Špionážní hra s vysokými sázkami: Jak se Američanům podařilo před Sověty tajit ambiciózní Project Azorian?

Když Američané na jaře 1968 objevili na mořském dně vrak sovětské raketové ponorky K-129, zavětřili obrovskou šanci. Jeho průzkum odhalil šanci, že se na jeho palubě stále bude nacházet balistická střela, navíc zpravodajci zavětřili šanci získat šifrovací knihy a další dokumenty. Začaly se objevovat hlasy volající po vyzvednutí trosek. Nešlo o žádnou malou výzvu – ještě nikdy předtím se nepodařilo vyzvednout vrak z tak velké hloubky.

Image

Čtěte také

Příliš cenná kořist na dně moře: Potopení a pátrání po vraku sovětské raketové ponorky K-129

Na podzim roku 1969 se proto začal tým analytiků zabývat otázkou, jak vlastně akci provést. V listopadu stejného roku kontaktovali zástupci CIA společnost Global Marine, která navrhovala a provozovala lodě pro hlubokomořské vrty. S touto firmou uzavřela americká vláda smlouvu na stavbu zcela nového plavidla postaveného speciálně pro vyzvednutí K-129 a o dva roky později byl položen kýl lodě nazvané Glomar Explorer.  

Obří mechanické čelisti

Plány počítaly s délkou necelých 189 metrů, šířkou 35 metrů a výtlakem až 63 000 tun při plném nákladu. Konstrukci dominovala 63 metry vysoká vrtná věž ukrývající zdvihací systém s kardanovým závěsem. Ten umožňoval břemeno i celý zdvihací komplet udržovat ve svislé poloze nezávisle na pohybu lodi. Samotný vrak K-129 pak měl být umístěn do vnitřního doku ukrytého v trupu, díky němuž mohla posádka ponorku vyzvednout a odvézt bez nutnosti ji vytahovat na hladinu. 

Hlavní „zbraň“ lodi ale představoval samotný zdvihací systém o délce 55 metrů. Konstrukci tvořilo osm hydraulických „drápů“, záchytná síť pro vyzvednutí střely R-21 a v neposlední řadě také soustava světel, senzorů a kamer. Celý komplet obdržel kódové označení Clementine a posádka jej měla k vraku ponorky dopravit pomocí za sebe připevňovaných vrtných trubek o délce 9 metrů. Trubky se měly připojovat postupně a pomalu tak vytvořit ocelový „řetěz“ dosahující až do cílové hloubky. 

Američané věděli, že pokud by Glomar Explorer vznikl a operoval pod hlavičkou CIA či US Navy, pojali by Sověti hned zkraje podezření. Pracovníci Ústřední zpravodajské služby proto přišli s nápadem celou operaci Azorian zamaskovat jako geologický průzkum pátrající po ložiscích manganu. To mělo sloužit jako důvěryhodné vysvětlení pro zvláštní vybavení lodi i její setrvávání na jednom místě uprostřed oceánu.

V roce 1972 následně zpravodajci kontaktovali Howarda Hughese – slavného leteckého průkopníka s pověstí excentrického boháče. Ten s nabídkou spolupráce souhlasil a celou operaci oficiálně ukryl pod hlavičku své společnosti Summa Corporation. Rozestavěná loď proto obdržela název Hughes Glomar Explorer a CIA doufala, že Sověti celou operaci vyhodnotí jen jako další Hughesův výstřelek.

Pod sovětským drobnohledem

Celkové náklady na stavbu Hughes Glomar Exploreru nakonec přesáhly částku 800 milionů dolarů, což z lodi i celého projektu Azorian učinilo jednu z nejdražších špionážních operací 20. století. I přes složitost a rozměry konstrukce ale práce probíhaly rychle a již v listopadu 1972 byla loď spuštěna na vodu. Následovala instalace vybavení CIA pro čištění, dekontaminaci, katalogizaci a další zpracování všeho, co by se podařilo z K-129 zachránit. Současně s tímto probíhaly i důkladné testy systémů lodi maskované za běžné tovární zkoušky. Ty se podařilo dokončit v květnu 1974 a 7. června dostala operace zelenou od prezidenta Nixona. 

Z přístavu vyplul Hughes Glomar Explorer 20. června a do cílové oblasti dorazil 4. července. Plány na okamžité zahájení operace zmařilo špatné počasí způsobené dozvuky tropické bouře, 18. července se navíc objevila první hrozba prozrazení skutečného účelu mise v podobě sovětské zpravodajské lodi Čažma. Její posádka „těžební“ plavidlo důkladně zkoumala a několikrát proplula v těsné blízkosti. Zástěrka geologického průzkumu ale obstála a Čažma nakonec odplula. 

