoupila do protiútoku drtivá přesila Rudé armády, bylo rozhodnuto. 

Konec na české půdě

Po neúspěchu operace Jarní probuzení se vyčerpaná 6. tanková armáda SS stáhla k Vídni, po jejímž pádu 12. dubna se rozpadla; z divize Das Reich v té době zbývalo jen ubohé torzo, kdy jen tankovému pluku zbylo pouhých 12 bojeschopných tanků a stíhačů tanků.

Poté se divize rozdělila, kdy velká část pluku Deutschland zamířila k Pasovu a 8. května 1945 se vzdala u Ennsu. Zbytek jednotky zakončil válku na českém území, když se snažil vyhnout se sovětskému zajetí a překročit demarkační linii. Již nevíme, kolika mužům se to podařilo – jisté je, že v té době již pluk Deutschland zanikl jako souvislá formace.

A jak skončil pluk Der Führer? Formace se na konci dubna 1945 vydala k Praze, kde měla asistovat při evakuaci německých jednotek a administrativních pracovníků. Ve městě však pluk zastihlo Pražské povstání a jeho vojáci se tak dostali do série střetů na barikádách. Velitel pluku Otto Weidinger nakonec s Českou národní radou vyjednal volný odchod svých mužů a v noci z 8. na 9. května Der Führer město opustil v čele evakuačního konvoje. 9. května pak vojáci pluku kapitulovali do rukou Američanů u Rokycan; šlo o poslední tečku nejen za kariérou Der Führer, ale také za existencí celé divize Das Reich. 

Od Zakroczymi po Oradour

Divize Das Reich si na frontě vedla velmi efektivně, podobně jako jiné formace Waffen-SS se ale do historie zapsala především svými válečnými zločiny páchanými napříč Evropou. První z nich si vojáci divize připsali již 28. září 1939 v Zakroczymi, kdy bez varování zahájili palbu do vzdávajících se polských vojáků. Zbylí Poláci se chopili zbraní a útočníky z vesnice vytlačili, esesmani se však následující den vrátili s posilami a v odplatě za utrpěné ztráty obec doslova vyplenili. Celkem jejich řádění nepřežilo okolo 500 polských vojáků a asi 200 civilistů.

Ani v pozdějších taženích se příslušníci divize nekrotili. Během jugoslávského tažení vtrhli do městečka Alibunar, kde povraždili zhruba 200 civilistů; údajně šlo o odplatu za to, že na vojáky divize spustila střelbu místní domobrana. Známý je i masakr ve francouzském Tulle, kde vojáci divize 9. června 1944 v odplatě za pobití německých vojáků partyzány, kteří se na krátko zmocnili města, oběsili 99 civilistů a dalších 149 deportovali do koncentračního tábora Dachau – 101 z nich se domů nikdy nevrátilo.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. SS-Sturmbannführer Adolf Diekmann, velitel 1. praporu pluku tankových granátníků Der Führer, nařídil 10. června 1944 obklíčit vesnici Oradour-sur-Glane. Podle jedné z verzí tak učinil jako odvetu za smrt jiného důstojníka SS, kterého nedaleko obce zajali a popravili příslušníci odboje. Esesmani následně vyzvali všechny obyvatele, aby se shromáždili na náměstí pod záminkou kontroly dokladů. Poté muže zavřeli do šesti stodol, zatímco ženy a děti uvěznili v místním kostele.

Následoval masakr – vojáci Das Reich začali do shromážděných mužů pálit z kulometů a kosili je po desítkách. Mrtvá těla poté polili benzinem a zapálili. Stejný osud stihl i ženy a děti zamčené v kostele. Během jediného dne takto esesáci povraždili 642 civilistů, z toho 248 žen a 205 dětí. Přežilo pouze šest lidí, kterým se podařilo ukrýt se mezi mrtvolami a později uniknout.

Když se o masakru dozvěděl Sylvester Stadler, velitel pluku Der Führer, nařídil postavit Diekmanna před válečný soud. Dne 29. června 1944 však Diekmann padl v boji u Noyers-Bocage, po čemž byla veškerá obvinění zrušena.

V roce 1953 soud obžaloval 65 přeživších příslušníků Diekmannova praporu z válečných zločinů, před tribunálem jich však stanulo jen 21, ostatní byli souzeni v nepřítomnosti. Soudci vynesli mnohaleté rozsudky vězení a dva tresty smrti, které ale později justice také změnila na testy odnětí svobody.