Jaderné křižníky třídy Orlan představovaly vrchol sovětského námořního inženýrství, dnes jsou ale symbolem jeho krize

V roce 1961 zařadili Američané do svého námořnictva první plavidla s atomovým pohonem určená pro operace v útočných svazech – letadlovou loď USS Enterprise (CVN-65) a raketový křižník USS Long Beach (CGN-9). Díky téměř neomezenému operačnímu dosahu mohly demonstrovat sílu USA ve světových oceánech.

Moskva výstavbu těchto jednotek dobře znala. Spuštění prvního jaderného ledoborce na světě Lenin v roce 1959 doprovázel sice slogan „za mírové využití atomu“, ale realita byla složitější. Sovětské ledoborce se daly použít i jako pomocné bojové lodě – na jejich paluby šlo namontovat dělostřeleckou výzbroj, o čemž se nemluvilo

Chruščovova nedůvěra

Od roku 1956 probíhal vývoj lehkého jaderného raketového křižníku Projekt 63, který měl nést 18–24 řízených střel typu P-40 asi s tunovou hlavicí, s doletem 200–350 km a rychlostí až 1 700–2 000 km/h. Současně vznikal i protiletadlový (PL) jaderný křižník – Projekt 81. V roce 1958 bylo k výstavbě křižníků Projekt 63 vše připraveno tak, aby v období 1961–1964 vyplulo sedm jednotek. Jenže už roku 1959 zazněl příkaz program zrušit.

Za rozhodnutím vzdát se výstavby hladinového atomového loďstva na konci 50. let stál Nikita Chruščov, ministr obrany maršál Georgij Žukov a další představitelé. Ti upřednostňovali pozemní raketové jaderné zbraně, ponorkové síly a strategické letectvo. Sovětské vedení se navíc obávalo vysokých nákladů a složité údržby hladinových plavidel s nukleárním pohonem.

Koncem 60. let se ukázalo, že kvůli Chruščovově doktríně neměl SSSR jak čelit americkým svazům letadlových lodí. Navíc likvidace téměř dokončených lehkých křižníků Projektu 68bis třídy Sverdlov frustrovala konstruktéry a nadlouho ochromila zájem o výstavbu velkých hladinových válečných lodí. Ve výsledku šlo o ztrátu cenných zkušeností, které Sověti museli později znovu získat.

Orlan atomový i parní

„Párová teorie“ předpokládala společné nasazení jaderného útočného křižníku a specializované PL lodi – od ní se ale později upustilo. Očekávalo se, že nový křižník o výtlaku asi 9 000 tun budou ohrožovat především vzdušné síly a protilodní řízené střely (PLoŘS), proto musí mít vícestupňovou PL obranu.

Projekt 1144 Orlan se postupně zvětšoval, protože ambice zadavatelů-politiků převážily nad technickým racionalismem a omezení výtlaku už nebylo nutné dodržet. Orlan dostal prodlouženou příď pro PL systémy a v zadní části paluby přibyla přistávací plocha a hangár pro tři protiponorkové vrtulníky Kamov Ka-27.

Do věci se vložil ještě vrchní velitel sovětského námořnictva admirál Sergej Gorškov, obávající se u orlanu současného vyřazení hlavního i záložního reaktoru daleko od základny. Požadoval proto přidání pomocného parního pohonu na organické palivo, takže křižník dostal komín, což u lodi s nukleárním pohonem poněkud zarazí.

Další neobvyklý krok představoval návrat k pancéřování trupu, od něhož se ve světě upustilo. Ocel o tloušťce 100 mm tak chránila muniční sklady a reaktor před řízenými střelami, velitelská věž dostala 80mm pancíř a proti torpédům mělo zafungovat dvojité dno. Přitom chyběl jasný koncept, jak tento jaderný křižník vlastně nasazovat. V roce 1972 se technický návrh navzdory přibývajícím „vylepšením“ podařilo dokončit.