Jednadvacátého července se počasí uklidnilo natolik, že posádka Hughes Glomar Exploreru zahájila spouštění drapáku. Pár dní nato se však objevila druhá hrozba – sovětská záchranná loď SB-10, která měla prošetřit informace o podezřelém plavidle operujícím v oblasti ztráty K-129. Sověti okolo Hughes Glomar Exploreru kroužili téměř dva týdny a dalekohledy monitorovali každý pohyb na palubě, ani tentokrát ale skutečný účel amerického plavidla neodhalili.

Selhání v hodině dvanácté

Obsluha zdvihového aparátu mezitím pracovala s vypětím všech sil. Dne 28. července dosáhl Clementine mořského dna a pořídil snímky vraku K-129. O tři dny později se podařilo ponorku sevřít mechanickými čelistmi a krátce po půlnoci 1. srpna se K-129 vydala směrem k hladině. Následujících několik dní se ponorka metr po metru přibližovala k hladině. Časně ráno 4. srpna se již Clementine nacházela v polovině cesty a mezi posádkou se šířil opatrný optimismus. 

Krátce před 7.00 ale nastala katastrofa – několik čelistí Clementine bez varování selhalo a trup K-129 se rozlomil. V čelistech zůstal jen necelých 12 metrů dlouhý kus přídě s torpédomety; zbytek včetně velitelské věže a raketové šachty zmizel v hlubinách.

Na návrat ke dnu neměla posádka Hughes Glomar Exploreru ani čas, ani prostředky – pokus o opětovné spuštění drapáku by znamenal riziko ztráty zachycené příďové části a na každý pád bylo nutné nejprve zjistit rozsah poškození Clementine. Vedení Projectu Azorian se tak nakonec muselo spokojit jen s přídí ponorky. Ta byla 6. srpna umístěna do interního doku a o 24 hodin později se pustili do práce analytici CIA. 

Tajemství prozrazeno

V přídi K-129 nalezli Američané ostatky šesti sovětských námořníků a dvě torpéda s jadernými hlavicemi, jinak ale kus vraku neobsahoval žádné cenné dokumenty. Když se tak Hughes Glomar Explorer vydal 6. srpna domů, odvážel si jen velmi skromnou kořist. Ostatkům sovětských námořníků se během zpáteční plavby dostalo důstojného pohřbu na moři.

V říjnu 1974 Hughes Glomar Explorer zakotvil v Long Beach. Špičky CIA se nenechaly neúspěchem odradit a na rok 1975 plánovaly druhý pokus pod označením Project Matador. K tomu však již dojít nemělo. Sedmého února 1975 se v amerických médiích objevil článek, podle nějž CIA vyzvedla z mořského dna sovětskou ponorku. Text obsahoval řadu nepřesností (například tvrdil, že operace proběhla v Atlantiku), avšak jádro příběhu se shodovalo s realitou.

Až později vyšlo najevo, že k narušení utajení operace došlo ještě před vyplutím Hughes Glomar Exploreru. V červnu 1974 se totiž do kanceláře společnosti Summa Corporation vloupal neznámý zloděj a kromě jiných dokumentů odcizil i memorandum prozrazující skutečný cíl Azorianu. První zvěsti prosákly do médií již na podzim 1974, teprve až zmíněný článek z února 1975 ale příběh popisoval uceleně. 

Kabinet prezidenta Forda v následujících měsících čelil celé řadě nepříjemných dotazů ze strany novinářů, kongresmanů a samozřejmě i představitelů Sovětského svazu. Ve snaze celou záležitost zahrát do autu proto Pentagon i Bílý dům začaly na všechny dotěrné otázky reagovat univerzální odpovědí: „Nemůžeme potvrdit ani vyvrátit jakékoliv informace.“

A jak se k záležitosti postavila Moskva? V Kremlu pochopitelně zavládl šok a pobouření. Útěchou byl jen fakt, že CIA z vraku nezískala nic cenného – K-129 patřila ke starší generaci sovětských ponorek a nenesla tak žádné moderní systémy ani zbraně. Možná i z toho důvodu Moskva oficiálně neprotestovala a omezila se jen na zaslání žádosti o vysvětlení.

Fakt, že Sověti o celé operaci vědí, nicméně znamenal konec veškerým nadějím na realizaci Projectu Matador a k vraku K-129 se od té doby již nikdo nevydal.