Modularita po italsku: Dlouhá cesta k italské útočné pušce Beretta ARX 160 a její vylepšení

Italskou armádu zastihla šedesátá léta vybavenou už poněkud technicky a morálně překonanými Berettami BM 59, tedy v podstatě americkými M1 Garand (vyráběnými v Itálii licenčně), přestavěnými na náboj 7,62 × 51 mm NATO. 

Koncem dekády začali v Berettě „koketovat“ s myšlenkou produkce slibných amerických AR-15, ale nepodařilo se jim dohodnout s Coltem, takže ve spolupráci se švýcarskou společností SIG zahájili vlastní vývoj zbrusu nové zbraně na náboj 5,56 × 45 mm. Tam na základě projektu vznikla řada pušek SG 540 a 550, zatímco v Itálii AR 70, představená v roce 1972 a následně přijatá u tamních speciálních jednotek (nepočítaje prodeje do zahraničí).

Teprve v polovině 80. let došlo k plošnému zavedení AR 70 v modernizované verzi pod označením AR 70/90. Celkově šlo o obstojnou zbraň, ale na počátku 21. století už začala narážet na své limity. Řešení měl nalézt projekt „vojáka budoucnosti“.

Lehká, levná, modulární

Takové projekty mají za cíl maximalizovat bojovou hodnotu pěšáka s pomocí nových technologií a navrhovali je zejména Američané, kteří jich od začátku 90. let do současnosti vystřídali celou řadu. Do Evropy se idea dostala se zpožděním s nejznámějším zástupcem v podobě francouzského programu FÉLIN, který ovšem nebyl jediný. Třeba Poláci jej brzy následovali s Indywidualny System Walki Tytan, Němci s Infanterist der Zukunft, Britové s FIST a rovněž u nás vznikl koncept Voják 21. století. Výsledky sice zůstaly na míle daleko od sebevědomých „předváděček“ a  finanční výdaje rostly do výšin, ale aspoň dílčí, vypilované komponenty programů to dotáhly k zavedení. 

Totéž lze říci o dosti komplexním italském programu Soldato Futuro, poprvé prezentovaném začátkem roku 2008. Šlo o větší balíček změn a integraci nových technologií, z nichž nás zajímá k programu přidružený plán náhrady Beretty AR 70/90 za modernějšího nástupce.

Jednu z nastíněných možností představoval pouhý upgrade zavedených zbraní tak, aby více odpovídaly potřebám vojáků 21. století. Druhá, ze začátku i preferovaná alternativa spočívala v zavedení zcela nového typu. Poptávala se útočná puška na standardní náboj 5,56 × 45 mm NATO, u které byl kladen důraz na vysokou úroveň modularity, nízkou hmotnost, jednoduchost a nízkou cenu. Detailní seznam požadavků přitom nezapřel inspiraci z neúspěšného americko-německého programu XM8.

Promyšlená konstrukce

Italové odděleně od Soldato Futuro rozjeli skromný tendr, jehož horkým kandidátem se nepřekvapivě stala Beretta, která tamním složkám dodává zbraně už pět století. Zbrojovka se nejdříve zaměřila na modernizační balíček pro AR 70/90, ale záhy se vše za poněkud mlhavých okolností překlopilo do vývoje zcela nového modelu, respektive modulárního systému, jenž vešel ve známost jako ARX 160.

Působí zajímavě, že pod patenty náležející ARX a patřící do portfolia Beretty je podepsán Rakušan Ulrich Zedrosser, zaměstnanec zbrojovky Steyr, který má velký podíl na designu opakovačky Steyr Scout a na futuristické útočné pušce Steyr ACR.

Vnitřní konstrukce ARX, stejně jako u nepřeberné řady dalších útočných pušek vychází z AR-18, respektive z jejích moderních následovníků XM8/G36. To znamená rotační závorník, který se uzamyká přímo do prodloužení našroubované na hlaveň. Pouzdro závěru zůstává tím pádem ušetřeno působení tlaků při výstřelu a konstruktéři proto mohli k jeho výrobě použít lehký a levný polymer vyztužený skelnými vlákny, plynule přecházející z pouzdra do předpažbí. 

Automatický chod zabezpečuje regulovatelné pístové ústrojí nad hlavní, které sice spadá do podmnožiny „short stroke“, ale oproti konkurenci má delší vyladěný chod, což snižuje pracovní tlaky a projevuje se pozitivně na vyšší životnosti a spolehlivosti i menším zpětném rázu. Všechny ovládací prvky fungují jako oboustranné, vypouštění zásobníku je dokonce ztrojené (zleva, zprava a zespodu) a uživatel si může snadno přehodit směr vyhazování prázdných nábojnic. Je to ovšem vykoupeno dvojicí výhozních okének, a tedy vyšší náchylností ke vnikání nečistot do vnitřního mechanismu.

Hlaveň na šest způsobů

Protože jde o modulární zbraň, disponuje soustavou montážních ližin standardu Picatinny na hřbetě a kolem předpažbí pro uchycení příslušenství od svítilny přes libovolný typ zaměřovače až po podvěsný granátomet Beretta GLX 160. Standardně se počítá s optickým zaměřovačem či kolimátorem, ale nechybí ani záložní sklopná mechanická mířidla. 

Puška umožňuje rychle vyměnit hlaveň spolu s částí pístového systému bez použití nářadí. Teoreticky si tedy šlo zbraň nakonfigurovat podle potřeb mise. Krátká hlaveň udělala z ARX osobní obrannou zbraň (PDW), delší lauf z ní vytvořil karabinu, ještě delší plnohodnotnou pušku, těžší pro l hlavně a přidání dvojnožky ji přeměnilo v podpůrnou zbraň/lehký kulomet a s puškohledem se z ní stala zase zbraň pro ostrostřelce (DMR). Nejvíce se ale používají hlavně lehčího pro lu v délkách 280 mm (PDW), 350 mm (karabina) a 406 mm (puška).