Předimenzovaná loď

Těžký jaderný raketový křižník projektu 1144 Orlan se tak vyvinul v univerzální plavidlo s kombinací silné útočné raketové výzbroje, protiponorkových systémů a vícevrstvé PL obrany, která dosud nemá přímý ekvivalent v námořním stavitelství. Délka činí 230 metrů, šířka 28,5 metru, výška 59 metru a výtlak 25 860 tun. Cestovní rychlost na atomový pohon je 33 km/h (18 uzlů), maximální rychlost 60 km/h (32 uzlů), při použití parních kotlů na tradiční palivo 31 km/h (17 uzlů).

Na osmi palubách se nachází 56 důstojnických kajut, společných ubytoven pro poddůstojníky a námořníky s kapacitou 6 a 30 míst, tři sauny s bazénem, 15 sprch, klub pro 200 osob a salon s kulečníkem. Ve dvoupatrovém lékařském bloku funguje rentgen, ambulance, operační sál a zubní ordinace. Loď disponuje vlastní kabelovou televizí a malou tiskárnou. Posádku tvoří 105 důstojníků, 130 praporčíků a 400 námořníků.

Koncem prosince 1977 Sověti spustili na hladinu první projekt 1144 Orlan – křižník Kirov (od roku 1992 Admirál Ušakov), v prosinci 1980 ho předali námořnictvu. V říjnu 1984 nastoupil do služby druhý – Frunze (1992 Admirál Lazarev) a v prosinci 1988 následoval třetí – Kalinin (1992 Admirál Nachimov). V roce 1986 pak začala stavba Petra Velikého (původně Kujbyšev), završená v roce 1996. Další plánovaný křižník Dzeržinskij vláda v roce 1990 stopla již v rané fázi výstavby. V klasifikaci NATO nesou plavidla označení Kirov-class battlecruiser podle jména vedoucí jednotky třídy.

Hlavní výzbroj orlanů tvoří 20 odpalovacích zařízení PLoŘS P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck) s konvenční 750kg bojovou hlavicí nebo jadernou o síle až 50 kt. Granity mají napadat námořní svazy nebo jednotlivé cíle do vzdálenosti 700 km, zjištěné družicovým průzkumem nebo námořním letectvem.

Současné verze střely dokážou díky umělé inteligenci určit, jaká sestava plavidel se před ní nachází, a zaměřit se na klíčové cíle. Při salvovém odpalu přebírá jedna raketa roli navigátora – letí rychlostí Mach 2,5 (2 650 km/h) ve výšce až 17 000 m, aby zajistila co nejširší pokrytí cílové oblasti, zatímco ostatní se pohybují asi 25 m nad hladinou rychlostí Mach 1,5 (1 840 km/h).

Během letu si střely neustále vyměňují informace, a pokud dojde ke zničení rakety-navigátoru, její roli okamžitě přebírá jiná. Rakety si samy rozdělují cíle podle priority, klasifikují je a určují manévry na základě naprogramovaných algoritmů. Sestřelit granit lze jen obtížně – i v případě jeho zásahu blízko u lodi může díky své hmotnosti a rychlosti zasáhnout cíl čistě kinetickou energií. Po zničení hlavního objektu v sestavě si zbývající střely přerozdělí cíle a napadají další nejvýznamnější lodě. Akce „hejna“ P-700 připomíná útok vlčí smečky, přičemž paradoxně největší šanci na přežití mají nejslabší jednotky.

Několik vrstev flaku

Dálkovou PL obranu orlanů zajišťuje námořní verze PLŘS typu S-300 Fort, schopných ničit vzdušné cíle na vzdálenosti 5–200 km a do výšek 25 000 m, letící rychlostí až 1 800 km/h. První tři lodi série (Kirov, Frunze a Kalinin) dostaly 12 bubnových odpalovacích zařízení skrytých pod palubou, z nichž každé pojme osm raket, což celkově znamená zásobu 96 střel. Křižník dokáže současně zasáhnout až 12 cílů pomocí 24 raket.