Na druhou stranu jde o vskutku kvalitní za studena kovanou hlaveň, která i přes svůj profil tolik netrpí na posouvání bodu zásahů při přehřátí. Místo toho se spíše trochu „rozjede“ soustřel. Ten se jinak v méně zatěžkávacích situacích pohybuje zpravidla pod 2,5 MOA (65 mm na vzdálenost 91 m), což na poměry pěchotních pušek znamená pěkné hodnoty. 

Zbraň lze snadno „předělat“ na jinou ráži, kompatibilní s délkou systému. Stačí vyměnit hlaveň, popřípadě závorník a zásobník. Pažbu lze sklápět do boku a délkově nastavovat. Kromě jednotlivých ran lze pálit dávkami, ovšem ne omezenými třírannými tak jako u AR 70/90.

Ti, kteří měli příležitost z ARX 160 střílet, si pochvalují výbornou charakteristiku spouště, ale už ne těžkopádný design. Celkově se ale jedná o dobře postavenou spolehlivou a bezproblémovou zbraň s užitečnými a dobře aplikovanými „vychytávkami“.

Stále po boku AR 70/90

Pokud jde o vlastnosti, ARX převyšuje AR 70/90 v každém ohledu. V první řadě je kompaktnější, šikovnější a téměř o kilogram lehčí. Velkou výhodu přináší oboustranné ovládání, uživatelsky přátelská konstrukce se snadnější údržbou a modularita. Předchozí AR 70/90 sice spolu s dalšími vylepšeními dostala do vínku možnost uchycení zaměřovače, ale montáž to byla proprietární a  problematická.

Domácí italské ozbrojené síly testovaly ARX záhy po uvedení a v roce 2008 ji zavedly, ovšem nikoliv plošně, nýbrž jen pro vybrané bojové, především prvosledové a speciální jednotky napříč všemi složkami vojska a četnictva (Arma dei Carabinieri), zatímco jejich bojově méně vytížení kolegové se stále tahají s AR 70/90. 

Podle dostupných zdrojů by mělo jít o 30 000 „stošedesátek“ v různých variantách a uživatelé jsou s nimi velice spokojeni. Zbraň obstála v ostrém a mimořádně náročném bojovém nasazení v Afghánistánu, díky čemuž mělo dojít k plošnému nahrazení u jednotek zbývajících AR 70/90 typem ARX. Proces se ale táhne už dlouhé roky, dochází spíše k selektivním nákupům „stošedesátek“ a chybí mu koncepce i rozvrh.

Pušku začal vyrábět v licenci u Barzan Holdings emirát Katar, což zajistí dostatečný počet (rovněž kolem 30 000 kusů) pro vyzbrojení celé profesionální části tamních ozbrojených složek i rezervistů. Několik tisíc jich putovalo také do Mexika a Rumunska a menší množství potom provozuje necelá desítka dalších zemí, povětšinou u speciálních jednotek. Občas se tu a tam objeví nový nákup a Beretta výrobu a vývoj stále udržuje. Nelze tedy vyloučit, že se „stošedesátka“ v blízké budoucnosti dočká dalších úspěchů, zvláště vzhledem k současné problematické bezpečnostní situaci v Evropě.

ARX 160 a Američané

Nejenže vznik a podoba ARX 160 byla inspirována děním za velkou louží, ale Američané koketovali i s jejím zavedením. Přibližně v období 2009–2011 se totiž US Army zase jednou rozhodla, že je na čase zkusit nahradit pušky typu AR-15, což tenkrát zaštiťoval program Individual Carbine (IC). Případný kontrakt by pro výherce vycházel mimořádně lukrativně a o účast na tendru formálně projevilo zájem přes 30 výrobců, Berettu s ARX 160 nevyjímaje.

Varianta určená pro IC prošla oproti standardu drobnější úpravou a interně dostala označení ARX 160 IC. Úpravy spočívaly především v menším snížení hmotnosti a několika výrobních zjednodušeních, tak aby snížili cenu na kompetitivní úroveň. 

Testování bylo náročné, ale šampion Beretty to úspěšně dotáhl až do finále. Když už v roce 2013 všichni napjatě očekávali vyhlášení vítěze, armáda program ukončila s tím, že žádný z typů nevykázal minimální přípustné skóre. To lze ovšem považovat za výmluvu. Zbraně měly mezi zádržkami dosahovat téměř 3 600 výstřelů, tedy téměř nedosažitelné hodnoty. Pochybnostem nahrává i to, že armáda nezveřejnila čísla, jak si jednotlivé zbraně a kontrolní M4 v tomto směru skutečně vedly.

V reportu stojí poněkud věrohodnější sdělení, že žádná z testovaných zbraní nedosáhla „signifikantně“ lepších výsledků než M4. To se mohlo stát, ovšem zainteresované zbrojovky nedostaly čas a prostor na vyladění svých zbraní pro tehdy nový náboj M855A1 (vylepšená varianta 5,56 × 45 mm).

Následovaly stížnosti zainteresovaných zbrojovek na špatnou komunikaci se zástupci US Army, nastavení programu a svou nelibost vyjádřili i někteří členové Senátu a Kongresu. Armáda k nim dokonce musela vyslat zástupce, který ukončení programu obhajoval. I přes veškeré kontroverze nakonec celá záležitost vyzněla do ztracena.