Petr Veliký obdržel šest zařízení se 48 raketami S-300F a dalších šest se 46 kusy modernizované verze S-300FM. Disponuje také 16 odpalovacími zařízeními pro rakety 3K95 Kinžal. Každé má buben po osmi střelách (celkem 128 raket), jejich dálkový dosah činí 1 500–12 000 metrů a výškový 6 000 metrů, přičemž kinžaly se „specializují“ na cíle s rychlostmi až 700 m/s. První lodě série měly ale místo kinžalů PL systém Osa-M.

Poslední obrannou linii tvoří šest raketovědělostřeleckých komplexů Kortik. Každý se skládá jednak ze dvou 30mm šestihlavňových kanonů AO-18 s kadencí až 4 500–5 000 ran/min a s účinným dostřelem 1 500–2 000 metrů. Kanon má připravený zásobník s 500 náboji. Rakety systému Kortik typu 9M311 (SA-N-11 Grison) mají v závislosti na verzi zásobu 6 až 8 střel, rychlost až 900–910 m/s, maximální dostřel 8 000 m a výškový dosah 4 000 m.

Pro souboje v hlubinách

Protiponorkovou výbavu orlanů tvoří dva 533mm raketotorpédové komplety RPK-6M Vodopad, po pěti vrhačích na každém boku. Munice Vodopad-NK kalibru 400 mm se po odpalu z torpédometu nejprve zanoří. Po dosažení bezpečné vzdálenosti se aktivuje hlavní motor, raketa vystoupá nad hladinu a pokračuje po balistické dráze. V závěrečné fázi letu se z ní pak lehké torpédo UGMT-1 pomocí padáku snese na hladinu a vyhledává ponorku vlastní naváděcí soustavou.

Zmíněné torpédo s 60kg hlavicí dosahuje rychlosti 76 km/h (41 uzlů), maximální dosah činí 8 000 metrů, a to do hloubky až 500 metrů. Kompletní systém Vodopad-NK tak umožňuje napadání ponorek vzdálených až 50 km.

Pokud jde o vlastní obranu proti torpédům, disponovaly původně křižníky reaktivní zbraní RBU-1200 Uragan, kterou nahradil modernější komplex Udav-1M ráže 300 mm. Má likvidovat nebo odklánět příchozí torpéda, ale dá se použít i proti ponorkám a potapěčským diverzním silám.

Při detekci torpédové hrozby vypálí systém najednou několik typů reaktivních střel, každou na předem vypočítanou vzdálenost. První obrannou linii zajistí dva klamné náboje, které vytvoří čtyři falešné cíle ve vzdálenosti 3 000 metrů. Pokud se nepřátelské torpédo nenechá zmást, následuje „plovoucí“ minové pole vytvořené zábranovými střelami na vzdálenost 2 000 metrů. Pokud i to selže a torpédo se přiblíží na blízkou vzdálenost, dojde k salvě hlubinných střel na minimální dálku 100 metrů. Na každém boku křižníku se navíc nachází systém RBU-1000 Smerč-3. Má rovněž především likvidovat torpéda, přičemž jej lze rovněž použít proti ponorkám v pásmu 100–1 000 metrů s hloubkou zásahu 15–350 metru.

Křižníky na suchu

Gorbačovova perestrojka a následný rozpad Sovětského svazu způsobily, že nově vzniklé Ruské federaci (RF) chyběly nanční i technické kapacity pro provoz tak náročných a drahých lodí jako orlany. Vůdčí jednotku série, křižník Admirál Ušakov (původně Kirov), námořnictvo v roce 1991 odstavilo a v roce 2002 vyřadilo – sloužil pouhých 11 let. Stejně dopadl i druhý zástupce třídy – Admirál Lazarev (Frunze) – jenž od roku 1999 čekal zakonzervován na Dálném východě. Jeho aktivní služba trvala jen 15 let. Ironií osudu je skutečnost, že RF dosud nemá dostatečné zkušenosti ani s likvidací takto obrovských plavidel, což způsobilo prodlevy i při sešrotování.

U třetího orlanu, Admirála Nachimova (Kalinin), nepadlo rozhodnutí „sešrotovat“, nýbrž „modernizovat“. V opravárenských dílnách se nacházel již od roku 1997, přestavba však začala až roku 2011. Původně se počítalo s jeho návratem do služby v roce 2018, avšak rozsah nutných prací značně předčil očekávání. Doba jeho aktivní služby se odhaduje na devět let.

Ani působení nejnovější jednotky Petra Velikého neprobíhalo bezproblémově. Po vyřazení letounů včasného varování Tupolev Tu-95RC, helikoptér Ka-25C a zániku satelitního systému Legenda v 90. letech došlo k výraznému omezení schopnosti detekce námořních cílů. Petr Veliký tak prakticky „oslepl“ ještě před uvedením do služby. V současnosti probíhá vývoj nového satelitního systému Linza, který má Legendu nahradit, avšak veřejné zdroje dosud neuvádějí, zdali se skutečně nachází na oběžné dráze.

Prvním nasazením Petra Velikého bylo v roce 2000 pátrání po jaderné ponorce Kursk a účast na záchranné operaci. Postupně se z plavidla určeného k ničení rozsáhlých  otilových uskupení a ponorek stal symbol moci, vyslaný například proti somálským pirátům.

Orlan dnes

V roce 2019 nastoupil Petr Veliký do generální opravy. Původně se předpokládalo, že se vrátí do služby v roce 2022, avšak práce se protáhly na neurčito a doprovází je spekulace o vyřazení křižníku. Co se týká Admirála Nachimova, začaly na něm počátkem roku 2025 opět pracovat jaderné reaktory. Během modernizace dostal nový univerzální odpalovací systémem 3S14, schopný nést až 80 různých řízených střel typu Kalibr, Oniks a Zirkon i protiponorkových řízených střel 91RT2.

Admirál Nachimov obdržel rovněž komplexy PL obrany Pancir-ME a S-300FM, protiponorkový a protitorpédový komplex Paket-NK a rovněž protilodní řízené střely Redut. Po návratu do služby Admirál Nachimov dokáže údajně provést masivní raketový úder a zároveň zajistit protiraketovou obranu svazu lodí v okruhu až 200 km. Má jít o nové plavidlo ve starém trupu.

Názory západních analytiků na orlan se vesměs shodují s hodnocením ruských odborníků, kteří jej považují za nejmocnější bojovou loď světa. Zároveň však upozorňují, že s ohledem na rychle se vyvíjející technologie v oblasti PLoŘS a dronů lze tuto kategorii atomových raketových křižníků považovat za zranitelnou. 

V některých západních médiích se objevuje přirovnání křižníku ke Hvězdě smrti ze série Hvězdné války. Metafora dobře vystihuje ohromující palebnou sílu, impozantní rozměry a rozsáhlý arzenál těchto lodí – které však mají svá slabá místa. Vlajkovou loď ruské Černomořské flotily – víceúčelový raketový křižník Moskva projektu 1164 Atlant – potopily dvě ukrajinské PLoŘS R-360 Neptun 14. dubna 2022.

I v samotném Rusku se názory na tato plavidla liší. Patriotická a propagandistická média považují křižníky za symbol síly a národní hrdosti, v odborné komunitě ale převládá skepse, zejména kvůli jejich přebytečné výzbroji, enormní finanční náročnosti, technické složitosti a nejasnosti jejich úlohy v moderní námořní doktríně Ruska. Každopádně dlouholeté zpoždění modernizace křižníku Admirál Nachimov a podobné problémy s letadlovou lodí Admirál Kuzněcov poukazují na hlubší strukturální potíže ruského lodního průmyslu…